Instituce a občanská vybavenost

Obecní úřad

Obecní úřad byl na dnešním místě zřízen již k 1. lednu 1853, když rodina Pecháčkova prodala obci reprezentované novým starostou (a bývalým rychtářem) Antonínem Pecháčkem předzahrádku svého statku, na níž byla v rekordním čase šesti měsíců postavena nová budova, která slouží svému účelu v podstatě dodnes. Hrůzný plán někdejšího tajemníka MNV Otto Zmudy (KSČ) nahradit stavení vybudované ve svěžím duchu Bachova absolutismu typizovanou jednopodlažní panelovou budovou, zůstal naštěstí jen na papíře a to především díky prostým zaměstancům místní traktorové stanice, kteří dovezené panely použili ke zpevnění blátivého úvozu, který do té doby představoval jedinou přístupovou cestu na jejich pracoviště. Stejné bahno, občany přezdívané "Přeceda Bláto", znehybnilo i stroje připravené k demolici staré budovy. Z celého projektu tak bylo realizováno pouze položení základního kamene, uskutečněné v květnu 1985 za přítomnost tajemníka OV KSČ Krňávka, jeho sovětského poradce Čagina a tanku z družební sovětské posádky. Tomuto aktu musel ustoupit již dříve značně zdevastovaný pomník padlých v 1. světové válce (viz sekce "pamětihodnosti"). V listopadu 1989 byl základní kámen vytržen ze svého betonového lože rozzuřeným Leopoldem Šiškou nejst. a mrštěn po Zmudovi, který se snažil uprchnout z obce svým vozem Moskvič 2137. Pouze bytelné pancéřování vozu uchránilo tehdy tajemníka od nejhoršího.

Po náročné rekonstrukci probíhající v letech 1990 až 1993, při které byla odstraněna střecha z vlnitého plechu a igelitu, vybouráno umakartové jádro vybudované kolem suchého záchodu, ze zasedací síně odstraněny navlhlé plakáty s Ewou Klobukowskou a celý objekt byl deratizován a odhmyzen, se budova stala opět důstojným centrem samosprávy.

Obecní úřad stojí na strategickém místě, tedy v rohu návsi, kam ústí jediná příjezdová komunikace do vsi. Okno starostovy kanceláře nabízí pozorovateli dokonalý přehled o veškerém dění v centru obce; jedinou výjimku představuje hřbitov, který ale není hodnocen jako politicky citlivá lokalita. V dostřelu vzduchovky je také bývalé stanoviště pojízdné prodejny, kde se konají pravidelná setkání příznivců starého režimu.

Vnitřně je dvoupodlažní budova v patře členěna na starostovu kancelář, kancelář místostarosty, zasedací síň a sociální zařízení. Všechny tyto i další místnosti kromě kanceláře starosty, která byla po jeho temných výhrůžkách z modernizace vyjmuta, jsou od roku 2004 koncipovány jako open space office, přičemž jsou pod příležitostnou vizuální kontrolou tajemnice Horké, která po vzoru Tomáše Bati úřaduje v prosklené kabině výtahu propojujícího patro a přízemí, ve kterém je umístěna podatelna, obřadní síň, automat na kávu (mimochodem jediný výherní automat v centru obce) a další sociální zařízení. Koncepce kanceláře umožňuje tajemnici mít spolehlivě pod kontrolou veškeré dění na úřadě, což nebývale posiluje její postavení šedé eminence obce. Vzhledem k atraktivní vizáži Jarmily Horké a jejím odvážným módním kreacím, je prosklená kabina stálým terčem pozornosti pubertálních mladíků a dějištěm bujarých fantazií většiny mužské populace v obci. Ze stejných důvodů představuje rovněž vážné nebezpečí pro ty starší občany, scházející se na bývalém stanovišti pojízdné prodejny, jak již bylo uvedeno výše; pětasedmdesátiletý Otto Zmuda musel být dokonce loni v říjnu krátce hospitalizován poté, co se tajemnice shýbla pro tužku. 

 

Škola

Vzhledem k tomu, že obyvatelé potřebovali v nejstarších dobách ke své obživě spíše zdravé údy a jasnou hlavu, než všeobecný rozhled, pravidla pravopisu a kvadratické rovnice, začalo se o zřízení školy v obci uvažovat až relativně pozdě. Přibližně do poloviny 18. století představoval místní intelektuální elitu rod Horkých, vykonávající tradičně funkci obecních písařů. Ojedinělá gramotnost dědičného rychtáře Maxmiliána Pecháčka z roku 1623 byla spíše odznakem moci, než reálně užívanou dovedností. Zlom přichází počátkem století osmnáctého, kdy písař Julius Horký provozuje pro první odvážlivce v jedné z místností rychty večerní kurzy čtení a později i psaní. Zvyšování vrchnostenského útlaku, kdy byla místnost použita pro zasedání panské přestupkové komise a pro tento účel vybavena dřevenou lavicí, pouty a bičem, vypudil vyučování do opuštěné pastoušky na Hadím vrchu. Tam jej v prosinci 1774 zastihla i doposud jediná funkční a progresivní reforma školství v českých zemích - Všeobecný školský řád české a uherské královny Marie Terezie. Přestože Psojedy nebyly farní obcí a školu tak zřídit nemusely, byla pastouška hned poté, co v březnu 1775 roztál sníh a do vsi se tak konečně dostal kurýr s královským oběžníkem, adaptována na triviální školu; důvodem byla především utkvělá představa stávajícího učitele Matyáše Horkého o tom, že jako státem uznaný učitel bude mít spoustu peněz a volného času, a bude ozvobozen od ponižující administrativy, kterou dosud musel vykonávat, pokud nechtěl ztratit finanční podporu, kterou škole neochotně přispívaly obec a vrchnost. Vyučování probíhalo v českém a německém jazyce až do roku 1822, kdy se učitelem stal národní buditel Řehoř Vlkochod Myšák, který se "češtině" naučil teprve nedávno z korespondenčních kurzů a žáky vyučoval v nepochopitelné kombinaci rusismů, srbismů a čechismů, okořeněné bulharskými vulgarismy, když si zrovna nemohl vzpomenout na hledaný výraz. Tehdy poprvé, a v historii nikoliv naposledy, se žáci ve škole dozvídali něco úplně jiného (přičemž ne vždy pravdivějšího) než doma. Teprve po Myšákově povýšení do fukce školního inspektora po roce 1835 se vyučování vrátilo postupně do normálních kolejí bilinguální výuky, která zanikla až po roce 1945.

Školní budova na Hadím vrchu sloužila až do konce 19. století, kdy přestala vyhovovat jak kapacitně, tak politicky - tehdejší řídící učitel Přemysl Otakar Myšák prosazoval výstavbu nové školní budovy přímo na návsi, aby tam představovala symbolickou protiváhu Obecního úřadu ovládaného reakčním starostou Ferdinandem Pecháčkem, jeho politickým sokem; ze stejných důvodů přesun do centra odmítal Pecháček. Patová otázka odsunu školy se tak vyřešila až v roce 1908 po Myšákově smrti a Pecháčkově odchodu na výměnek, kdy byla na návsi z obecních a zemských peněz (drobný finanční dar poskytl rovněž sám císař) postavena nová školní budova - dosavadní název "Škola" byl v dobovém módním trendu "zpuchřelého" mocnářství změněn na "Jubilejní národní škola císaře a krále Františka Josefa I." V původní školní budově na Hadím vrchu bylo zřízeno muzeum P. O. Myšáka s imitací jeho rodné světničky a voskovými figurínami zvláště nadaných žáků, které zde působí dodnes; od roku 2009 díky podpoře z grantového programu EU "Edukativní expozice - výzva pro 21. století, sekce IIIb - pomníky protoevropanů" s inovovanou interaktivní expozicí.

Škola na návsi změnila po roce 1920, kdy se místní konečně smířili se vznikem republiky, svůj název na "Jubilejní národní školu prof. Tomáše Garrigue Masaryka", po roce 1935 obohacený ještě o "presidenta-osvoboditele", za německé okupace nesla střízlivé loajální pojmenování "Schule - Škola", po roce 1945 se pak názvy instituce svou délkou zcela vymkly kontrole:

  1. 1945 - 1948: "Národní škola presidenta-osvoboditele prof. Tomáše Garrigue Masaryka a presidenta-budovatele dra Edvarda Beneše"
  2. 1948 - 1953 "Revoluční škola generalissima Josifa Vissarionoviče Stalina a dělnického presidenta-sjednotitele soudruha Klementa Gottwalda."
  3. 1953 - 1968 "Základní škola nerozborného a věčného československo-sovětského přátelství, mezinárodní družby a mírového hnutí za svět bez imperiální agrese"
  4. 21. 8. 1968 až 1. 9. 1968 "Základní škola sovětské imperiální agrese" (název vznikl zatřením některých slov předchozího názvu bílou barvou.)
  5. září 1968 až 1989: Základní škola Karla Jindřicha Marxe, Bedřicha Engelse a Vladimira Ilijiče Lenina-Uljanova - zakladatelů mezinárodního dělnického hnutí"

Přes vzletné názvy se dá říci, že škola i vyučování v tomto období upadaly. Hlavní roli zde hrál především fakt, že jedinou údržbu představovalo pouze neustálé rozšiřování štítu stavby tak, aby se na něj vešel nový název, přičemž ten starý byl vždy otlučen až na cihlu. Tyto zásahy poznamenaly statiku budovy a kvalitu střešní krytiny, kterou neustále zatékalo a trhlinami ve zdech nepříjemně táhlo. Po většinu roku se tak žáci i učitelé místo výuky soustředili buď na vynášení kbelíků s dešťovou vodou nebo na přinášení kbelíků s uhlím, připadně na obojí. Sotva nastalo v červnu přijatelné počasí, vypukly prázdniny, a podzimní plískanice následně roztočily kolotoč nanovo. Zima a vlhko zničily většinu učebních pomůcek kromě rákosky a houby, úřední příděl paliva vydržel většinou jen do začátku prosince a do března byly pak prostřednictvím MNV vyhlášeny uhelné prázdiny. V období dešťů se žáci učili v pláštěnkách, pokud byla navíc zima, museli si kvůli netěsnícím a na plný výkon žhnoucím kamnům přibrat i plynovou masku. Škola se proto umisťovala na čelných pozicích soutěže OV KSČ a Svazarmu v branné připravenosti na jadernou válku, což militaristickému tajemníkovi MNV Zmudovi imponovalo a odmítal proto na stavu budovy cokoliv měnit.

Situace se začala zvolna zlepšovat po roce 1989 zásluhou místních drobných firem, které konečně provedly základní opravy, a rodiny Šiškovy, která pro přírodovědný kabinet věnovala bohatou kolekci vycpaných zvířat. Navrhovaný název "Základní škola vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí" byl statikem zamítnut, přičemž jako jediný pro budovu únosný byl doporučen prapůvodní název "Škola". Proklamovaná podpora vzdělanosti, vzdělanostní ekonomiky, vědy a související smršť zásadních inovaci a optimalizací školství v podání většiny polistopadových vlád vedly v roce 2004 k definitivnímu zrušení základní školy, přičemž budovu, postupně zvelebovanou prostřednictvím odklonů části financí z jinak neužitečných dotací, obsadila mateřská školka, umístěná do té doby v místnosti dnešní podatelny na Obecním úřadě, kde ale děti neustále rušily starostu Pecháčka při úřadování. V oficiálních materiálech obce určených pro komunikaci s úřady je školka od ledna 2011 nově označena jako "Primární edukativní centrum Jeana Monneta a Roberta Schumana"; to spolehlivě otevírá dveře při shánění dotací, pokud se výše zmíněné odklony ukážou být nedostatečné. Žáci povinní základní školní docházkou dojíždějí autobusem do Kurochod, což je v případech sněžné kalamity, ledovky, náledí, mrznoucího mrholení a zmrazků, popřípadě vlny tropických veder, ústředním tématem reportáží hysterických novinářů (přijede/nepřijede, havaruje/nehavaruje, klimatizuje/neklimatizuje apod.).  

   

Sbor dobrovolných hasičů

Sbor dobrovolných hasičů (SDH) „Floriánovi muži“ byl založen roku 1884. Sídlí v hasičské zbrojnici na návsi, ve strategické blízkosti požární nádrže a hostince „U Sněhuláka“. Sbor je rozčleněn do nižších taktických jednotek – družstev A až D (čistě rozlišovací označení), náčelníkem je v současnosti Bedřich Myšák ml., posty velitelů jednotlivých družstev obsadili Václav Pecháček (A), Emil Žabka (B), Paľo Červeňák (C) a Karolína Šišková (D). Čestným náčelníkem je pochopitelně starosta Pecháček (formálně zařazen do družstva C), emeritním náčelníkem Leopold Šiška nejst., který ze svého soukromého posedu v areálu místní hájovny vykonává rovněž funkci požární hlídky. Úkolem sboru je boj se živly, ať už jakýmikoliv – ohněm, vodou, větrem či slovenskými příbuznými pana Červeňáka, kteří se čas od času pokouší usadit v obci; pro tento úkol je vyčleněno především družstvo C, které dokáže proniknout do psychologie protivníka a zmařit tak jeho rejdy. Družstvo D, vedené atraktivní dcerou místního hajného, má mimo jiné také reprezentační úlohu a zastupuje sbor při oficiálních příležitostech, ať jsou to soutěže v požárním útoku, či rozhánění technopárty za přítomnosti četných televizních štábů.

Pro boj s ohněm je sbor vybaven svou chloubou „Tatrou 815“ s nástavbou „CAS 32“, získanou v roce 1991 výměnou za unikátní hasičský vůz zkonstruovaný roku 1956 v místní STS na platformě kořistního automobilu Wehrmacht „Magirus S3000/SSM Maultier“, který byl dlouhou dobu páteří zdejšího autoparku. Tatru „Jiřinu“ doplňuje kolopásové vozidlo „SdKfz 9“ s radlicí, získané rovněž jako válečná kořist, které se hojně uplatňuje při zdejších sněhových kalamitách: v roce 2010 dokázalo naráz vytáhnout ze závěje autobus, přenosový vůz nejmenované televize a omylem i zahradní domek místního občana, a přitom ještě prohrnovat dvoumetrovou závěj. Pásák „Horst“ je vybaven původní zimní kamufláží a proto k velké radosti místních stále uniká slídivé pozornosti vojenských muzeí. Příležitostně používá SDH také soukromou parní lokomobilu „Berušku“ (rok výroby 1921) z majetku velitele A-družstva, vybavenou radlicí s parním odfukovačem sněhu či strašlivým frézovým nástavcem, který dokáže při neopatrné manipulaci metnout 50 kg žulový patník do vzdálenosti až 60 metrů. Náčelník a čestný náčelník mají k dispozici ještě osobní vozidla „GAZ 69M“ a „LuAZ 967M“, opět kořistního původu, tentokrát po sovětské armádě z roku 1968, která však vyjíždějí jen při výjimečných příležitostech nebo, v případě Pecháčkova „LuAZ“, při výlovech Horního a Dolního rybníka.

Historickou relikvii představuje ruční čtyřkolová stříkačka „Libuše“ z roku 1886, umístěná v hasičské klubovně, kterou si členové sboru upravili svépomocí roku 2000 v prvním patře zbrojnice z bytu někdejší předsedkyně obecní buňky SČSP Urbancové po její hospitalizaci v léčebně nervově chorých. Klub je využíván k přátelským setkáním nad číší vína, diskusích o ohni či pololegálním představením „Hot Stuff Vlasta revivalu“ – především kvůli jeho vystoupením byla klubovna propojena s garážemi chromovanou požární tyčí a umývárna zbrojnice vybavena froté ručníky.

Blíže k historii sboru zde: http://psojedy.webnode.cz/news/boje-s-ohnem-vzestupy-a-pady-nasich-dobrovolnych-hasicu-/

 

Samoobsluha

Po znárodnění a následném uzavření tří drobných obchodních živností (pekárna, koloniál a řeznictví) po roce 1948, byli obyvatelé obce odkázáni pouze na samozásobování, záhumenkové hospodaření, popřípadě černý obchod. Místními orgány Národní fronty nadšeně uvítané otevření „moderní“ samoobsluhy v osm kilometrů vzdálených Kurochodech neutěšenou situaci zdaleka neřešilo – obyvatelstvo brzy zjistilo, že čas nutný k pěšímu pochodu do Kurochod a zpět (autobus ještě nejezdil a koně zabavilo sedlákům družstvo) je efektivnější využít k obstarání si životních potřeb lovem a sběrem. Katastrofální stav v zásobování, umocněný rozpadem tradičních hospodářských vazeb na kolektivizovaném venkově, vedl v roce 1950 ke znovuzavedení přídělů a potravinových lístků. Teprve poté, co se komunistický režim při měnové reformě v roce 1953 obohatil o úspory obyvatel, a mohl si dovolit rozmáchlá sociální gesta, začala do obce dvakrát týdně zajíždět pojízdná prodejna, která měla stanoviště pod lípou na návsi. Tento stav vydržel až do roku 1977, kdy se okresní orgány rozhodly oslavit nadcházející 30. výročí Vítězného února tím, že v obci vybudují samoobsluhu – první „kamenný“ obchod po třiceti letech. Nevelká unifikovaná  budova byla dokončena po čtyřech letech intenzivního překračování plánu v březnu 1981, a za účasti Jiřiny Švorcové vulgo Anny Holubové, okresních představitelů Strany a zástupců Centrální skupiny vojsk slavnostně otevřena počátkem května téhož roku. Pracujícím začal ovšem obchod sloužit až od června, když bylo propagační zboží použité při otevření (tyto rekvizity poskytla ze svých depozitářů ČST Praha) převezeno do nově otevíraného nákupního střediska v Brodu, a pulty psojedské samoobsluhy obsadil obvyklý sortiment podobných obchodů 80. let – v příslušné kvalitě i kvantitě; do obce proto musela dále zajíždět rovněž pojízdná prodejna.

Samoobsluhu získali v roce 1991 v rámci tzv. malé privatizace její stávající zaměstnanci pod vedením Růženy Myšákové, kteří ji neúnavnou prací, a navzdory snahám všech vlád o podporu podnikání, stále udržují při životě, postupně zvelebují a posunují blíže ke standardu 21. století. Přes odpuzující architektonický styl „normalizačního disfunkcionalismu“ se obchod stal solidní součástí obecní infrastruktury nabízející přiměřený sortiment potravin a smíšeného zboží pro běžný život. Drobný mediální skandál, kdy panikařící reportéři během jedné z četných sněhových kalamit „objevili“, že obchod nenabízí mořské plody, minerální vodu „Evian“ ani biopotraviny, zůstal místním obyvatelstvem lhostejně nepovšimnut. Za velkými nákupy jezdí občané pochopitelně do super- až hypermarketů v okresním městě. Od ledna 2012 je prodejna součástí obchodního řetězce "MiniMouse Stores", dceřinné společnosti firmy "AGRO Mysak", sdružující samoobsluhy v okolních vsích.

Prostranství před samoobsluhou je strategickým bodem obecního života: slouží jednak jako konečná a obratiště autobusu, jsou zde umístěny obecní nástěnky (hasiči, fotbal, OÚ, kultura atd.) a kontejnery na tříděný odpad. Jako takové slouží proto ke spontánnímu setkávání a vzájemnému informování občanů, čímž má pro život v obci větší význam než všechny ty „internety“, televize a sociální sítě dohromady. Jedinou konkurencí jsou mu v tomto směru oba hostince (viz dále); je však faktem, že v případě samoobsluhy se na rozdíl od nich jedná o převážně femininní informační portál.

 

Hostinec "U Sněhuláka"

Jestliže jsme v předchozích statích tvrdili, že budovy daných institucí jsou neuralgickými body obce, pak o restauraci „U Sněhuláka“ to platí dvojnásob není třeba se o tomto faktu blíže rozepisovat.  

Objekt pocházející z druhé poloviny 19. století a stojící v centru návsi poblíž kaple prošel četnými přestavbami a koncem 60. let 20. století získal svou finální podobu, zvenčí rafinovaně připomínající běžný vesnický dům. Od roku 1891 vlastnila hostinec rodina Suchánkova, podle které se rovněž jmenoval. Pilnou prací a díky neméně pilné docházce hostů si rodina dopomohla ke značnému majetku a dobré reputaci podniku; tato kombinace se však ukázala být nešťastnou po roce 1948, kdy byl hostinec majitelům znárodněn, rodina vystěhována do pohraničí a třiasedmdesátiletý pan Suchánek umístěn do „Tábora nucených prací“ v Hodoníně u Kunštátu, kde po šesti měsících zemřel, údajně na infarkt. Hostinec sám byl tendenčně zveleben v lidově demokratickém duchu: z bývalého salonku vznikla „Síň tradic“ se sádrovými bustami několika politických zločinců, kteří s tradicemi obce neměli pochopitelně společného vůbec nic, nově byl hostinec pojmenován „Donbas“ a od roku 1957 „Pohostinství Sputnik“. Tyto změny provázelo zrušení dříve vyhlášené kuchyně (1955) a její nahrazení ohříváním zbytkových pokrmů ze závodní jídelny místní strojní a traktorové stanice, čímž se v duchu známého sloganu socialistické gastronomie „pivo podáváme pouze k jídlu“ stala legální konzumace zlatavého moku téměř nemožnou; jídla totiž nebylo nikdy mnoho, většinou pouze tři až pět porcí, a jeho kvalita strávníky spolehlivě odrazovala. Upadající úroveň nepozvedli ani odpovědní vedoucí rekrutující se výhradně z bývalých agentů StB, kteří si k výslužnému přivydělávali špiclováním hostů a donášením orgánům MNV, a tím méně začlenění provozovny do páchnoucí náruče podniku "Restaurace a jídelny" v sedmdesátých letech, kdy byl již značně omšelý hostinec honosně přejmenován na „Restauraci Vesmír“ a měl primárně sloužit jako stravovací zázemí rekreačního zařízení ROH umístěného v bývalé obecní rasovně. Z toho důvodu byla znovuzřízena kuchyně produkující tentokrát oblíbená odborářská jídla jako lančmít, kolínka s kečupem a buchtičky se šódó, a tím záhy vyhlášena daleko za hranicemi okresu svou mimořádnou nepoživatelností. Dovršením úpadku bylo zrušení prodeje točeného piva a jeho nahrazení lahvovým, pocházejícím z neprodaných zásob "n. p. Jednota", se kterým "RaJ" v osmdesátých letech úzce spolupracovaly.

V roce 1994 získal podnik v restituci zeť posledního majitele pan Rudolf Zima z Brna, který z prostředků získaných prodejem svého bytu postupně vdechl hostinci nový život. Současný název vznikl shodou okolností při opravě fasády v roce 1995, kdy byly odhaleny zbytky původního názvu z roku 1891 - první dvě písmena „U S...“, a toto torzo bylo v nočních hodinách neznámými individui doplněno o písmena „něhuláka“, bezpochyby parodující příjmení nového majitele, který ale provedenou úpravu vzal se svým tradičním flegmatismem na vědomí.  

Hostinec je vnitřně členěn na výčep, salonek a sál – první slouží k běžné všednodenní a vesměs intenzivní konzumaci alkoholických nápojů, sál je užíván ke společenským akcím a v neposlední řadě ke schůzím obecního zastupitelstva, salonek teoreticky k oslavám svateb, křtin a promocí, prakticky však téměř výhradně k záměrnému a představiteli obce řízenému opíjení nadřízených úředníků, sčítacích komisařů, kartografů, novinářů a politiků od okresní úrovně výš, tedy v podstatě všech, kteří by svou činností mohli vesnici působit problémy. Pro případnou kompromitaci těchto jedinců je salonek vybaven důmyslným skrytým audiovizuálním systémem, který bývá v případě konání plesů využit rovněž ke hlídání tomboly, která je v těchto případech v salonku vystavena. Výčepu dominuje klasické nerezové „téčko“ a přibližně čtyřbarevná televize „Tesla Color 416“, v sále zaujmou gigantická kamna zvaná „Golem“ vytápěná koksem, výrobek firmy „American Locomotive Company, Schenectady, NY“, pozůstatek ze zásob UNRRY, která dokáží při plném výkonu rozmrazit led i na části požární nádrže v blízkosti vnější zdi sálu. Pro sledování sportovních utkání, volebních interaktivních studií a westernů (ve starostově případě) je sál vybaven dataprojektorem a plátnem.

Hostinec nabízí nevelký sortiment hotových jídel a minutek, připravovaných paní Žabkovou, bývalou kuchařkou STS, kterou teoretik stravování Zima za pomocí četných vulgarismů a přísného drilu odnaučil vařit z polotovarů, krátit v její prospěch porce a nechávat v kuchyni volně bujet plísňové kultury, a to ještě v době, kdy nebyla všobecně známa existence Zdeňka Pohlreicha. Ve sklepení hostince a přilehlých hospodářských budovách funguje od roku 2009 minipivovar, čímž se podniku podařilo uniknout z osidel velkých pivovarů a plíživému nástupu vodnatých europiv. Minipivovar produkuje tři druhy světlých piv, prozaicky a prozatímně zvaných „Desítka“, „Jedenáctka“ a „Dvanáctka“; průměrný měsíční výstav 60hl plně uspokojuje potřeby hostince, sportovního areálu „U rybníka“ i nejrůznějších soukromých akcí. Podle nálady a momentálních nápadů pana Zimy je produkce někdy obohacována vařením tzv. speciálů – z nejúspěšnějších uveďme černý speciál „Temný úsvit“, pšeničný „Polní pych“ či karamelový polotmavý ležák „La dolce vita“ o síle 21°. Na přerušenou obecní tradici pálení jablečného kvasu navazuje minipivovar rovněž výrobou domácí pálenky s tradičním motivem nakousnutého jablka ve znaku, který používal v letech 1900 až 1950 místní panský lihovar, a jenž si v sedmdesátých letech svévolně přivlastnila nejmenovaná americká softwarová společnost, která kvůli tomu také od roku 2010 čelí žalobě Rudolfa Zimy, zastoupeného jeho právním zástupcem dr. Brooklynem Torresem.  

 

"Bistro Zmije"

Podnik vznikl koncem osmdesátých let v době „perestrojky“ jako provozovna pod záštitou místní STS. Přestože byl umístěn na periferii obce (místní část Hadí vrch) a ve vyřazeném autobusu „Škoda 706 RTO“, poskytoval v té době paradoxně lepší služby, než restaurace „Vesmír“ na návsi, fungující pod hlavičkou podniku „Restaurace a jídelny“. Hlavním impulsem pro vznik bistra byl vzmáhající se turistický ruch v okolí Hadího vrchu poté, co funkcionáři KSČ a jejich sovětští hosté vystříleli v tamní oboře zbylé jeleny, její existence proto ztratila smysl a lesní komplex byl otevřen veřejnosti.

Podnik nabízel jednoduché občerstvení – lahvové pivo, žluté a bílé limonády, tatranky, kokosky, o víkendech navíc párky v rohlíku, polévku a rum, což plně uspokojovalo potřeby turistů, a podnik „Vesmír“, v němž se o víkendech nevařilo, nechávalo v pomyslné gastronomické soutěži daleko za sebou.

Po zániku STS a rozprodeji jejího bývalého majetku počátkem devadesátých let se bistro ocitlo v nevídaném víru vlastnických turbulencí, získalo nového, dodnes anonymního majitele, a začalo se postupně měnit na jednu z nejstrašlivějších náleven v okrese, kterýžto pochybný titul nese dodnes. Sortiment nabízených nápojů a potravin se od osmdesátých let v zásadě nezměnil, pouze místo lahvového piva se prosadilo točené, a to výhradně těch nejlevnějších a nejvodovějších značek, kterým dodává jistou chuť pouze to, že obsluha čistila trubky naposledy v roce 2001, když je ucpala olysalá mrtvolka rejska, nasátá ze sudu desítky „Gambrinus“. Ve druhé půli devadesátých let byly prostory rozšířeny o stavební buňku, ve které byly umístěny výherní automaty, jejichž instalaci v centru obce nekompromisně zakázalo obecní zastupitelstvo. Celý objekt byl následně z venku vzhledově sjednocen rádoby rustikálním opláštěním z nehoblovaných prken, čímž získal určitý nádech divokého Západu a byl proto přes svoji celkovou odpornost vzat na milost starostou Pecháčkem, který nad ním z nostalgie drží ochrannou ruku.

Bistro je útočištěm obecní spodiny, kterou v Psojedech představuje především pan Jaroslav M. a jeho kamarádi, kteří tak alespoň svou přítomností neobtěžují hosty progresivního hostince „U Sněhuláka“, což může být také další důvod starostovy náklonnosti k existenci „Zmije“. Obsluha, rekrutující se výhradně z krátkodobých brigádníků nepocházejících z obce, nýbrž pravděpodobně z nejrůznějších nápravných zařízení a diagnostických ústavů, zachovává obvyklý standard normalizačního pohostinství, podnik je povinně kuřácký, interiéru dominují přítmí, zápach a igelitové, léta neměněné ubrusy. Nezbytností je nonstop puštěná televize, dodávající hostům témata k celodennímu nadávání na poměry. Před objektem jsou celoročně instalovány zbylé sedačky z autobusu, které se již nevešly do interiéru, označované odvážně jako zahradní posezení, které je samozřejmě bez obsluhy. Sociální zařízení je společné pro muže i ženy, představuje jej térem potřená betonová zídka s odtokovým kanálkem vyvedeným pod autobus, kde se tělní tekutiny vsakují volně do podloží. Pro zachování soukromí je toaleta vkusně překryta konstrukcí z rezavých lešenářských trubek a maskovací sítě. Pro specifické nároky hostů z řad asociálů, (papírově) invalidních důchodců a celostátně hledaných osob, je podnik otevřen v podstatě nonstop, což oceňuje mimo jiné i nstržm. Lubomír Macháně z obvodního oddělení PČR v Kurochodech, který tak může jít vždy najisto.

Posledním rozšířením sortimentu bistra je prodej sudového vína s mlhavým přívlastkem „vynikající víno z jižní Moravy“. Ze dvou plechových barelů s imitací dřevěného čela s vyřezávanými folklorními motivy se stáčí bílý „Soviňon“ a červené „Cvajgltrébe“, vše vyrobené na bázi dešťové vody, jablečného kvasu, kopřiv a červené řepy ve veřejnosti nepřístupné zadní části autobusu. Kromě nečekaných chuťových vjemů je na tomto nápoji zajímavá také schopnost samovznícení.

 

Sportovně-kulturní areál u Dolního rybníka

Dolní rybník je součástí megalomanské rybniční soustavy plánované v šestnáctém století rodem Drnovských z Drnu, po jejímž dokončení měla být zatopena v podstatě veškerá obdělávaná půda v kraji včetně několika vesnic. Jak to s podobnými projekty bývá, realizováno bylo jen torzo v podobě několika menších rybníků malebně rozprostřených v krajině. Na katastru Psojed jsou z něj dodnes zachovány Horní a Dolní rybník a několik rybníků menších až malých, ve kterých má vzrostlý kapr problém se otočit, zato má solidní šanci stát se obojživelníkem. Zatímco Horní rybník je chovný, Dolní rybník slouží dnes převážně k rekreaci a sportovnímu rybolovu, v 19. století však měl klíčový strategický význam pro pohon nového panského mlýna uvedeného do provozu v roce 1832 a fungujícího až do roku 1979, kdy se díky třicetileté neúdržbě v plné rychlosti rozpadlo jeho strojní zařízení, přičemž uvolněný mlýnský kámen dopadl až do tři sta metrů vzdáleného pionýrského tábora, čímž ukončil besedu mládežníků s bývalým partyzánem, kterého zasáhl naplocho do obličeje.

Stavební vývoj mlýna byl nesmírně komplikovaný především z toho důvodu, že každý z místních selských rodů trval sveřepě na tom, že v jeho blízkosti bude mít vlastní stodolu, aby nedocházelo k mísení vlastního obilí s podřadným obilím sousedovým. Vytvořil se tak postupně relativně rozlehlý areál vzájemně se podpírajících sýpek, který mohl být po nešťastných událostech z roku 1979 adaptován v „akci Z“ na centrum sportovního vyžití. Probouráním příček mezi zmíněnými stodolami, které po násilné likvidaci selského stavu ztratily význam, vznikl tak prostor využívaný dodnes jako tělocvična a v případě jarních povodní také částečně jako krytý bazén. Bývalá mlýnice a obytné budovy mlýna slouží po rekonstrukci jako loftový byt rozvětvené rodiny Kolomazníkovy, která objekt v roce 1992 restituovala i přes zuřivý odpor místních chatařů, jejichž malá kolonie načerno vznikla v mlýnské zahradě v osmdesátých letech.

Již roku 1904 bylo na louce u rybníka zřízeno fotbalové hřiště i s průběžně zdokonalovaným zázemím (například od roku 2008 teče ve sprše také teplá voda), které funguje dodnes, přičemž na přilehlém rybníku se v zimě zároveň odehrávají urputná utkání Rybniční hokejové ligy. Od roku 1919 nese hřiště jméno místního rodáka a někdejšího fotbalisty Horymíra Myšáka, který padl roku 1917 v bitvě u Zborova. Sportovcům, fanouškům i plavcům slouží také společný stánek s občerstvením s možností letního posezení ve stínu topolů, kde se v letních měsících v opojné vůni grilované rybiny a piva zrodilo již nejedno státnické rozhodnutí obecního zastupitelstva.

Pod hrází rybníka, který se nachází na okraji legendami opředené místní mrazové kotliny, najde návštěvník statisticky nejchladnější místo v obci „U zmrzlého“, držitele nikdy neuznaného celostátního teplotního rekordu (-59°C), v jehož blízkosti byl v roce 2005 zřízen díky dotaci z programu„Pozitivní koordinace realizace bazální občanské infrastruktury“ tenisový kurt a slavnostně otevřen první osmdesáticentimetrový úsek cyklostezky, která by v roce 2019 měla (po proinvestování cca 0,8 mld Kč) výhledově dosáhnout až na tři kilometry vzdálený vrchol Hadího vrchu. Nepostradatelným doplňkem kulturně-sportovního areálu u Dolního rybníka je přírodní amfiteátr sloužící celoročně jako letní kino, nabízející občanům díky svému dramaturgovi starostovi Pecháčkovi bohatou paletu westernů, dobrodružných a válečných filmů a v neformálním klubu náročného diváka také archivních videozáznamů zásadních utkání místního fotbalového celku „STS Záboj Psojedy“, doprovázených zasvěceným výkladem  velkého fotbalového teoretika místostarosty Zubatého a jeho třímetrového lískového ukazovátka nahrazujícícho elektronickou tužku.

Na rozsáhlé obecní pozemky v okolí Dolního rybníka si již delší čas brousí zuby nejrůznější regionální ba i pražští developeři, kteří by zde rádi vybudovali rekreačně-sídlištní wellness komplex pro movitější klientelu, jejichž snahy však dosud úspěšně odráží nekompromisní odmítavý postoj obecního zastupitelstva a fakt, že jakékoliv nakládání s jediným pozemkem, přes nějž by bylo možné vybudovat k objektům příjezdovou cestu, a na kterém se dnes nachází naturistická pláž, paralyzuje již léta tzv. blokační paragraf zákona o půdě, neboť před rokem 1948 patřil kurochodské farnosti. 

 

 

 

 

 

Diskuse: Instituce a občanská vybavenost

Datum: 29.11.2012

Vložil: eight

Titulek: Rejska !!!

z rejska brečim :-)))

Datum: 16.03.2012

Vložil: brezzinka1

Titulek: veselé čtení (opět)

:)

Datum: 21.02.2012

Vložil: Sikin

Titulek: S tím Zmudou mě asi zabiješ

:) :)

Přidat nový příspěvek