Kultura a sport

STS Záboj Psojedy, fotbalové a hokejové mužstvo

Založeno roku 1898 jako "Záboj CF" (club football-ový), první zápas roku 1902 se "Slavií C" (1:1) na hřišti v zámeckém parku, od roku 1904 působí na současném hřišti u rybníka.

Blíže k nejstarší historii:

http://psojedy.webnode.cz/news/a110-let-od-prvniho-fotbaloveho-zapasu-sts-zaboj-psojedy/

Po první světové válce byl tým budován v podstatě znovu od základů, ve dvacátých a třicátých letech hrál pravidelně se střídavými úspěchy 2. až 4. malorolnickou ligu. Za okupace byla jeho činnost zastavena, znovu obnoven v roce 1945 jako "FK Mír Psojedy", účastnil se však pouze přátelských zápasů s reprezentacemi jednotek spojeneckých armád. Po skandálu s neplatnými registracemi, kdy byli v jeho řadách zjištěni dva dezertéři Rudé armády a jeden zběh Wehrmacht, byl klub v roce 1948 násilně transformován a jako "TJ Geroj" nastupuje od následujícího roku k zápasům v 1. lize Lavrentie Pavloviče Beriji, od roku 1954 přejmenované na 2. družstevní ligu. 

Po vzniku místní strojní a traktorové stanice v roce 1955, která nad mužstvem převzala patronát, působil v této soutěži jako "TJ STS Psojedy" plných 35 let. Největší úspěchy zaznamenal v sezónách 1964/1965 a 1979/1980, kdy obsadil 4., resp. 3. příčku, přičemž ani jeden zápas nebyl kontumován v jeho neprospěch!

Po roce 1990 se klub částečně vrátil k historickému názvu  ("STS Záboj Psojedy"), avšak neúnosná finanční situace po zániku traktorové stanice donutila výkonný výbor oddílu hledat finančního partnera, takže od sezóny 1991/1992 nastupovali místní borci v křiklavě zelených dresech pod jménem "AC Autoservis Žabka". Po útěku trestně stíhaného podnikatele Václava Žabky do zahraničí převzala krachující klub o Vánocích 1994 obec, oddíl finančně stabilizovala a posléze převedla na nově vzniklé občanské sdružení "Náš fotbal, o.p.s.", které klub pod názvem z roku 1990 provozuje dodnes.

Partnery klubu jsou místní firmy "Statek Pecháček", "AGRO Mysak", "Zubatý jr. - Buildings, Constructions & Real Estate, s. r. o." a "Červeňák - obchod rozličným tovarom" a nově také "Station of technical Support", součásti "Holdingu Zubatý".

Klub je účastníkem II. mikroregionální ligy, kde pravidelně obsazuje střední až nižší vyšší příčky, v roce 2010 vyhrál putovní pohár "Jedenáctka roku" pořádaný minipivovarem pana Rudolfa Zimy a netají se ambicemi postoupit ve střednědobém horizontu do druhé nejvyšší okresní soutěže.

Klubové barvy jsou žlutá a černá.

Tradiční pokřik: "Es té es, es té es, es té es...!" a "Boj! Boj! Zááá - boj!

Od konce 60. let nastupují v zimních měsích hráči k utkáním Rybniční hokejové ligy, výjimkou jsou pouze teplejší zimy, kdy hladina Dolního rybníka dostatečně nezamrzla. Díky faktu, že Psojedy leží v tzv. mrazové kotlině, je počet utkání kontumovaných z důvodu nezpůsobilosti hrací plochy v neprospěch domácího celku řádově několikrát nižší, než na rybnících ve výše položených obcích (především v Horním Drnu), takže místní hokejisté v RHL pravidelně vítězí s výjimkou tragického roku 1998, kdy ve středním pásmu utonul hostující obránce Chládek a sezóna byla předčasně ukončena. Tradičním se stal vánoční turnaj "Malé Izvestie", který pořádá redakce Obecního zpravodaje za podpory Sboru dobrovolných hasičů, který si při té příležitosti pravidelně odbývá své zimní cvičení. 

 

Dunihlav, agrometalová formace

Hudební skupina vznikla pod názvem „The Cones“ již v roce 1986 pod vedením Leopolda Šišky ml. V počátcích své existence působila v ilegalitě ve sklepě místního hostince a na repertoáru měla především protestní songy proti tajemníkům MNV, OV KSČ, sovětskému poradci Čaginovi a plánovanému hospodářství. Z undergroundu vychází v listopadu 1989, kdy společně s „Hadovkou“ hraje na návsi národní hymnu. Po určitém tápání a hledání nového směru, přičemž kapela experimentovala s hiphopem (pod názvem „Doctor Cone“, deathmetalem (Skulls n´ Cones) a krátce se pokoušela působit jako sladká chlapecká skupina (Village Boys), zakotvila v roce 1998 pevně u hudebního stylu „agrometal“, přičemž její dnešní název „Dunihlav“ pochází od prababičky současného frontmana „Joe“ Pecháčka, která tímto slovem ohodnotila pravnukovo muzicírování. Repertoár tvoří převážně řízné vysokooktanové písně o orbě, žních, kombajnech, traktorech či dotacích; zahrnují v podstatě všechny aspekty rostlinné i živočišné výroby, mechanizace zemědělství a zemědělské politiky Ministerstva zemědělství a Evropské unie. Od ledna 2005, kdy Joe Pecháček viděl v letním kině film „The Doors“, hraje formace také skladby této skupiny. Největším hitem „Dunihlavu“ se tak paradoxně nestala ani píseň „Hluboká orba“ či „Pekelně žlutá řepka“, ale coververze Morrisonova hitu „Light My Fire“ v úpravě Leopolda Šišky ml. pro bicí, tři kytary (z toho dvě elektrické), baskytaru a lesní roh. Jim Morrison začínal tuto píseň zpívat zády k publiku a otočil se k němu až při prvním refrénu; Joe Pecháček šel dál a zpívá zády k posluchačům celou dobu trvání skladby – je to především z toho důvodu, že si stále není schopen zapamatovat text a nahlíží proto při zpěvu do papírku s jeho fonetickým přepisem, za což se stydí. Úspěch skladby podtrhuje fakt, že se stala oficiální hymnou místního SDH, který ji v případě poplachu používá prostřednictvím obecního rozhlasu ke svolávání členů.

Ve skupině působí synové a dcery předních rodin obce, kteří se ke konkrétním vystoupením vybírají týden předem losováním, z něhož jsou vyjmuti pouze Joe, Leopold Šiška ml. (pokud není zrovna na čekané) a bedňáci Peter a Vasil Červeňákovi. Donedávna patřila k vyvoleným i zpěvačka Milena „Mici“ Šišková, ale ta zanechala v roce 2010 pěvecké kariéry poté, co ji na koncertě v Horním Drnu vyklouzlo ňadro a následně ji obtěžovali opilí fanoušci, což řešil Vasil Červeňák vystřelovacím nožem (podmíněný trest mu vypršel teprve nedávno). Paní Šišková prohlásila, že by další podobnou ostudu už nepřežila a ze šoubyznysu proto odešla. 

 

Hadovka, cimbálově-dechová hudba

Soubor lidových písní a tanců založil velký příznivec českého a moravského folklóru Franz Unterzeiler v roce 1960, když si měl vybrat mezi dodatečným odsunem a společenskou angažovaností. Pan Unterzeiler, člen starého rodu usazeného na Hadím vrchu a lokální patriot, nazval soubor nejprve „Hadivrška“, po několika letech, kdy se marně potýkal s výslovností, zvolil pro něj foneticky schůdnější název „Hadovka“, čímž chtě nechtě poskytl rádoby vtipálkům, pubertální mládeži a nepřátelům tzv. lidové hudby obecně skvělou munici pro komolení názvu (Hladovka, Hadovka smrdutá, Hadice atd.). Žánrově čerpá hudební uskupení z toho nejlepšího, co nabízí česká dechovka a moravská cimbálovka, to vše okořeněné o tradiční prvky bavorského a tyrolského folklóru, které do kapely pronikly prostřednictvím Unterzeilerových kontaktů s příbuznými v zahraničí. Na repertoáru jsou původní písně o východu či západu slunce, resp. měsíce, o strastích milého, milé, popřípadě obou, o vraných koních, bílých holubičkách, o květech nejrůznějších rostlin a podobně. Všechny jsou zpívány v unikátním jazyce vzdáleně podobnému slovenštině s prvky pražského dialektu a četnými germanismy, o kterém se první kapelník domníval, že je dostatečně lidový, ačkoliv s ním v obci nikdo nemluví a málokdo mu rozumí. Podobně je na tom kapela s úbory: hudebníci i zpěváci jsou oblečeni do nesmírně komplikovaných oděvů sestávajících se z množství krajek, flitrů, ozdobných šňůr, bohatě vyšívané jutoviny, mosaznými cvočky pobíjených vysokých kožených holínek a kohoutího peří, což jim téměř znemožňuje pohyb. To vše mělo nahradit místní lidový kroj, který se v době vzniku souboru sestával z gumofilcových holínek, tepláků nebo rajtek, montérkové blůzy, rádiovky u mužů a šátku u žen, a který se Unterzeilerovi nezdál být umělecky a folklórně na výši. Po roce 1991 převzal soubor zakladatelův syn Anton, který se z počátku snažil o určitou modernizaci repertoáru, když na něj zařadil některé převzaté písně Josefa Zímy a Jožky Černého; ty byly ale skalními příznivci kapely označeny jako příliš extravagantní a modernistické, takže byly nakonec staženy. Zpěvákem souboru je Bedřich Myšák ml., který si svým basbarytonem podmanil velkou část starší ženské populace v obci, což má mimo jiné příznivý vliv na preference politického hnutí jeho otce. Zpěvačkou bývala Milena Šišková (viz také agrometalová formace „Dunihlav“), ta však své angažmá v souboru ukončila po nepokojích fanoušků, které provázely uvedení písně „Za starú Breclavú u tej Boží muky“ počátkem devadesátých let v Kurochodské sokolovně. Nahradila jí Yveta Červeňáková, která soubor obohatila o další etnický přesah. 

 

Hot Stuff Vlasta Revival, ženské taneční, vokální a hudební trio 

Původní recitační trio „Vlasta“ vzniklo jako kulturní úderka místní Strojní a traktorové stanice v roce 1955 a od té doby zabezpečovalo v obci kulturní vložky na akcích pořádaných orgány Národní fronty. Tvořily jej vybrané soudružky středního až pokročilého věku pracující, alespoň formálně, v STS. Na repertoáru převažovala angažovaná poezie v duchu socialistického realismu, pojednávající o boji o zrno či boji s agresoři (sic), hubení polních škůdců, plnění dodávek, mechanizaci zemědělství apod., ale například také pro místní agrární obyvatelstvo poněkud nesrozumitelné verše o tavbě železa, důlních kombajnech či těžkotonážním hnutí. Neodmyslitelnou součástí vystoupení byly rovněž krátké divadelní útvary zvané někdy poněkud nepřesně „ruská trojka“ – v nedlouhé scénce pro tři herečky přibližovaly užaslým divákům dějiny světového dělnického hnutí nebo úspěchy sovětské společnosti na cestě k socialismu. K nezapomenutelným patří hry „Lenin, Stalin, Kalinin“, „Fidel, Kim a Muammar“ či „Makarov, Larionov, Krutov“. Labutí písní existence uskupení bylo uvedení scénky „Brežněv, Andropov a Černěnko“ v roce 1985 v jejímž průběhu jindy apatičtí diváci bouřlivě tleskali a fotbalově skandovali „ještě jeden, ještě jeden“, načež zmatené a vyděšené soudružky vystoupení ukončily a soubor krátce nato zanikl.

Tak jako jiné hvězdy socialistické kultury, také „Vlasta“ zažila v roce 2000 svůj návrat, byť ve zcela novém hávu a pod modifikovaným názvem „Hot Stuff Vlasta Revival“. Tvořily jej tři asi dvacetileté dívky příjemné tělesné konstituce vystupující inkognito ve škraboškách a oděné velmi spoře, popřípadě vůbec. Spíše než na recitaci a zpěv je soubor zaměřen na vyjádření myšlenek moderním tancem, nezřídka za pomoci některých rekvizit jako jsou šplhadla či důtky. Na tradici úderných scének navázal soubor rovněž krátkými vystoupeními pro tři účinkující, opět poněkud nepřesně nazývanými „švédská trojka“, při nichž se, na rozdíl od původní „Vlasty“, neplýtvá slovy. Divadelní kostýmy již netvoří svetry a barety, ale krajkové prádlo a síťované punčochy; zůstaly jedině skládané sukně – u současného souboru byly však výrazně redukovány na délku sahající přibližně ke kyčlím účinkujících.

Identita členek souboru je zahalena tajemstvím a je jednou z nejpalčivějších záhad současného života obce. S jistotou se dá tvrdit pouze to, že se soubor průběžně obměňuje a udržuje si tak svěží věkový průměr asi 25 let. Podezření padlo v minulosti především na Jarmilu Horkou, avšak jediný, kdo by ho mohl potvrdit – její partner Josef „Joe“ Pecháček ml., má od ní přísný zákaz akce souboru navštěvovat. Podobně je na tom ostatně většina mužů v obci, zvláště po skandálním vystoupení inovované „Vlasty“ u příležitosti 120. výročí vzniku místního SDH v klubu místní hasičské zbrojnice, po němž musela být kovářem zhotovena nová požární tyč a kurochodským farářem P. ThDr. Kondelíkem byla znovu vysvěcena historická ruční stříkačka včetně všech hadic.    

 

 

 

 

Diskuse: Kultura a sport

Datum: 25.02.2012

Vložil: Zylbrsztajn

Titulek: Já snad umřu ...

Tohle mě teda totálně dostalo:
" ... musela být kovářem zhotovena nová požární tyč a kurochodským farářem P. ThDr. Kondelíkem byla znovu vysvěcena historická ruční stříkačka včetně všech hadic"

Přidat nový příspěvek