Boje s ohněm - vzestupy a pády našich dobrovolných hasičů.

01.03.2012 09:07

Vážení čtenáři, v rozsáhlé reportáži vám přinášíme stručný výčet nejzásadněnjších momentů z dějin našeho statečného Sboru dobrovolných hasičů. Bezmála 130 let jeho existence je nevyhnutelně spojeno s vzestupy i pády celé obce, s technickým pokrokem i nezdolnou povahou našich obyvatel, kteří se nezaleknou boje se žádným živlem - ať už přírodním či jiným. Nechť je tato koláž zároveň malým dárkem pro neohroženého náčelníka sboru pana Bedřicha Myšáka mladšího k jeho dnešním jmeninám. 

Přes četné požáry usedlostí a celé obce, přičemž nejničivější byl ten z roku 1652, spočíval boj s ohněm až do konce 19. století výhradně na bedrech majitelů postižených objektů, kteří za pomoci věder, ochotných sousedů a nečinného přihlížení větší části obecní chudiny, která spíše radila, než aby přiložila ruku k dílu, bojovali marný boj se živlem a ti nejúspěšnější z nich touto činností alespoň symbolicky oddalovali okamžik, kdy mohli konstatovat, že jejich nemovitost definitivně lehla popelem. Prevenci proti vzniku požáru zajišťoval panský dráb, který, když by mu mezi trestáním poddaných zbyl čas, měl za bouřky držet hlídku a za pomoci služebního kbelíku s vodou eliminovat následky úderu blesku. Vzhledem k tradiční nepoddajnosti zdejšího obyvatelstva, neměl dráb času nazbyt a nedochoval se proto jediný doklad o tom, že by kdy dokázal proti ohni zakročit včas – plně zaujat prací s bičem, dostavil se k požářišti většinou až v době, kdy zoufalí majitelé prohrabávali klacíkem chladný popel a hledali použitelné kovové předměty. Naprostou katastrofou dopadl také nápad hraběte Theodora Michaela de Torres z roku 1754, sloučit z úsporných důvodů funkce drába a ponocného a tohoto úředníka pověřit požární hlídkou. V listopadu 1755 vypadla v panské sýpce vyčerpanému ponocnému ve spánku z úst dýmka a budova vyhořela do základů, přičemž pouze příznivý směr větru zabránil tomu, aby chytnul také zámek. Do konkursu na uvolněné místo po ponocném se nikdo nepřihlásil, což zabezpečilo klidný spánek obyvatel, nevyrušovaných každou hodinu troubením a opileckým hulákáním, a ti, konečně řádně odpočati, plnili od té doby své robotní povinnosti mnohem lépe. Vrchnost tak nakonec skutečně ušetřila – funkce ponocného byla zrušena zcela a činnost drába byla příležitostně outsourcována z Horního Drnu. Hrůzný zážitek z požáru sýpky přiměl hraběte k rozsáhlé preventivní kampani mezi obyvatelstvem, při které mu byly vysvětlovány výhody kachlových kamen, ve srovnání s dosud převládajícími otevřenými ohništi, a komínů ve srovnání s dymníky. Rovněž se nedoporučovalo kouřit během oprav doškových střech či vypalovat myší hnízda ve zdech roubených domů. Počet požárů pak skutečně znatelně poklesl, i když faktická neschopnost vybojovat s ohněm vítěznou bitvu zůstala.

Tento stav nezvrátil ihned ani vznik místního Sboru dobrovolných hasičů (SDH) v květnu 1884 a to především z toho důvodu, že se v první fázi soustředil především na vzhled stejnokroje, než na použitou hasební techniku, kterou dále představovaly kbelíky s vodou a mokré jutové pytle. Teprve v roce 1886, po vyřešení zásadní otázky, zda mají být knoflíky mosazné či bronzové, zakoupila obec, zastoupená novým starostou a náčelníkem sboru v jedné osobě Ferdinandem Pecháčkem, moderní ruční čtyřkolovou stříkačku s animální trakcí, čímž došlo k dosud nevídanému jevu, když se sbor mohl na místo požáru dostavit dříve než obecní čumilové a dokonce zde zasáhnout způsobem, který odsunul prohrabávací klacíky do historie a způsobil vážné existenční problémy přebujelým živnostem tesařů a doškářů. Nebývalé úspěchy SDH v boji s ohněm vyústily v adaptaci tzv. Návesního rybníka na řádnou požární nádrž a výstavbu hasičské zbrojnice. Svolávání hasičů zajišťovala od roku 1895 místo hysterického kvílení zesnulého obecního blázna Pepka Zmudy ruční siréna, což ale poznali jen obyvatelé s hudebním sluchem.

Jistý krok zpět představoval velkorysý dar majitele zámku a zaníceného dobrovolného hasiče hraběte Františka Karla Torrese, který sboru u příležitosti 20. výročí jeho založení zakoupil v Německu parou poháněný hasičský vůz „Magirus“. Toto monstrum sice svým hasebním výkonem daleko převyšovalo ruční stříkačku, což dokazovalo při všech cvičeních, ale při prvním ostrém zásahu v září 1910, kdy při nelegálním pálení alkoholu chytla plamenem velká stodola sedláka Žabky, se ukázaly i drobné nedostatky. Přestože pan Žabka dokázal i ve stavu, ve kterém se nacházel, nahlásit požár velmi rychle, trvalo poměrně dlouho, než se podařilo parní vůz zatopit a připravit k jízdě. Po cestě, která k poměrně vzdálené usedlosti vedla do stálého stoupání, docházelo vozu střídavě palivo a voda, což členové sboru řešili vytvořením živého řetězu s kbelíky zásobujícími vodou parní kotel a rekvírováním několika metrů dřevěných plotů a ohrad lemujících cestu, které skončily v do ruda rozpáleném topeništi. Potom, co „Magirus“ dosupěl po půlhodině k Žabkově statku, konstatoval velitel A-družstva Dalibor Myšák, že bude lépe soustředit se na záchranu okolo stojících budov, než na stodolu - nyní již jen hromadu žhnoucího popela v němž vybuchovaly poslední lahve s pálenkou. Proud vody s malými kapry, nasátými na plno pracujícím čerpadlem ze Žabkova rybníčku, zkrápěl proto stěnu blízkého dřevníku, zatímco družstvo B (velitel Leopold Šiška) zásobovalo pec vozu bukovým dřívím získaným z téhož objektu, družstvo C (velitel Ludvík Pecháček) stále příkladně udržovalo živý řetěz zásobující kotel vodou, a družstvo D (velitel F. K. Torres) likvidovalo mokrými pytli, které laskavě zapůjčil hospodář, ostatní drobné požáry v objektu statku, které byly způsobeny jiskrami chrlenými komínem na hranici výkonu pracující stříkačky. Zásah byl vyhodnocen jako „úspěšný s výhradou“, což bylo a je vůbec nejhorší hodnocení, jakého sbor při akci dosáhl. Zcela zničena byla stodola, zachráněn byl naopak dřevník. Žabkovy námitky u okresního úřadu, že „Magirus“ spotřeboval polovinu jeho zásob dřeva na zimu a zbytek je zcela promočen, areál statku pokrývají plesnivějící pytle a došlo ke zchromení jednoho z jeho volů, kterými nakonec parovůz odvlekl zpět do zbrojnice, byly tímto občanem staženy poté, co se příslušné orgány začaly pídit po prvotní příčině požáru. SDH vyvodil z akce ponaučení a k požárům vypuknuvším ve vzdálenosti větší než 300 metrů od zbrojnice měla být vysílána výhradně koňmi tažená starší stříkačka „Libuše“, čehož ale až do roku 1923, kdy došlo k motorizaci sboru, nebylo zapotřebí. Jedinou ostrou akcí mezi lety 1910 a 1923 tak představoval požár hasičské zbrojnice v létě 1920, který v rozmezí několika málo minut založil a následně sám uhasil „Magirus“ připravující se na velkolepou přehlídku okolních sborů v Kurochodech.

Počátkem 20. let bylo k dispozici relativně velké množství vyřazovaných armádních automobilů starší provenience a právě z tohoto kontingentu pocházela nová posila výzbroje SDH, nákladní automobil „Austro-Daimler“ z roku 1906, rekonstruovaný přidáním vodní nádrže a ručně poháněné stříkačky, který byl sboru slavnostně předán vojenskou správou 28. října 1923. Tento den znamenal zároveň konec služby parního vozu „Magirus“, který převzal pan Hugo Goldschmidt-Kirchmeyer, nový nájemce místního lihovaru (a velitel družstva C), a použil jej k pohonu mechanické míchačky jablečného kvasu ve svém podniku, kde spolehlivě pracoval až do roku 1982. Automobil, teprve druhý v obci, se rychlostí plně vyrovnal stříkačce „Libuše“ a předčil ji pouze hlukem, množstvím a jakostí zplodin, rozdílem také bylo, že se při ostrém poplachu nemusela narychlo shánět koňská přípřež, ale sháněla se pouze klika k nastartování. Vůz byl roku 1940 nuceně přestavěn na pohon dřevoplynem, čímž se z nedávné historie znovu vynořily tísnivé vzpomínky na apetit pece „Magiru“ a než opět riskovat spory s hajným Šiškou o kubíky bukového dříví, byla proto raději znovu zařazena do služby „Libuše“. Na jaře roku 1945 rekvírovali automobil i s pohotovostní zásobou paliva prchající němečtí vojáci, kteří předtím svoje vozy, kterým došel benzín, svrhli z hráze na dno Dolního rybníka, aby nepadly do rukou Rudé armády.

Do poválečného světa tak SDH vstoupil vybaven pouze letitou „Libuší“, několika kbelíky a sochou sv.Floriána. Při nadšeném budování nové spravedlivé společnosti prostřednictvím zákonem posvěcených krádeží a vražd, byly prkotiny jako požáry, povodně a sněhové kalamity pod rozlišovací úrovní úřadů i představitelů obce, a proto požární ochrana v obci v letech 1945 až 1956 víceméně živořila. Co neuhasila Libuše, to shořelo, přičemž byly tyto případy obvykle posuzovány jako sabotáž národního hospodářství a podle jejich četnosti byl potom obci škrceny finanční prostředky na rozvoj, což se v nemalé míře dotklo i SDH. Ze začarovaného kruhu se sboru podařilo až uniknout po vzniku místní traktorové stanice po roce 1955. Skupina několika místních dobrovolníků využila krátké nepozornosti komunistických úřadů, plně zaujatých (a vyděšených) nejasnou situací v Maďarsku, vyvinula bleskovou osobní iniciativu a z Dolního rybníka vylovila, vysušila a odbahnila výše zmíněnou vojenskou techniku – těžký tahač děl „SdKfz 9“ a přes protesty starších členů sboru také kolopásový nákladní automobil „Magirus S3000/SSM Maultier“, které se v STS povedlo v rámci brigádnických hodin záhy zprovoznit, přičemž tahač byl adaptován na sněhový vyprošťovací pluh a automobil s přispěním dílů z vyřazeného kotlového vagonu ČSD na hasicí vůz. Ten se dokonce okamžitě stihl zúčastnit i své první akce, když uhasil požár v budově MNV, který vypukl koncem října 1956 poté, co tajemník Macura začal v panice po vypuknutí maďarského povstání pálit dokumenty místní ZO KSČ. Celá akce někdejších členů SDH byla později zpětným rozhodnutím MNV legalizována pod heslem „Fašistickou technyku do mírovích bojů“ (doslovný název) a obě vozidla byla zařazena do služby v místním „Útvaru požární ochrany Jánose Kádára“ (ÚPOJK). Stříkačka „Libuše“ tak odešla po 70 letech služby definitivně do penze, pomáhala ještě místním fotbalistům v péči o hřiště, a v roce 1984 se u příležitosti 100. výročí vzniku SDH dočkala renovace a o deset let později dokonce i nasazení do akce. Od roku 2000 je součástí hasičské klubovny v patře zbrojnice.

Pásák „Horst“ a stříkačka „Mula“ tvořily sehraný tandem a terč závisti okolních hasičů-požárníkům vybavených většinou sovětskou nebo zastaralou prvorepublikovou technikou, která často nestačila na katastrofy, které přinášela meliorace, scelování polí, vypalování strnišť a podobné vymoženosti kolchozního hospodářství na okrese. Psojedská vozidla, zocelená ústupovými boji východní fronty, si dovedla poradit prakticky se vším, a to zvláště potom, co velení ÚPOJK převzal v roce 1960 Florian Unterzeiler, veterán od Kursku a oberfeldwebel v.v., který dal boji se živly novou „štábní kulturu“ a oprostil sbor od určité slovanské rozšafnosti.

Náčelník Unterzeiler využil svých praktických zkušeností také v srpnu 1968, kdy se na psojedském nádraží shromáždilo množství téměř opuštěné vojenské techniky sovětské armády, a pro potřeby rychlých zásahů, převozů raněných a předsunutého požárního průzkumu zabavil pro ÚPOJK dva terénní osobní vozy „GAZ 69M“ a „LuAZ 967M“, přičemž zcela ignoroval protesty orgánu Ozbrojené stráže ochrany železnic (OSOŽ) Otto Zmudy, což se mu v době normalizace, kdy byl Zmuda dosazen na post tajemníka MNV, stalo osudným a byl nucen funkci v roce 1973 opustit. Ke cti sboru slouží fakt, že se dokázal o svého bývalého náčelníka postarat a ten dožil jako topič v místním lihovaru, kde zaskakoval za většinou nepřítomného Miklóse Červeňáka, tehdy čerstvého přírůstku našich hasičů.

Sedmdesátá i osmdesátá léta lze, i přes odpuzující celospolečenskou atmosféru a neustálé hledání nového dna, kam až může stát klesnout, označit jako období určité stabilizace až stagnace sboru, přerušovaných jen obligátními zásahy při kalamitách, jarních povodních a podobných příležitostech, a okořeněných jen tu a tam menšími požáry, zhusta spojenými s lampionovými průvody konanými 7. listopadu, přičemž organizátoři nutili účastníky předstírat, že je teprve 25. října. Tomuto koloběhu se vymkl pouze požár středního rozsahu v domově důchodců – bývalém zámku v květnu 1989, na který během prvomájového průvodu střílel z roury od kamen papírové konfety postpubescentní syn tajemníka OV KSČ Krňávka, jedoucí na alegorickém voze představujícím křižník „Aurora“. S požárem si hasiči vzorně poradili; osudným výstřelem započal však Krňávek junior symbolicky rozpad komunistického panství v obci, který, na rozdíl od zaostalé Prahy, vyvrcholil již 7. listopadu, kdy příslušníci ÚPOJK uhasili v průvodu všechny lampiony a svou technikou pak aktivně bránili vstupu trestného oddílu Lidových milic do obce po celých deset dní.

Společenské změny po roce 1989 se odrazily nejdříve na názvu sboru, který se z nesmyslného ÚPOJK změnil na „Floriánovy muže“, čímž vzdal SDH poctu jak svému patronu, tak zesnulému náčelníkovi. Přes úspěchy, kterých německá technika v akcích dosahovala, se především u „Muly“ začaly projevovat léta služby a stará zranění z východní fronty. Pásák „Horst“, 18 tun poctivé pancéřové oceli, tyto problémy naštěstí neznal (a nezná), ale stav stříkačky byl již skutečným důvodem ke snaze obměnit znovu po 30 letech vozový park. Jako sponzor a zprostředkovatel se nabídl místní podnikatel Václav Žabka, který začal po roce 1989 obchodovat s automobily, o které již jejich původní němečtí majitelé údajně nejevili zájem a tyto dovezené vozy ve svém autoservisu umně renovoval tak, aby byly k nepoznání, kdyby si to zmínění majitelé náhodou rozmysleli. Využil svých kontaktů s panem Georgem Windischbauerem z Mnichova, synem původního řidiče „Muly“, který o ní projevil zájem jako o zajímavou rodinou relikvii. Žabka podmínil předání vozidla výměnou za moderní hasičský vůz, který následně Windischbauer, vydávající se za movitého západního sběratele veteránů, načerno odkoupil za pár set marek, několik walkmanů a fritovacích hrnců od požárního sboru jednoho nejmenovaného statutárního města. „Tatra 815“ s hasičskou nástavbou „CASA 32“ se stala chloubou všech místních občanů a v dubnu 1991 byla na návsi slavnostně pokřtěna vodou z požární nádrže jménem „Jiřina“ – jednak podle patrona obce, ale také podle bavorského dobrodince.

První ostrý zásah čekal na „Jiřinu“ i „Horsta“ na podzim roku 1994, kdy se podnikatel Žabka dostal do určitých potíží se zákonem i obchodními partnery, které vyvrcholily požárem jeho autoservisu. Ten vypukl v noci z 15. na 16. října 1994 nešťastnou náhodou na několika místech podniku, nebyl řádně nahlášen a zpozoroval jej až zástupce velitele B-družstva Karel Kolomazník, když odcházel z porady štábu družstva v hostinci. Na místo byl po zjištění situace povolán kromě „Jiřiny“ rovněž „Horst“, který odhrnoval hořící autovraky bránící přístupu do areálu. V nejkritičtějších fázích boje s ohněm byla nasazena dokonce i „Libuše“, které se smělými manévry podařilo situaci stabilizovat a ve vzorné spolupráci s „Jiřinou“ lokalizovat požár pouze na budovu z vlnitého plechu, kde byl živel nejzuřivější. Jak se později ukázalo při ohledání požářiště, ukrývala tato stavba hasičům důvěrně známé vozidlo „Mula“, jehož nádrž byla pravděpodobně kvůli konzervaci naplněna neznámou hořlavinou. Jeho roztavené zbytky ekologicky zlikvidovala spolu s ostatními vraky jako jednu ze svých prvních zakázek tehdy nově založená firma pana Červeňáka. Příčinu požáru se nikdy nepodařilo plně objasnit; částečně také proto, že v jeho průběhu uprchl majitel autoservisu Václav Žabka, tehdy rovněž boss místního fotbalového mužstva, i s rodinou do zahraničí (Republika Kiribati), kde dnes provozuje restauraci „Snowman“ a je aktivní v komunální politice.

Tento požár byl zatím poslední velkou ostrou akcí SDH. Naši hasiči se vždy dokázali vyrovnat s výzvami, které před ně kladla doba, příroda i žháři. Nezbývá než doufat, že si svůj vysoký standard udrží a nadále budou svou činností naplňovat heslo vetknuté do štítu zbrojnice – „Bohu ke cti, bližnímu ku pomoci“.