Společenský journal Dagmar Kolomazníkové

23.06.2015 09:53

Milí čtenáři, ještě než propuknou líné letní dny, přinášíme vám exkluzivně "rozhovor" s místní občankou paní Dagmar Kolomazníkovou, který vznikl jako vásledek vašeho přání vyjádřeného v naší anketě o téma dalšího příspěvku. Paní Dáša, jak nám blahosklonně dovolila jí oslovovat, je korpuletní pětapadesátnice, matka místního nadějného fotbalisty Luďka Kolomazníka, kterou zvídavý návštěvník obce pravidelně najde na jejím stanovišti před místní samoobsluhou, kde jasným hlasem rozpráví se svými stejně založenými přítelkyněmi o dění v Psojedech a okolí, přičemž pevně svírá rukojeť své pojízdné nákupní tašky a volnou rukou živě gestikuluje. Původním povoláním učitelka základní školy, dnes na volné noze provozuje u rybníka stánek s občerstvením a v restituovaném mlýně také přes léto ubytovací služby "zimmer frei". Nijak nezastíráme, že paní Dáša se již několikrát stala naším hodnotným informačním zdrojem, což v obci prodchnuté tradiční nedůvěrou k cizincům není pro investigativního žurnalistu vůbec k zahození. Na druhou stranu se příznáváme, že intenzivnějšímu kontaktu s ní jsme se zatím raději vyhýbali a asi jsme věděli proč. Chceme touto cestou proto poděkovat starostovi Pecháčkovi, jehož prostá přítomnost náš "rozhovor", který se již zdál býti nekonečným, přeci jen ukončila.

Redaktor: "Dobrý den paní Kolomazníková, můžeme Vás poprosit o několik minut Vašeho vzácného času?" 

Kolomazníková: "Konečně, klidně mi říkejte paní Dášo. No, víte, co bych já vám asi tak mohla říct, že jo, já toho zas tak moc nevím a někoho jako pomlouvat, to není můj styl, to vám tady dosvědčí každej, s kým se budete bavit, ale je fakt, že když tady člověk žije dlouho, tak zas tak úplně bez informací není, že jo, a co bych vám to neřekla, však jsme lidi a lidi spolu mluvit musí a ne jak náš starosta, kterej se se mnou bavit nechce, i když jsem mu kolikrát po jeho Maruně vzkazovala, že když si s něčím neví rady, ať se klidně zastaví, vždyť já sem chodím nakupovat každej den, ale to von ne, von se mi, mladej pane, kolikrát úplně vyhýbá, no fakt, kolikrát ho tady vidím, jak si do práce kupuje minerálku, vlašák a čtyři rohlíky, někdy pět, no já vám řeknu, já tady na něj mávám, čekám a von vám vypadne zadem a to si třeba někdy těch rohlíků koupí i pět, že jo, ale já říkám, ať si jich koupí třeba sedm, co já mu do toho budu mluvit, von si musí hlídat figuru, no a když mu to ta Maruna u pokladny namarkuje, je to jejich věc, že jo, ale to jsem trochu vodběhla, prostě se mi vyhýbá jak malej kluk, přitom si myslím, že bysme se opravdu měli pobavit, páč některý věci tady na vobci jsou do nebe volající a starosta by s nima měl něco dělat, že jo, třeba tady ty fotbalisti, já jako proti nim nic nemám, však můj Ludánek je u nich taky, ale von si tam chodí fakt zasportovat  a ne jak mladej Pecháček, jako Joe, ten starší strostův kluk, že jo, nebo třeba Unterzeiler s Kuklou, kteří když se vožerou, tak dělají akorát bordel, třeba posledně jak vyhráli a grilovali u hřiště, no já spím s votevřenejma oknama, protože jak je dusno, tak já vám třeba do dvou neusnu a vstávat musím kolem šestý, abych byla v sedm Ludánkovi v samošce pro čerstvý rohlíky, tak kdo měl jako furt poslouchat to vyřvávání, že prej "Pižlov přejedem kdy budem chtít" a po půlnoci pak ty sprosťárny, který tady ani nebudu vopakovat, páč bych se styděla, ale když si tam na tu oslavu pozvou Vlastu a pak je mi slyšet do ložnice furt "kozy ven, kozy ven", tak já bych se hanbou propadla, a já na ně pak volám, ať jsou zticha, že probudí Ludánka, a co myslíte, akorát se mi vysmějou, tak to ať se starosta nezlobí, ale když si kluka nedokáže srovnat jako otec, tak by měl zasáhnout jako starosta a ne mi po Maruně vzkazovat, ať neblbnu, že Pižlov jsme porazili po dvo letech a koneckonců Ludánek byl na té oslavě do čtyř do rána, což se mi nezdá, protože Ludánek moc dobře ví, že má být do desíti doma a sám mi ráno u snídaně říkal, že přišel kolem půl devátý a Ludánkovi já věřím, protože je to slušně vychovanej kluk, ne jak ten Pecháčkovic chuligán, co se tahá s Jarmilou z úřadu, která tyhle výtržnost taky kreje, ale já už jsem ji tady kolikrát říkala, že se mi to vůbec nelíbí a ona že prej "co já s tím nadělám, když Pižlov je fakt těžkej soupeř", no ale já na to, to mě nezajímá, já mám od desíti nárok na noční klid, no a ta holka mi do vočí řekne, že si mám prej pořídit špunty do uší, no řekněte, když se starosta vobklopí takovejma, ani nechci říkat jakejma, jak to má na vobci vypadat, že jo, ale von byl Pepa vždycky takovej, co ho znám, ještě když jsme spolu chodili, to bylo furt fotbal, fotbal, fotbal, furt někde musel sportovat a na to taky dojel, však já jsem mu tehdy jasně řekla, že na žádnej vodborářskej lyžák nepojedu, no a tam ho sbalila Maruna Šišková, i když dneska tvrdí, že to bylo navopak, páč se jí líbilo jak dělá Pepa telemark a večer prej do ní lil Alpu horem spodem, no a do půl roku musela bejt svatba, a když říkám musela, tak jako vopravdu MUSELA, jestli jako víte, co tím myslím, no a řekněte sám, co za takovejch podmínek mohlo z toho malýho Pepíka vyrůst, že jo, to já jsem vždycky našeho Ludánka držela zkrátka, zvlášť když mi můj Karel utekl s tou italskou flundrou a já zůstala na všechno sama, slabá ženská a ten můj starší kluk, taky Karel, kterej tady dělá porybnýho, má jen ty svoje rybníky, ale já mu už kolikrát řikala, že mlýn je dost velkej a když by se dole udělal ještě byt, tak se s rodinou můžou ke mně přestěhovat, sice bysme měli společnou koupelnu, ale rodina má být pohromadě, já bych jim doma s ledasčím pomohla a poradila, ale to snacha říkala, že by to bylo fajn, ale že se s Kájíkem domluvili jinak, no já jim do toho nebudu mluvit, je to jejich život, ale to víte, když je snacha Myšákovic neteř přes jedno koleno, jak to asi mohlo jinak dopadnout, však von je Bedřich nemlich to stejný, to je furt nápadů jak něco dělat nově, že jo, furt něco vylepšovat, ale jak dojde na lámání chleba, tak jsou se starostou jedna ruka, nic se měnit nebude, hotovo, raděj to necháme, jak to je, však o těch fotbalistech už jsem mluvila a takhle to tady funguje roky a nikdo s tím nic nedělá, já už jsem byla i za místostarostou Zubatým a já jsem znala jeho mámu, však když se k nám v sedmdesátým pátým, ne počkete, sedmdesátým šestým přistěhovali, tak já jsem ji radila, co a jak, no já vám takhle příjdu za ním na úřad, ať jim ty večírky zarazí aspoň on, no a co byste řekl, von tam sedí ve fotbalovým dresu a s hajným Šiškou řeší, že estlivá porazí v neděli Drn, tak na hřišti vopečou prase, no já jsem jim hned vod plic řekla, co si vo tom myslím a Šiška na mě, ať ze sebe nedělám krávu, takhle mi to do vočí řekl, prosím vás, člověk v uniformě a takováhle úroveň, a vod vedle jsem slyšela chechtat se starostu a ta mrcha Horká beztak poslouchala za dveřma, protože do druhýho dne to věděla celá vobec, drbna jedna, no ale já se zase nasmála, když pak v neděli přišel přívalák, uhasil jim voheň a to prase jim v tom zmatku uteklo, no a Šiška ho v té slotě naháněl po lese, no a pak má tu drzost přijít ke mně na stánek a prej "Dášenko, nebyl by grog", no a já řikám, že ze sebe udělal vola, no a mu to došlo, tak se mi vomluvil, to von zase je charakter, ne jak Zubatej, kterej na něj volal, ať se neponižuje, ale to von už měl zase něco upito, protože Zima zas uvařil jakejsi ten jejich speciál, no byla to prej třináctka nebo dokonce čtrnáctka, polotmavá, oni jsou potom vždycky jako utržení ze řetězu, ale to já už tuhle říkala Zimovi, když si tady kupoval čvrtku chleba a syrečky, Rudolfe, proč to vaříte tak silný, vždyť desítka úplně stačí, nebo sedmička, osmička, já sice pivo nepiju, ale vždyť existuje i nealkoholický a to říkal i pan doktor na středisku v Kurochodech, že pro regeneraci organismu po sportování je alkohol jed, když jsem se ho na to ptala, a však taky náš Ludánek může jen jedno malé a nejdřív dvě hodiny po zápase, až se osprchuje a převlékne do suchého, no to já mu vždycky udělám k večeři těstovinky se zeleninou, to pan doktor taky řikal, že je na regeneraci dobrý a ne jak ostatní, kteří se, hned jak slezou ze hřiště, ládujou bůčkem a párkama v rohlíku, já neřikám, já jsem ráda, že mám na stánku tržbu, no ale jak teď budou ty registrační pokladny, tak budou mít asi utrum, páč tady v údolí je slabej internet, kterej to jako nějak neutáhne, já tomu moc nerozumím, ale mladej Unterzeiler, co to študuje, řikal to nějak stíněj kopce a že prej ty hotdogy budu muset chodit markovat k Božím mukám u silnice, jinak si pro mě přijdou z finančáku, no, na to se můžu mladej pane akorát vysrat, však já na tom stánku dělat nemusím, ať si to sem klidně jezdí prodávat ty pražáci, co tohle vymýšlejí, to je každej rok něco a už toho mám dost, já těžko můžu ze stánku udělat soukromej klub, jak plánuje Zima z hospody, sem chodí na zápas třeba třicet čtyřicet lidí, na derby klidně i padesát, a když se dá v létě koupat, tak to atakuje stovku a jak mám vědět, kolik je mezi přespolníma udavačů, že jo, já tuhle prodám drňákovi párek bez účtenky, von to bude financ nebo fízl, a kvůli té nepřiznané desetikoruně mi to zavřou, no to si budou s sebou lidi muset brát zase svačiny, hlavně, že bude pořádek v daních, ach jo, ale tady je se mnou náš starosta zajedno, však jsem ho nedávno slyšela hulákat něco o estébáckejch ksindlech, který kropí pole randapem, prosim vás, takový svinstvo, Myšák dokonce řikal, že zas obnoví žňový hlídky, páč tudle v hospodě něco protistátního kecl, nějak se tam motal Jarda ze Zmije, kde zas deratizujou, no a to tady každej ví, že von za komančů donášel na emenvé a bůhví pro koho fízluje dneska, voni ho sice kluci Červeňákovi hned vyrazili, páč Jarda se vo ně nějak rasisticky votřel, ale člověk nikdy neví, co všechno slyšel, Červeňáky ale von ze strachu neudá, protože voba už seděli za těžký ublížení, i když jsou to jinak hodní kluci, no já vám třeba nedávno vodbahňovala náhon a tam naházený dělostřelecký granáty ještě z války, já říkám, co já slabá ženská s tím, no a voni šli okolo a "Pani, my vám pomužéme", no a fakt to za odpoledne na kárce odtahali na Haďák k fotrovi do sběrny, kde to starej Červeňák vodborně delaboroval, protože si u policajtů udělal rekvalifikační pyrotechnickej kurs, no prej toho bylo skoro půl tuny a teď si představte, že jsme se tam jako děcka normálně koupali, no i náš Ludánek se tady naučil v tom protiproudu plavat, když musel dělat kondiční testy a pak byl mezi těma fotbalovejma chuligánama kvůli tomu nejlepší, však Joe Pecháček neuběhne v kuse ani čtyřicet metrů a plave dodnes jen znak, hlavně, že za večer udělá deset patnáct piv, dacan jeden, a ostatní nejsou lepší, to jen ti kluci vod pana hraběte, co furt chodí do posilovny, ale ti ten kondiční test nedělali, páč neumí česky a nevěděli, co se po nich chce, oni jsou takoví jednodušší, to víte, bejvalí vojáci, ale jinak slušně vychovaní chlapci, já jim onehdy na návsi říkala, ať se nenechají vod fotbalistů strhnout na šikmou plochu a to bylo furt "Yes madam, no madam" a já doma pak řikám Ludánkovi "Ludánku, těch se drž" no a představte si, Ludánek mi říká "mamimko, já se držím spíš jejich sestry", prý se spolu učí anglicky a ona ta Arizona prý vůbec nepije, takže jsem ráda, že má Ludánek známost, i když jsme ji tuhle viděla u nich v parku u bazénu v plavkách, no řeknu vám pár šnůrek a tři miniaturní trojúhelníčky látky, nestyda jedna, ale zase kdo z nás nebyl mladej, že jo, a Ludánek taky řikal, že se to tak dneska nosí, on to má z těch módních časopisů, který si kupuje, to vám tady potvrdí Maruna Pecháčková, já mám od ní teda slíbený, že kdyby si Ludánek chtěl koupit nějaký ten hanbatý časopis, tak mi to hned řekne, na to má ještě času dost, můj Karel si je začal kupovat až po svatbě, našla jsem mu je v dílně, když jsem mu poklízela nářadí, no jo, to už je let, víte, jak se po osmdesátýmdevátým začalo jezdit do Itálie, tak von se tam jako autobusák sčuchl s tou flundrou z Rimini a už tam zůstal a ty časopisy tady nechal, taková sprostota, a na středové dvoustranně přímo ta italská flundra, no já jsem to hned spálila, najít to Ludánek, to by byla moje smrt, taková hanba, ale chlapi jsou prostě chlapi, to všechno beru, ale když s nima v tomhle drží třeba taková Horká, která se tu kolikrát producíruje třeba jen tak v průsvitným tílečku, to je teprve ostuda a to jsem je nedávno u našeho rybníka načapala s mladým Pecháčkem v rákosí úplně bez a to ten chuligán na mě "Nudapláž, paní Kolomazníková", já řikám, nic takovýho tady nikdy nebylo a nebude, tohle je slušnej rybník a najednou vám z vody leze mladá Šišková taky úplně nahatá, za ní šlape mladej Unterzeiler vodu a do očí mi lže, že von teda na sobě plavky má, no já jsem se otočila na podpatku a říkám si, holka, tohle už fakt MUSÍŠ říct starostovi, co se mu na katastru děje, no tak za ním jdu na obec a on tam sedí jen v trenýrkách, cucá lahváče a prej, že jsem prudérní, a pak si ty trenýrky normálně svlíkl, no ve mě by se krve nedořezal, naštěstí měl pod nima plavky, i když už dost řídký, to on mě chtěl jenom pozlobit, no ale než jsem se vzpamatovala, sednul na kolo a do večera seděl s celým zastupitelstvem u rybníka, pili jedno za druhým, že prej v tomhle vedru se politika zodpovědně dělat nedá, a ta Jarka Horká jim tyhle moudra zapisuje, naštěstí už aspoň oblečená, no řekněte sám, co s tím má chudák ženská jako já dělat, já nevim, jestli už jsem o tom mluvila, ale zkoušet to probrat s naším starostou je na dlouhý lokte, on se mi kolikrát normálně vyhejbá, no vidíte ho třeba teď, už se zase pokouší voběhnout to za kontejnerama a já mu chtěla říct, že chci vod obce koupit na stánek takovej ten lapač na mouchy, který mi na párky lítaj z obecních pozemků, páč já se nenechám vláčet hygienou, Pepo, Pepo, neschovávej se, já tě moc dobře vidím, potřebuju s tebou něco probrat, vylez, cože, ne, jednu dvě větičky, však mě znáš, no poď, poď..."

Paní Dáša spěšně míří ke kontejnerům na tříděný odpad, za kterými se pokoušel ukrýt starosta Pecháček, který si byl v samoobsluze pro tatranku a nyní se s provinilým výrazem škrábe ve vousech. Na prostranství rozpáleném červnovým sluncem doznívá klapot pojízdné nákupní tašky a v ozónu nastupujícího léta se rozplývá intenzivní parfémový odér. Ve stromech za samoobsluhou již znovu začínají zpívat ptáci. Pokradmu odcházím na jedno, spíše na dvě...