Od první písemné zmínky po třicetiletou válku
První písemná zmínka o obci pochází z listopadu 1277, kdy vrchnostenský lokátor Mauser odmítá pro tuhý odpor místního slovanského obyvatelstva založit na místě zvaném Wrch Pechaczkuow kolonizační osadu a táže se, co má tedy dělat s dvacítkou netrpělivých kolonizátorů, kterou za tímto účelem přivedl ze země Saské. Kromě toho prý ztratil svou píšťalu, s jejíž pomocí dosud zažehnával všechny projevy nespokojenosti ve zmíněné komunitě a za další vývoj nemůže proto ručit. Vrchnost v listině datované do března 1278 děkuje za přípis a vyjadřuje překvapení, že se v dané lokalitě ještě nějaké původní obyvatelstvo vyskytuje, neb jak bylo dříve informováno svobodným sedlákem Pechaczkem z Wrchu, byly všichni místní vyvražděni při nájezdu oddílu Mongolů (údajně zde zapomenutého již od invaze v roce 1241) asi před pěti lety. Nařizuje proto Mauserovi, aby:
- Vsadil do želez sedláka Pechaczka.
- Zajistil zpětný výběr berně od roku 1272 včetně.
- Založil kolonizační osadu podle původních dispozic, ztráta hudebního nástroje jej neomlouvá.
V sžíravě ironické odpovědi v listině z dubna 1278 děkuje Mauser vrchnosti za cenné rady a rychlost, s jakou se mu jich dostalo, a sděluje následující:
- Většina z jeho lidí v zimě pomrzla, takže jeho původní dotaz ztrácí na aktuálnosti.
- Část přeživších lidí odešla a bez úředního povolení založila osadu Drn.
- Zbylé dvě rodiny (jmenováni Unterzeiler a Zapf), které přežily zimu v jeskyni pod Hadím vrchem, vystavěly si tamtéž hned z jara usedlosti a tyto odmítají i přes jeho naléhání opustit a znovu se připojit k němu.
- Pechaczek zatčení s pomocí hole ostře odmítl a berni se vysmál sojčím smíchem.
- Mauser i jeho rodina jsou již zcela vyčerpáni životem v šípkové houštině a prosí vrchnost o další rady.
Úřední šiml opět popoběhl nebývalou rychlostí a již v říjnu 1278 vyhýbavě sděluje, že vzhledem k celkové situaci v zemi (braniborská okupace po bitvě na Moravském poli) nemá kdy na řešení dané situace a Mauserovi dává volnou ruku, jen ho důrazně varuje, aby již ničeho nepodnikal proti Pechaczkovi, neb okolní šlechta má s tímto známým škůdcem a zbojníkem již své neblahé zkušenosti (na okraji listiny připojena nejasná zmínka o „dehtu a peří“), ale ukládá mu, aby se usadil poblíž, Pechaczka i jeho čeleď z povzdálí sledoval a vrchnosti o jeho chování referoval.
Bohužel, tento listinný materiál je na dlouhou dobu posledním a o dalším vývoji středověkých Psojed jsme informováni jen zlomkovitě a často jen nepřímo. Další zmínkou je půhon Ulricha Mausera v němž v září 1350 obviňuje Smila Pechaczka z toho, že v noci na svátek sv. Rufa odcizil mezní kameny mezi jejich lány, čímž oba pozemky zcelil a z titulu dědičného rychtáře si nyní Mauserův statek nárokuje. Jak a zda byl rychtář potrestán nevíme, jisté však je, že již následujícího roku v květnu pohání před soud Ulricha Mausera za obžerství, nactiutrhání a podněcování k rebelii, kterého se měl dopustit v ranních hodinách v místní krčmě – ani u tohoto sporu neznáme výsledek, jedná se však o první zmínku o zdejším hostinci.
Neúnavný místní písmák a národní buditel Přemysl Otakar Myšák publikoval v roce 1888 koncept dopisu, který údajně nalezl ve zvonici místní kaple, v němž smrtelně nemocný císař a král Karel IV. děkuje 28. listopadu 1378 Markvartu Mauserovi za pohostinství, jehož se mu dostalo v roce 1360 od jeho otce Ulricha a zvláště matky Angely a sděluje mu, že je Markvart jeho levobočkem. Obsah listiny byl okamžitě zpochybněn tehdejším starostou F. Pecháčkem a Myšák byl hnán pro podvrh před soud, který si však ve zjitřené atmosféře tzv. boje o rukopisy netroufl v kauze rozhodnout a spor o pravost tzv. Myšákova rukopisu trvá na několika úrovních (sálem místního hostince počínaje) v podstatě dodnes.
(O dramatickém dění v bezprostředním okolí vsi ve druhé půli 14. století nás informuje tzv. Drhlenova kronika - pro historické fajnšmekry jsme ji zpopularizovali tímto článkem).
Nesmírně zajímavým dokumentem je petice obyvatel Psojed protestující proti upálení Mistra Jana z Husi, sepsaná zběhlým mnichem zvaným Horký ve zdejší krčmě 1. srpna 1415 za přítomnosti rychtáře Zikmunda Pecháčka (zde poprvé uvedeno příjmení s diakritikou) a třiadvaceti dalších osob, které již nejsou v listině bohužel jmenovány. Vzhledem ke stavu gramotnosti obyvatelstva je na listině pouze podpis Horkého, ostatní však připojili otisk palce, čímž byl tento dokument předurčen stát se základním pilířem studia paleodermatoglyfiky; bohužel příslušnými odborníky je dosud zcela opomíjen.
Revoluční bouře následných husitských válek se regionu dotkly pouze okrajově – v relačním hlášení hlavnímu stanu polních vojsk sděluje v červenci 1424 hejtman Hynek Drn z Drnu a na Psojedech Janu Žižkovi, že když chtěl pro slávu Boží a pravdy Kristovy vypálit psojedskou kapli, byl jeho houf přepaden rychtářovými lidmi vyzbrojenými kladivy a kameny, čímž způsobili v husitských řadách paniku, kterou nezažehnal ani táborský kněz zpěvem kultovního chorálu, neb ten byl přehlušen jakousi hospodskou odrhovačkou v podání místních. V situačním rozboru nálad obyvatelstva dále míní, že pro rozvoj Husova učení spatřuje zde jen malé možnosti, neboť přes počáteční příznivý postoj obyvatel k pokrokovým ideologiím (viz. rok 1415) si nyní po zmíněné (byť nezdařené) akci netroufá vzít na spanilé jízdy krajem ani cep, což mimo jiné velmi komplikuje výmlat úrody na jeho statcích. Krom toho prý nejradikálnější křídlo husitů v Psojedech konvertovalo na jaře roku 1420 k adamitům, po kruté zimě v témže roce o něm již nikdo ničeho neslyšel, čímž bylo revoluční hnutí ve vsi fatálně oslabeno. Listina končí úpěnlivou prosbou, zda by bratr Žižka nemohl do zdejšího kraje osobně přijet a o situaci se přesvědčit na vlastní oči.
Listinný materiál z druhé půle patnáctého století i století následujícího je poměrně bohatý – tvoří ho však především žaloby a rozsudky v nepřehledných a dlouhotrvajících soudních kauzách vedených mezi rodem Mauserů a Pecháčků často z neuvěřitelných příčin, za pomocí odposlechnutých rozhovorů, donašečů či podplacených denunciantů z řad pomocných zemědělských sil.
Nastupující renesance a s ní spojená sexuální revoluce, nadšeně místními kvitována, vedla k nebývalému nárůstu počtu obyvatel jak ve vsi samé, tak v místní části pod Hadím vrchem. V soudních sporech dvou zdejších hegemonů se pak tyto společenské změny projevily především ve zvýšené frekvenci vzájemných obvinění ze smilstva, násilného smilstva, sodomie či necudné oplzlosti. Spory s touto tematikou vyvrcholily roku 1573, kdy osmnáctiletý Jan Křtitel Pecháček žaluje sedláka Adama Mausera, že při masopustním reji v opilosti obtěžoval přítomné panny a snad omylem i jeho samotného, přičemž předstíráním kopulačních pohybů vzbudil všeobecné pohoršení. Od trestu zachránila šestaosmdesátiletého Mausera jeho třetí žena Barbora, která místopřísežně prohlásila, že Mauser není již po řadu let kopulačních pohybů schopen, zvláště ne v opilosti, které je naopak schopen neustále. Když soud četl zdůvodnění osvobozujícího rozsudku, ranila Adama Mausera mrtvice, čímž již nedošlo k podání žaloby pro křivé obvinění na J. K. Pecháčka, které v podobných případech obvykle následovalo.
Tečkou za dějinami obce před výbuchem třicetileté války byl pokus Rudolfa Mausera o defenestraci rychtáře Maxmiliána Pecháčka na Nový rok léta Páně 1618 (tedy téměř půl roku před defenestrací pražskou!). Dle očitého svědka, obecního písaře Amose Horkého, autora úředního záznamu události, ztroskotala akce na tom, že Mauser sice dokázal spícího, namol opilého a značně tělnatého rychtáře z jeho křesla zvednout, ale když ho v náručí nesl k oknu, podlomila se mu po několika krocích kolena, klesl k zemi a byl zavalen tělem rychtářovým, přičemž ten nepřišel k úhoně, zato Mauser utrpěl otevřenou frakturu bérce a byl z rychty na neustálého naříkání potupně odnesen svou ženou Alžbětou. Horký dále uvedl, že do útočníkova počínání nezasáhl z toho důvodu, protože nevěřil, že by Mauser dokázal okenním otvorem o rozměrech 2 x 2 pídě tělo více než dva centýře vážícího rychtáře prohodit. Kromě toho byla rychta přízemní. Rychtář prý na podlaze do odpoledne vystřízlivěl a když se probudil, neshledal na své situaci nic pozoruhodného a v míru se odebral do krčmy.
O pokusu „Kulhavého Rudla“, jak se ve vsi začalo od té doby Mauserovi říkat, se tak Pecháček dozvěděl až v roce 1623, kdy na úředních spisech z Horkého pozůstalosti procvičoval svou nově nabytou schopnost číst a psát. V rodě Pecháčků se od doby národního obrození traduje, že rychtář si tuto dovednost osvojil při intenzivním studijním kurzu, který absolvoval rok před tím u samotného Jana Amose Komenského, když ho po útěku z Fulneku Pecháčkova rodina krátce ilegálně ukrývala ve falešném špýcharu. V roce 1891 tuto legendu napadl P. O. Myšák v satirické stočtyřicetistránkové publikaci pro mládež „Báchorky rodu Pecháčkova“, což mu vyneslo jubilejní desátou žalobu pro nactiutrhání