Pravda o teplotním rekordu. O co šlo Brnu kdysi a o co jde Kvildě dnes?

14.02.2012 10:13

Naši občané sledovali v uplynulých dnech se směsí pohrdání a vzteku snahu některých obcí o překonávaní nesmyslných teplotních rekordů. Je přitom naprosto jasné, o co těmto vesnicím jde: o vymanění se z vlastní bezvýznamnosti a devadesát vteřin pochybné televizní slávy. Ve své chorobné ctižádosti jsou odhodlány dojít až tak daleko, že se prostřednictvím najatých zpravodajských štábů tzv. celoplošných médií chlubí i tím, že u nich při patnácti pod nulou mrzne voda. Psojedy zachovávaly v otázce teplotních rekordů povýšené mlčení. Teď když mrazová mánie, zdá se, poněkud opadá, je na čase říci našim čtenářům pravdu.

Analýza mrazu má v naší obci dlouhodobou tradici. Začal s ní již v šedesátých letech 19. století významný polární teoretik hrabě Johann Georg von Torres, majitel zdejšího zámku. Přestože v jeho žilách kolovala po předcích horká španělská (resp. katalánská) krev, cítil se být fatálně přitahován pověstnou psojedskou zimou, kterou také začal jako první vědecky studovat.

Zaměřil se především na určení nejchladnějšího místa v obci. Se sadou teploměrů a notýskem, v tulením kožichu a vydří čapce, strávil v terénu řadu bezesných mrazivých nocí, kdy mu společnost dělala pouze láhev pálenky a výjimečně obecní blázen a opilec Pepek Zmuda, který po něm loudil hlt nebo alespoň jeden z lihových teploměrů. Svá pozorování hrabě statisticky vyhodnotil v roce 1870 a došel k jednoznačnému závěru, že nejchladnějším místem v obci je brod pod hrází Dolního rybníka, dnes na jeho počest nazývaný „U zmrzlého“. Své závěry publikoval v práci „Pβojeden - Die Winterzeit: Statistik und Bilder“, kterou rozeslal vědeckým institucím monarchie. Práce nadšence s modrou krví (při práci v terénu též s modrou pokožkou) nevzbudila však ve zkostnatělých vědeckých institucích zájem – buržoazní kabinetní badatelé prostě odmítali uvěřit, že je něco takového možné.

Zaníceným čtenářem se naopak stal linienschiffsleutnant Carl Weyprecht, rakouský polárník, který tuto horkou knižní novinku četl během léčby zápalu plic, kterým onemocněl krátce po návratu ze své první polární výpravy v roce 1871. Po uzdravení kontaktoval Torrese a domluvil se s ním na zřízení zkušebního polygonu pod Dolním rybníkem, v němž se měla na polární podmínky adaptovat jihoslovanská posádka  plachetního parníku "Admiral Tegetthof“ určená pro jeho další výpravu k severnímu pólu. Weyprecht dorazil do vsi se svými lidmi v prosinci 1871 a sám přijal pohostinství u hraběte na zámku. Posádka tvořená zkušenými jadranskými mořskými vlky přespávala nejprve po širým nebem, později, když konečně napadl sníh, v záhrabech a iglú v uzamčené dřevěné ohradě v místě dnešních tenisových kurtů u rybníka. Weyprecht s Torresem sledovali denně průběh výcviku z temperovaných saní, přičemž námořníky zásobovali psím masem z obecní rasovny a odebírali jim nepovolené části oděvů, kterými polárníky zásobovalo zaostalé obyvatelstvo, absolutně nechápající vědecký smysl výcviku.

Hladký průběh akce ukončila až obleva v únoru 1872, které stačil ještě Weyprecht využít k nácviku driftování na ledových krách, který probíhal na hladině Dolního rybníka. Bohužel se přitom zjistilo, že osmdesátiletý hrabě Torres, který se původně měl výpravy k severnímu pólu rovněž zúčastnit, trpí silnou mořskou nemocí, pravděpodobně v důsledku dědičné rodové degenerace. Weyprecht zklamanému příteli alespoň slíbil, že jeho jménem pojmenuje na severu některý z nově objevených topografických útvarů. Hrabě nabídku skromně odmítl, ale požádal, aby bylo alespoň něco pojmenováno po jeho rodné vsi.Vlivem nechutných korupčních praktik a klientelismu, byla však všechna objevená území v Zemi Františka Josefa nakonec pojmenována po politicích či sponzorech polární výpravy. Proti magistrátům bohatých měst, neměl v tomto ohledu skromný obecní rozpočet šanci – zkorumpovanost celé kauzy pojmenování polárních oblastí dokládají dodnes například Teplická (sic!) zátoka či naprosto nesmyslný Brněnský mys; i my se dnes můžeme jen pousmát nad tím, co má takové Brno společného s Arktidou a co za tímto absurdním pojmenováním asi stálo.

A jak to bylo s teplotním rekordem? Ten byl naměřen pod Dolním rybníkem ráno 6. února 1871 a činil – 59°C! Hrabě Torres později zjistil, že z teploměru upil část lihu v nestřežené chvíli Pepek Zmuda a úměrně k vypitému množství vypočítal tedy skutečnou teplotu na -44°C; ani tuto hodnotu však jak pražské tak vídeňské instituce v bezbřehém sobectví neuznaly. V souvislosti s takzvaným rekordem naměřeným bohatým mlynářem v roce 1929 v jižních Čechách nebo soudobými trapnými pokusy (Kvilda, Jizerka a jiné destinace chalupářských zbohatlíků) se opět nabízí otázka: kdo za nimi stojí a co tím sleduje? Mohou si mocní tohoto světa dovolit opravdu vše – i lhát o tak zásadní věci, jakou je počasí?