Slavné májové dny - konec 2. světové války v Psojedech

06.05.2015 09:21

Vážení čtenáři, proti očekávání publikujeme v těchto dnech jubilejní 50. článek našich stránek nikoliv jako výsledek čtenářské ankety, nýbrž jako vzpomínku na konec 2. světové války v naší obci. Nemůžeme jinak - uzávěrka naší ankety se stále protahuje, zatímco 70. výročí našeho slavného vítězství nad nacismem (s přispěním spojenců) se přiblížilo a publikovat tento článek někdy v červenci, by nebylo žurnalisticky akurátní. Můžete si jej nyní v klidu prostudovat nyní v květnu, kdy toto kulaté výročí v Psojedech oslavíme. Bohužel, nevíme přesně kdy; v oněch hektických dnech málokdo sledoval kalendář a přesnější časové údaje si po tradiční seznamovací větě sovětských osvoboditelů "davaj časý!" také nikdo zaznamenat nemohl. Také u nás však kráčely velké dějiny v rámci globální strategické operace "Bottle Battle" (Bitva o flašku), kterou tak mistrně shrnul ve svých válečných pamětech pozdější britský polní maršál, válečný hrdina a pokořitel Tunisu Ernest Goodbody (v redakční úpravě Patricka Ryana - "Jak jsem vyhrál válku"). Nyní se již pohodlně udsaďte a nejlépe se sklenkou Castello Montepico ročník 1892 si vychutnejte dramatické okamžiky posledních válečných dnů na Psojedsku.

(Pozn. red. - období druhé světové války a především činnosti místní odbojové a zpravodajské skupiny "Radecký" jsme se věnovali v tomto článku).

V úvodu je třeba jasně konstatovat: neuralgickým strategickým bodem, o který jevily zvýšený zájem všechny pravidelné i polovojenské jednotky operující koncem války na území naší obce, byl psojedský lihovar. Tento podnik byl ústředním cílem všech operačních plánů, taktických obchvatů i čelních ztečí, a jeho dobytí hrálo prim na všech poradách štábů všech operujících vojsk. Lihovar sám byl začátkem války důkladně arizován a krom své běžné produkce pálenek určených pro vyšší důstojníky Osy, v něm byl zřízen i přísně tajný "Sonderforschungsinstitut P.", zabývající se vývojem alternativního paliva na bázi jablečného kvasu. Tato vysokooktanová pohonná směs byla nejprve určena pro ponorky, ale poté, co první pokusné plavidlo s tímto palivem ztroskotalo na panenské cvičné plavbě Biskajským zálivem s roztavenými motory při východním ústí Panamského průplavu, byla zdejší produkce dána plně k dispozici raketovému programu Třetí říše. Nutno říci, že i pro raketové motory se směs ukázala býti poněkud silnou kávou, když několik střel dopadlo s drobnou navigační chybou místo do Londýna na přivrácenou stranu Měsíce. Ač se to prostému českému člověku může zdát neuvěřitelné, celý program se skutečně podařilo udržet v tajnosti a zmíněný zájem spojenců i ustupující německé armády o lihovar se tak skutečně soustředil pouze na uvedenou běžnou produkci alkoholických nápojů.

Za první vlaštovku osvobozovacích bojů můžeme považovat tzv. "Tankovou bitvu u Horního Drnu", jak ji sveřepě označovala marxistická historiografie, přičemž v Psojedech je známa spíše jako "ta přestřelka u Božích Muk" - odehrála se tedy samozřejmě na našem katastru a s Horním Drnem nemá nic společného! Na jaře 1945 se po hlavní silnici valily ustupující kolony německé armády a obec samotná byla přeplněna vojáky, kteří pod nejrůznějšími záminkami okouněli kolem lihovaru, do kterého se jim tu a tam podařilo proniknout, odnést si láhev nebo dvě a doslova v posledních chvílích války tak oloupit republiku o část národního bohatství nezbytného k její poválečné obnově. Do tohoto zmatku vpadl jako blesk z čistého nebe osamocený sovětský tank T-34 pod velením gardového poručíka Pytljakova. Posádka, která se předchozího dne fatálně zdržela při osvobozování rolnického pivovaru ve Chvojkovicích, ráno zjistila, že spolubojovníci jsou pryč, ale přesto si zachovala chladnou (byť notně rozbolavělou) hlavu, a protože přirozeně předpokládala, že sovětské velení hodlá postupovat ve strategickém směru pivovar Chvojkovice - lihovar Psojedy, vydala se na spanilou stíhací jízdu nejkratší cestou vpřed, zpátky ni krok! Nepočítala však s mistrným taktickým tahem velitele frontu, který se rozhodl neútočit na Psojedy čelně, ale obejít je nejprve od severovýchodu přes Pižlov a tamní vyhlášený hostinec "U Vorla". Vlivem této skutečnosti nechal Pytljakov svůj mateřský tankový svaz brzy daleko za sebou a kolem poledne se ocitl na dvoře psojedského lihovaru "tváří v tvář" tanku PzKpfw VI "Tiger", který zde přezbrojoval z 88 mm granátů na lahve s alkoholem stejné ráže. T-34 bystře postřehl nebezpečí a za neustálé střelby vedené víceméně nazdařbůh ze všech palubních zbraní vycouval přes celou obec až k Božím mukám u hlavní silnice, kde zaujal obranné postavení v šípkové houštině, hodlajíc se za tmy probojovat ke svým. Bohužel, právě v těchto okamžicích došlo k první ztrátě života mezi našimi občany - pan Svatopluk Myšák (84), který se oděn ve slovanské čamaře vydal vítat osvoboditele chlebem a solí, tragicky zahynul na návsi pod pásy divoce manévrujícího tanku. Zvěst o neočekávané přítomnosti "ruské tankové divize" (sic!) v psojedském prostoru se mezi zdejšími německými jednotkami rozšířila jako blesk a jen zvýšila jejich všeobecnou paniku. Té padl za oběť i zmíněný tank Tygr leutnanta Klause Ritter von Zillergut, který v lihovaru v poklidu dokončil nakládku a snažil se nenápadně proklouznout kolem Pytljakovova tanku. Prach zvířený prchající armádou však ztížil orientaci obsluze blízkého německého protiletadlového kanonu tvořené šestnáctiletými odvedenci (kanon zde byl trvale instalován jako protivzdušná obrana lihovaru před poměrně častými seskoky britských Commandos, pro něž byl podnik rovněž oblíbeným operačním cílem), kteří tank Tygr neomylně identifikovali jako ruský KV-1, a po několika zmatených výstřelech jej šťastnou ranou zneškodnili, přičemž osádka obložená hektolitry vysokoprocentního alkoholu v něm uhořela (ostatky byly po válce pohřbeny u Božích muk pod pivoňkovým keřem, odtud pomístní název "U pěti škvarků"). Na místo střetnutí se v té chvíli dostavil i bojový odřad psojedské partyzánské skupiny "Jelena", který si v závěru války chtěl také vystřelit, bohužel, podobně jako němečtí mladíci neměl dosud s pozemním bojem valné zkušenosti a střela z ukořistěné pancéřové pěsti tak pouze roztrhla pás a vyřadila motor Pytljakovova tanku. Svůj neblahý omyl postřehli partyzáni hned vzápětí, co se otevřel výlez a v oblaku pivního odéru se z tanku vynořil mladší seržant-řidič Islam Mohamedovič Achmetov, šťavnatě nadávající v rodné uzbečtině a svolávající na hlavu místních lidových bojovníků Alláhův hněv. Partyzáni, hluboce se stydíc, stáhli se zpět do lesů, posádka tanku se pak ukryla pod svým zničeným strojem, kde byla až po několika dnech náhodně objevena orgány NKVD (Směrš) pátrajícími po dezertérech a něčem k pití. Pytljakov byl na místě zastřelen ranou do týla (pohřben je rovněž u Božích muk), radista s nabíječem "repatriováni" na Sibiř, jen lstivému Achmetovovi se podařilo uniknout - ukrýval se pak ještě řadu let v krmelcích a posedech psojedského polesí s plnou podporou hajného Šišky a stal se tak dosud jediným ilegálním imigrantem muslimského vyznání v naší obci. Padl jako řadový honec v roce 1969 zasažen zbloudilou kulkou šéfa místního lidového mysliveckého sdružení a novopečeného předsedy MNV Otto Zmudy.

Vraťme se nyní pomyslně do psojedského lihovaru - po zmíněných zprávách o sovětském průlomu jej v panice opustili poslední němečtí vojáci a v podniku nastalo přechodné bezvládí. Nikoliv nadlouho - v pozdním večeru se v rohu dvora nadzvedla dlaždice a v ústí tunelu se objevili vojáci polští, věznění již od roku 1939 v zajateckém táboře pod Hadím vrchem. Několik desítek mužů zde využívaly orgány "SS - Ahnenerbe" k otrocké práci na archeologickém výzkumu zříceniny hradu Drn, v níž po celou válku usilovně (a marně) hledaly důkazy o německém původu osídlení zdejšího kraje. Polští vojáci se však zlomit nenechali a za šest let intenzivního plánování útěku byl katastr obce doslova protkán jejich tajnými štolami, šachtami a tunely, které později posloužily jako základ místní kanalizační sítě, během války byly však využívány především k vydatnému zásobování zajatců potravinami ze strany místních obyvatel. Konec války tak paradoxně zastihl Poláky v lepší kondici, než jejich nacistické trýznitele, čehož zajatci využili právě toho dne, kdy kompletně opustili tábor a obsadili strategické budovy lihovaru, kde se rovněž zmocnili většího množství odhozených německých zbraní a nepoměrně menšího množství alkoholu, který již Wehrmacht nestačil při unáhleném opuštění pozic ukořistit. Takto posilněni, dokázali Poláci v divoké přestřelce odrazit útok stráží SS, které mezitím postřehly, že se jim tábor během odpoledne podezřele vylidnil a víceméně najisto obklíčily místní lihovar. Rozzuření esesmani, kteří si od dobytí lihovaru také leccos slibovali, si svůj vztek vylili při střelbě do oken místních usedlostí, přičemž v č.p. 1 zastřelili manželku starosty Václava Pecháčka Vlastu (38), která se jim snažila bránit ve vstupu rozžhavenou litinovou pánví, a ostatní obyvatele statku vzali jako rukojmí, netajíc se tím, že obec "postaví do latě", jak to umí jen oni sami (Lidice, Malín, Oradour-sur-Glane...). V kritické chvíli, když si již Pecháčkovi vynášeli slamníky ke stodole, naštěstí zasáhla rozjařená polská přepadová skupina, která se neočekávaně vynořila z tunelu pod pecháčkovou králíkárnou, nacistické hrdlořezy částečně postřílela a částečně ubila prázdnými lahvemi a ještě během noci v podstatě ovládla zbytek obce. Osvobození Psojed polskou armádou bylo symbolicky zpečetěno druhý den na návsi, když byla na věži kaple vztyčena československá a polská vlajka a do společného hrobu pod lípou uloženy rozježděné zbytky Svatopluka Myšáka, ostatky Vlasty Pecháčkové i tělo desátníka Modrzewského, který se při útoku praštil do hlavy o spodní trám králíkárny a svému zranění podlehl.  Mrtvoly členů SS byly v souladu s dobovými zvyklostmi vystaveny na předzahrádce obecního úřadu a později zahrabány pod hnojištěm obecní rasovny (dnes Komunitní centrum Zenona Závojného).

Válka však ještě neskončila. Major polské armády kníže Sosnowski-Świerkowski, který jako částečný abstinent zaujal pozici pozorovatele na lihovarském komínu, postřehl během odpoledne, že k obci obezřetně postupují čelní útvary Rudé armády, v jejichž výzbroji převažují kromě středních tanků především cisterny na převoz tekutin. Zkušenému štábnímu praktikovi bylo tedy jasné, že cílem náporu bude opět psojedský lihovar, a po vzrušené debatě se spolubojovníky, z nichž ti radikálnější navrhovali zahnat Rusy zpět za Dněpr, se mu podařilo prosadit kompromis a jednotka zvolila taktický ústup tunelem do prostoru zámeckého parku, z jehož kvetoucích magnoliových křovin potom Poláci v poklidu sledovali průnik rudoarmějců do lihovaru, provázený jejich mohutným pokřikem urááá. Zklamání synů matičky Rusi z vydrancovaného a vypitého podniku bylo nezměrné a jen chabou náplastí jim bylo zastřelení dvou raněných německých vojáků, zanechaných zde při ústupu Poláky. Situaci zachránil až negramotný vojín Ušakin, který nedbal varovných nápisů "Eintritt Verboten!" a "Halt!", které zdobily vchod do podzemního "Sonderforschungsinstitutu P." (disciplinovaní němečtí vojáci se mu vyhýbali obloukem a Poláci se do něj prokopali již v roce 1942 a věděli, že zde není o co stát) a pronikl do jeho prostor, kde sovětští vojáci vzápětí objevili jak tajné laboratoře, tak také několik barelů raketového paliva. Následný večírek s přeplněnými kádinkami a zkumavkami se opravdu vydařil: všech 37 otrávených rudoarmějců pohřbili jejich šťastnější soudruzi druhý den v místech dnešní smyčky autobusu, v září 1945 pak byla jejich zcela neporušená těla exhumována a přenesena do "Háje hrdinů" na kurochodském vojenském pohřebišti (jejich náhrobky dodnes mírně fosforeskují). Rozmrzelý sovětský velitel Bezdušenko, kterému bylo po několika stakanech raketové směsi opravdu špatně, mezitím oslovil starostu Pecháčka se slovanskou upřímností s tím, že pokud nedostanou jeho jednotky do 20:00 moskevského času dostatečné zásoby skutečného alkoholu, vydá jim obec na 24 hodin v plen. Jen díky Pecháčkovu diplomatickému umění a několika zdařilým polským přepadovým akcím u těch občanů, kteří na starostovy prosby nereagovali a svých soukromých alkoholických zásob se odmítli vzdát, se skutečně podařilo shromáždit požadované množství, a to i přesto, že nikdo netušil, kdy vlastně lhůta vyprší, neboť všechny hodinky v obci Rudá armáda rekvírovala. Uspokojení osvoboditelé se tedy z rána konečně pohnuli na čáru Horní Drn (sokolovna a hostinec) - Vrabčice (vinopalna), kde je následně zastihlo ohlášení německé kapitulace a konec války.

Jako zcela epizodická se v tomto víru událostí jeví příhoda z poloviny května, kdy do vsi zavítalo několik džípů americké armády ověšených prázdnými kanystry a polními lahvemi. Zevlujícímu obyvatelstvu, vylákanému na náves skladbou "In the Mood" vyřvávající z amplionu velitelského vozu, rozdali bodří vojáci žvýkačky a lámanou němčinou se dotazovali na cestu k lihovaru. V jeho vyrabovaných troskách chvíli bezradně krčili rameny, uplivovali a kleli (místní kronika zaznamenává doslovně: "Dvorem lihovaru ozývalo se po yankeeovsku bujaré  fak fak"), načež domorodcům žvýkačky odebrali a stáhli se zpět k Plzni, doprovázeni i jednotkou majora Sosnowski-Świerkowského, které se další pobyt v sovětské okupační zóně nezdál být užitečným. Poloprázdný barel pohonné směsi, který s sebou američané pro forma odvezli, se později stal základním kamenem kosmického programu Apollo.

Lihuprostá obec si mohla po letech okupace konečně oddechnout - nebyli by to však psojedští partyzáni z promoskevské skupiny "Jelena", kdyby za válkou neudělali pomyslnou tečku. Již jsme zmínili archeologický výzkum hradu Drn prováděný nacistickou organizací "SS-Ahnenerbe" - v hradních ruinách dosud působil její pětičlenný vědecký kolektiv, který tvrdošíjně setrvával na svých pozicích a pln národně socialistického fanatismu dokončoval výzkum hradní věže. Ctihodní profesoři v letech, po zuby ozbrojeni špachtličkami a štětečky (nicméně stále v uniformách SS), pochopitelně přilákali pozornost zdejších partyzánů, kteří si po fiasku u Božích muk toužili spravit reputaci. Bohužel, ani zde jim nebylo dopřáno zaslouženého vítězství. Přestože hrad oblehla celá skupina v počtu desíti bojovníků a čtyř politických komisařů, a situace esesmanů se zdála býti kritickou, dostavili se k ruině zároveň členové hornodrnské partyzánské organizace "Rudý cep", kteří si na hradní posádku činili rovněž nárok. Po verbální výměně názorů mezi odbojáři na to, kdo zde byl první a na čím katastru hrad leží, došlo i na brachiální argumenty a v poslední fázi padlo i několik výstřelů. Nikdo nebyl zraněn a vyjeveným sovětským politrukům se vášně podařilo jménem J. V. Stalina nakonec uklidnit, ale po vzorně provedené společné zteči soudruzi bojovníci zjistili, že Němci hrad mezitím opustili tajnou chodbou neznámo kam. V následné hádce, kdo za to může, již generalissimovo jméno nic nezmohlo a zdi hradu se tak po stovkách let opět staly svědky skutečně mimořádné rvačky. Další hořké zklamání se tak naši potlučení partyzáni rozhodli vyléčit přepadem usedlosti rodiny Müllerových na Hadím vrchu. (Je nutno si uvědomit, že do psojedských lesů se stáhly zbytky Wehrmachtu a pro partyzány tam již nebylo bezpečno). Manželé Müllerovi nebyli pohříchu žádní kolaboranti - v první světové válce přišli o syna a v té druhé se již politicky neangažovali. Za okupace i před ní se však hlásili k německé národnosti, což v očích partyzánů k odvetě bohatě postačovalo. Na zdejší mocný klan Unterzeilerových, jehož příslušníci se právě na vlastní pěst vraceli z východní fronty, si odbojáři přeci jen netroufali, zvlášť, když Florian Unterzeiler zaparkoval na dvoře se svým stíhačem tanků Hetzer.). Akce dopadla tragicky. Původní smělý plán počítající s vhozením odjištěného ručního granátu otevřeným oknem do světnice Müllerových, ztroskotal v podmínkách horké červnové noci na tom, že přes okno byla přetažena drátěná síťka proti hmyzu, ve tmě a proti světle lampy zvenčí bohužel neviditelná. Granát vržený s velkou razancí z angreštového křoví se tak vzápětí s nezmenšenou silou odrazil od síťky zpět a explodoval mezi ukrytými partyzány, přičemž čtyři z nich za to zaplatili životem a ostatní aktivní odbojové činnosti raději zanechali a vrátili se na své pracovní pozice v osvobozeném lihovaru, popřípadě se z bezpečí řad Revoluční gardy účastnili alespoň vyhánění německojazyčných obyvatel Hadího vrchu, čímž si nakonec přeci jen vydobyli vysněný vstup do Svazu protifašistických bojovníků, této pomyslné Walhally opravdových odbojářů.    

Psojedy zavoněl šeřík...