Starosta Pecháček zatčen!

27.08.2012 16:30

Jak jsme Vás již informovali, trávil starosta Pecháček letošní dovolenou se svou chotí u moře v Řecku, konkrétně na ostrově Kos, all inclusive. Bůh ví, že by dal raději přednost chladivé smrčině psojedského polesí, resp. chladivé dvanáctce psojedského minipivovaru, ale osud a ženský rozmar jeho milované manželky ho zavál na tuto poslední výspu evropské civilizace, kde za průlivy již začíná Alláhovo panství, a kde hrstka statečných uniformovaných mužů denně střeží hodnoty a ideje naší panevropské kultury. Čtenářům se zároveň omluváme, že článek tentokrát nevěnujeme dění v obci, domnívali jsme se však, že po strašlivých zprávách z pátku, které nám exkluzivně sdělovala paní Kolomazníková před samoobsluhou, jsme povinni v plné šíři objasnit okolnosti starostova zatčení - a následného slavného propuštění.

Vše začalo horkého rána minulý pátek. Starosta Pecháček, znaven vedrem a trojitou snídaní, hodlal celý den opět věnovat povalování na lehátku a pročítáním výběru toho nejlepšího z westernových sešitových románů Zane Graye a G. F. Ungera, a jen tu a tam se občerstvit třetinkou místního řídkého piva a uvážlivým skotačením v příboji. Proti tomuto bohulibému programu se ovšem razantně postavila paní Pecháčková, které prosadila cyklovýlet k termálním pramenům na jihovýchodním pobřeží ostrova, které při teplotě vzduchu kolem 37°C ve stínu jistě nabídnou vítané osvěžení. Protože alternativu k tomuto podniku představoval nákup suvenýrů v rozpáleném hlavním městě spojený s nevyhnutelnými otázkami typu „sluší mi to?“ a „co koupíme tetě Vlastě?“, starosta raději s výletem souhlasil.

Na vypůjčených kolech, jejichž technický stav podivuhodně korespondoval se stavem řecké ekonomiky, za úmorného vedra a nezřetelného brblání starosty, vyrazili manželé vstříc svému cíli, vzdálenému předlouhých sedm kilometrů. Impozantní dojem vzbuzoval na bicyklu typu „skládačka“ především sám bezmála dvoumetrový starosta, oděný pouze v lehké trenýrky, propocený nátělník a kovbojský klobouk ozdobený imitací medvědích drápů a odznakem psojedského Sboru dobrovolných hasičů, supící na poloprázdných pláštích těžce do kopce, zatímco jej jeho drahá choť vesele upozorňovala na nová a nová panoramata, která se před nimi otevírala, na což starosta stereotypně reagoval slovy „No, moře, bodláky a šutry...“. Z této letargie jej vytrhla až základna řecké armády na útesu nad mořem, která mu připomněla pevnůstky americké kavalerie na hranicích indiánského území, jak si je pamatoval z filmových adaptací románů Karla Maye, a jako taková mu proto připadla jako vítaný přírůstek do rodinného fotoalba. Nedbaje orezlých výstražných cedulí zakazujících vstup a fotografování, pořídil řadu pěkných snímků a pouze husté chuchvalce žiletkového drátu mu zabránily, aby se jako správný český turista šel podívat, proč je tam vlastně vstup zakázán.

Plně zaujat fotografováním, nevšiml si však manželský pár, že jeho nezákonné počínání bedlivě sleduje agilní příslušník řeckých ozbrojených sil desátník Odysseos Pythagoropulos, který byl velitelem základny, poručíkem Spirosem Feidiakisem po bouřlivé hádce pověřen mytím nádobí od snídaně. Udatný desátník prahnoucí již několik let po povýšení nezaváhal, neomylně identifikoval manžele Pecháčkovy jako agenty pracující v žoldu turecké rozvědky, a vyhlášením ostrého poplachu vzbudil po menším úsilí část svých spolubojovníků, kteří starostu i s jeho paní obklíčili a následně zadrželi. Starosta Pecháček, který vůbec nechápal, co po něm ti brebentící chlapci v khaki košilích chtějí, odmítl zprvu vydat fotoaparát, čímž však jen přilil olej do ohně a desátníka Pythagoropulose utvrdil v jeho podezření. Statečný poddůstojník byl proto nucen požádat vojína Dimitriose Protopapase, který se jako jediný z vojáků účastnil akce ozbrojen, byť pouze harpunou určenou k lovu chobotnic, aby jeho výzvu podpořil pohrůžkou zbraní. Následná kontrola pořízených snímků pak jednoznačně prokázala, že zadržená špionážní skupina nejenže pořídila fotografie zdejší základny, ale také pláží (potenciální cíle vylodění!), či strategických komunikací včetně místního letiště. Bylo proto rozhodnuto eskortovat oba pachatele neprodleně do hlavního města na štáb velitelství k rukám generála Agamemnona Iliase, velitele spojených ozbrojených sil ostrovů Kos, Gyali a Nisyros, přezdívaného „Dodekanéský lev“.

V tuto chvíli nastal v počínání vojska malý zádrhel, neboť eskorty se s vidinou generálovy pochvaly chtěli účastnit všichni vojáci zúčastnění na dopadení špionů Pecháčkových, proti čemuž však jasně hovořila skutečnost, že do pětimístného džípu by se všech jedenáct mužů a dva zadržení jen stěží vešli. Desátník Pythagoropulos problém šalamounsky vyřešil tak, že na velitelství měl jet pouze on, vojín Protopapas a poručík Feidiakis, který v průběhu incidentu dorazil z nedaleké taverny, a z titulu své funkce prosadil rovněž účast svého bratrance Jorgose, který si chtěl ve městě vyzvednout důchod. Paní Pecháčková, která by se už nevešla, byla proto zproštěna obvinění a propuštěna. Starosta Pecháček, jenž poté, co padlo jméno generála Iliase podivuhodně zkrotl a přestal škrtit vojína Protopapase, své vyděšené ženě jen hrdě řekl: „Běž Marie, nech mne tady a prostřílej se k našim“, což paní starostová pochopila v tom smyslu, že má kontaktovat delegátku cestovní kanceláře a dále formou SMS dceru Marii – ta to pak sdělila své tchýni Dagmar Kolomazníkové, od které se to před psojedskou samoobsluhou dozvěděla redakce našich stránek.

Další problém v celé operaci nastal po příjezdu na velitelství – nemyslíme tím zatčení vojína Protopapase z důvodu ústrojové nekázně, když se do kanceláře pobočníka velitele, majora Dionýsia Tzatzikise dobýval pouze v plážové obuvi, plavkách a baretu (harpunu mu rozzuřený Pecháček zahodil do moře), ale fakt, že generál Ilias trávil po brzkém obědě zaslouženou siestu, přičemž nekompromisně rozkázal, že až do tří hodin odpoledne jej nikdo nesmí rušit a to ani v případě vypuknutí italské, německé, britské, turecké či perské invaze. Budova velitelství sice disponovala třemi celami pro delikventy, ale jednu z nich obsadil hlasitě protestující vojín Protopapas, ve druhé vyspávali opici Jörg a Jens, dva němečtí turisté, kteří se provinili tím, že odmítli v baru patřícímu matce generála Iliase uhradit útratu s tím, že Němci už Řekům zaplatili dost; třetí cela doplatila na úsporná opatření řecké vlády, takže z ní byly odstraněny mříže a byla díky štědré evropské dotaci adaptována na pěstírnu žampionů, což je na ostrově sužovaném horkem a nedostatkem vody jistě pozoruhodný počin významně napomáhající evropské integraci a stabilizaci veřejných financí.

Starosta Pecháček byl proto uvržen do suterénního sálu bez oken, který měl po vypuknutí válečného stavu sloužit jako nervové centrum obrany ostrova – z toho důvodu byla místnost vybavena velkou podrobnou mapou s detailně zakreslenými strategickými objekty, betonových pevnůstek na plážích a nezbytnými figurkami různobarevných vojáčků, představujícími nasazené jednotky, ať už vlastní či nepřátelské. Jako válečný zajatec obdržel starosta v souladu s dosud platným nařízením vojevůdce Perikla (500-429 před Kristem) džbán vína, chléb, sýr a olivový olej, a mohl se tak v relativní pohodě kochat monumentální freskou znázorňující „Porážku turecké armády při pokusu o vylodění na plážích ostrova Kos dne (vynecháno místo na datum) hrdinnými syny Hélénské republiky“. Obrazu dominovaly ušlechtilé postavy řeckých vojáků, kryjících se za slunečníky, lehátky a troskami plážových barů a pálících z ručních zbraní po degenerovaných tureckých vetřelcích, jejichž prostřílená těla barvila příboj krví. Na obzoru podporovalo invazi několik gigantických lodí, z nichž dvě se právě v plamenech potápěly, přičemž pod hladinou moře byl zřetelně znázorněn Poseidónův trojzubec, prorážející jejich trup. Ve středu obrazu, ozářen paprskem slunce prosvítajícím z rozervaných mračen, stál sám generál Agamemnonos Ilias třímající prostřílenou řeckou vlajku a revolver, kterým mířil na tureckého plukovníka klečícího u jeho nohou. Z nebe se kromě zmíněného paprsku vynořila ještě ruka nespecifikovaného božstva snášející na Iliasovy skráně vavřínový věnec. Uchvácen tímto svěžím dílem, starosta na dvě hodiny usnul, decentně zakryt vlajkou severoatlantické aliance.

Vzrušení z dopadení agenta turecké rozvědky nedalo však spát vojákům; na v pátek jako obvykle vylidněném velitelství byl znát čilý ruch projevující se především tím, že před budovu byl do stínu cypřiše vynesen kancelářský stůl a proutěná křesla, do kterých k odpolední (turecké) kávě zasedli major Tzatzikis, desátník Pythagoropulos a Jorgos Feidiakis, bratranec poručíka Feidiakise, který však odjel zpět na základnu doprovázen slečnou Elinou Makropulos, masérkou a hypnoterapeutkou. Stolní společnost se kromě pokukování po turistkách věnovala především vášnivé rozepři týkající se stupně vyznamenání, které jim bude za zadržení špiona uděleno. Jistota, že se tak stane, dovolila des. Pythagoropulovi obvolat v rychlosti nejužší rodinu a přátele, takže v průběhu odpoledne se k budově velitelství dostavilo asi pětatřicet osob, těšících se na slavnostní ceremoniál a patnáct minut slávy svého hrdiny.

Poté, co mjr. Tzatzikis v parádní uniformě s řadou vyznamenání (za pětiletou službu, za desetiletou službu etc.) podal úderem třetí hodiny hlášení generálu Iliasovi, byl starosta Pecháček předveden k výslechu, který měl vést osobně „Dodekanéský lev“ Ilias. Vzápětí vstoupil do místnosti sám generál, kterému tmavé brýle sice dodávaly image nekompromisního vyšetřovatele, ale v zšeřelé kanceláři se zataženými žaluziemi také poněkud ztěžovaly orientaci, takže vrazil do vitríny s plastovými modely řecké vojenské techniky, mezi nimiž vyčníval především skvělý model Trójského koně v měřítku 1:35 a neméně detailně propracované modely zápalných tramvají, použitých partyzány z komunistického hnutí „Elas“ proti britským vojskům v letech 1944 a 1945 (viz též publikace Ryan, Patrick 1963: How I won The War); takto vzniklý hluk vyhodnotil za dveřmi poslouchající mjr. Tzatzikis jako první z ran, kterými měl generál při výslechu vyšetřovanému uštědřit a iniciativně se proto odebral vyhledat v útvarové knihovně příručku „Waterboarding Today and Tomorrow“ (CIA Publishing, Washington D.C., 2009), díky níž by výslech získal na razanci a vyznamenání na třpytivosti.

Když se gen. Iliasovi podařilo dostat se po menším úsilím konečně ke stolu, výhružně se zadíval na siluetu předvedeného delikventa; cosi se mu na ní však nezdálo a tak místo facky, kterou by turecký špion nepochybně zasluhoval, zahájil výslech poněkud zaraženě otázkou „Jak se jmenuješ, chlape?“ pronesenou čistou češtinou, na níž se mu dostalo neméně zřetelné odpovědi „Josef Pecháček, zdravím tě, Agi!“. Teprve nyní poznal „Dodekanéský lev“ svého spolužáka ze základní školy v nejmenované obci pod Králickým Sněžníkem, kam byli v rámci sociálního inženýrství minulého režimu obě rodiny v padesátých letech 20. století přesunuty –  Pecháčkovi jako bývalí kulaci, Iliasovi jako emigranti vypuzení z původní vlasti občanskou válkou. Obě rodiny dostaly tehdy k obývání zchátralé horské samoty po vyhnaných Němcích a děti společně chodily, resp. jezdily na běžkách, do osm kilometrů vzdálené jednotřídky, přičemž přátelství Pepíka a Agiho si v ničem nezadalo s přátelstvím Old Shatterhanda a Vinnetoua, náčelníka Apačů. Oba přátelé se neviděli od sedmdesátých let, kdy se Pecháčkovi mohli vrátit do Psojed a Iliasovi odešli zpět do Řecka, neváživše si výdobytků československého reálného socialismu. Zatímco Pecháček se z rozhodnutí MNV a ZO KSČ protloukal jako pomocná síla v zemědělství, Agamemnonos Ilias udělal závratnou kariéru v armádě, kde beze zbytku využil dovedností získaných v emigraci a stal se hlavním lyžařským instruktorem řeckých ozbrojených sil a uznávaným specialistou na boj ve sněhu.

Po Pecháčkově odpovědi zahodil generál brýle do kouta místnosti a volaje teatrálně „Bratře, můj bílý bratře!“ objímal bouřlivě ztraceného kamaráda, čemuž se starosta chabě bránil bručením „Co blbneš, vole“, ale slza v koutku jeho oka svědčila o tom, že také on je setkáním dojat. Výkřiky v nesrozumitelném jazyce ozývající se zpoza dveří přilákaly opět pozornost majora Tzatzikise, který vycítil pravou chvíli a po servilním zaklepání vstoupil i s výše zmíněnou publikací „Waterboarding Today and Tomorrow“ do generálovy kanceláře; situaci, kterou spatřil, logicky vyhodnotil jako šarvátku a jal se tureckého špiona knihou tlouci, aby z jeho spárů zachránil svého představeného. K jeho nesmírnému překvapení mu byla příručka generálem vyrvána, on sám byl následně vyhozen na chodbu a publikace mu vzápětí bolestivě přistála v oblasti genitálií. Jen jakoby z velké dálky pak proto slyšel důrazný generálův rozkaz „Víno a olivy sem! A přiveď toho blbce Pythagoropulose!“. Ilias se opět vrátil k Pecháčkovi a začal bědovat nad ostudou, která postihla celé řecké vojsko po tomto strašlivém nedorozumění, ke kterému, jak se přiznal, došlo tuto sezónu již po sedmé – ve všech případech šlo o české turisty fotící si cedule se zákazem fotografování.

Generálovu litanii přerušil opět major Tzatzikis, který v předklonu přinášel džbán vína, mísu černých oliv a sýr, a přiškrceným hlasem se omlouval, že desátník Pythagoropulos, stejně jako v předchozích šesti případech, raději uprchl z velitelství, než aby se vystavil generálovu hněvu. „Dodekanéský lev“ zdál se však být tentokrát v mimořádně krvežíznivé náladě a nařídil, aby po stopě nešťastného poddůstojníka vyrazil psovod seržant Nikos Kerberas. Tzatzikis nechtěl přilévat oleje do ohně a taktně proto zamlčel, že Kerberas odjel již ve čtvrtek večer na víkend domů. Po řízném „provedu!“ odebral se tudíž sám major na jistotu do taverny vzdálené asi 200 metrů od velitelství, kde se Pythagoropulos ukrýval se svou snoubenkou Athinou Promachos a zabrán do povrchového průzkumu jejích dokonalých tělesných křivek čekal, až se bouře přežene. Po několika sklenkách ouza na posílení organismu, přemluvil major desátníka k návratu a přijetí spravedlivého trestu. Generála i starostu nalezli v kanceláři u čtvrtého džbánu vína, jak plačtivě vzpomínají na mladá léta a melancholicky pobrukují některé české lidové písně. Přibližně ve stejnou dobu dorazila do budovy rovněž paní Pecháčková ve společnosti matky generála Iliase, kterou kontaktovala delegátka cestovní kanceláře, aby šla (tento rok již po sedmé) znovu vynadat svému synovi, že jeho vojáci šikanují české turisty. Paní Pecháčkovou, která již od paní Iliasové věděla, jak se věci mají, vůbec nepřekvapilo, že svého manžela nachází v rozjařeném stavu ve společnosti generála, ale aby si zachovala tvář, křičela na celou kancelář, že je to starostovi podobné – ona jej již viděla před popravčí četou a on se mezitím ožírá se starým kumpánem. Generálova matka mezitím dojatě líbala starostu na obě tváře, přičemž zahrnovala svého syna proudem nesrozumitelných řeckých nadávek, že jí o příjezdu Pepíčka Pecháčkovic neinformoval dřív, aby nechala opéct jehně. Agamemnonos Ilias s grácií důstojníka nejstarší armády Evropy uklidnil obě dámy sklenkou pomerančového likéru, jehož láhev ukrýval zmíněný model Trójského koně z vitríny v kanceláři. Oslava setkání po letech se za účasti větší části Iliasovy rodiny, vojenské posádky ostrova, množství jídla a alkoholických nápojů protáhla do časných ranních hodin a symbolicky vyvrcholila v okamžiku, kdy vrávorající Pecháček dekoroval spícího desátníka Pythagoropulose odznakem psojedského Sboru dobrovolných hasičů, sejmutým ze svého klobouku. Tuto slavnostní chvíli podtrhl Jorgos Feidiakis, který na posádkovém gramofonu přehrál desky s hymnami obou národů – řeckou „Ódou na svobodu“ a (omylem) „Nad Tatrou sa blýská“.

Manželé Pecháčkovi opustili budovu velitelství obtíženi řadou darů a suvenýrů – za všechny věnujme přehlídkovou šavli majora Tzatzikise věnovanou Josefu Pecháčkovi generálem Iliasem a v alfabétě psané recepty na řecké speciality, kterými paní Pecháčkovou zahrnula Athina Promachos. Kromě toho si odvážejí příslib, že se obě rodiny budou v budoucnu navštěvovat – vidět „Dodekanéského lva“ generála Agamemnona Iliase projíždět se ve starostově společnosti na běžkách v okolí Psojed bude jistě patřit z nezapomenutelným zážitkům a dalším slavným chvílím naší obce!