Zrození Pecháčka

28.02.2013 12:15

 

Po bezmála dvouměsíční odmlce ožívá naše redakční klávesnice a přináší čtenářům, pokud ještě nějací zbyli, souhrnné zpravodajství o události, která již nyní aspiruje na událost roku v naší obci i blízkém okolí. Byla to událost tak zásadní, že jsme byli v silném pokušení uzavřít jí zpravodajství ze Psojed navždy, protože není pravděpodobné, že by se jí v blízké budoucnosti něco vyrovnalo a další zpravodajství by se z této perspektivy muselo zabývat už jen banalitami. Po zralé úvaze a rešerši jiných zpravodajských portálů však konstatujeme, že dnešní žurnalistika je na banalitách postavena, a naše stránky tedy pokračují dál. 

Čert vem křupana Zemana, čert vem národovce Klause i jeho obrozeneckou rodinu, čert vem předky a příbuzné prezidentských kandidátů do sedmnáctého kolena, čert vem hysterickou kulturní frontu, které sebrali hračku, čert vem petice, televizní debaty, estébáky bývalé i budoucí, Jiráska, Beneše, Nejedlého a Krkonošské pohádky...Všechny tyto zbytečnosti přehlušila před měsícem událost, ve srovnání s níž bledne vše, co se v obci přibližně od roku 1989 událo.

25. ledna 2013 se Václavovi a Aleně Pecháčkovým narodil v okresní porodnici syn Jiří,

první vnuk starosty Josefa Pecháčka!

Bylo velkým štěstím, že se tak stalo právě v den zahájení druhého kola prezidentských voleb. Nijak nezakrýváme, že obyvatelé naší vsi se v nich svéhlavě odmítli řídit analýzami pražských sociopolitologů a volit tedy kandidáta „blízkého obyčejným lidem z venkova“, a ve volbách proto většinově podpořili Karla Schwarzenberga, tedy vlažného přisluhovače většiny z toho, proti čemu hrdinové naší doby v čele s dosluhujícím prezidentem vždy tak odvážně reptali. Za normálních okolností bychom rozborem této skutečnosti strávili několik stran, na přetřes by přišla nepochybně také ve výčepu místního hostince nebo v některém ze siláckých prohlášení obecního zastupitelstva, ale díky velké události v rodině Pecháčkově výsledek voleb u našich občanů žádné vášně neprobudil. Abychom byli přesní: emoce cloumaly obcí ještě hodně dlouho, žádná z nich však s krajně trapnou prezidentskou fraškou nesouvisela.

Úvodem se však přesto nejdůležitějšího tématu prezidentské kampaně (tedy minulosti rodinných příslušníků vybraných kandidátů) ještě nepřímo dotkneme: věrni otevřenému přístupu ke čtenářům, nemíníme zamlčet, že paní Alena Pecháčková, manželka Václava Pecháčka, nepochází ze Psojed! Ba co více, narodila se v Horním Drnu (!) jako mladší dcera současného starosty této zvrácené obce Ladislava Macháčka (!!) a dodnes si nedokázala osvojit psojedské nářečí (!!!), tedy oněch deset dvanáct slov, kterými se naše mluva zásadně odlišuje od té hornodrnské. Není také žádným tajemstvím, že její prapředek Sigismund Machatschek (narozen asi 1595, pokud nezemřel, žije dodnes) byl ve čtyřicátých letech 17. století aktivním spolupracovníkem švédských okupačních sil, když vojákům výhodně prodával pálenku, zatímco postoj opravdových vlastenců byl většinou ve znamení pasivního vyčkávání, až pálenku švédský žoldák při rabování sám najde a bez náhrady odcizí. Pro naší obec, která má k moderním politickým trendům tradiční nedůvěru, je typické, že jí temná minulost předků matky starostova vnuka nechává celkem chladnou a ten tak snad bude jednou moci po příslušných a spíše formálních demokratických procedurách převzít úřad svého děda a většiny historicky známých Pecháčků, aniž by mu v tom jeho původ po mateřské linii bránil.

Celá povedená akce začala v pátek po půlnoci, kdy byl nastávající otec Václav Pecháček probuzen výše uvedenou manželkou Alenou, aby šel odházet sníh a vyjel ze stodoly autem, že „asi rodí“. Zmatený Pecháček, který měl dosud o porodech jen mlhavou představu, utvářející se sledováním filmů, pohádek a seriálů, v nichž rodička (představovaná renomovanou umělkyní) třikrát vykřikne a v dalším záběru již šťastný otec dostává do náruče vymydleného tříměsíčního kojence, se zprvu domníval, že celý akt bude podstatně rychlejší a proběhne ještě ve stodole, kde se ostatně narodil i jeho praděd a on sám v ní byl počat. V rozespalosti si ještě vzpomněl, že ve zmíněných filmech se ke zdárnému průběhu porodu spotřebuje z neznámých důvodů vždy velké množství horké vody a zapnul proto rychlovarnou konvici. Paní Aleně, pečlivé účastnici předporodních kurzů, se jej však rychle podařilo uklidnit a dostat do vozu, kterým se po namrzlých nočních silnicích dostali bezpečně do okresní nemocnice, kde službu konající lékař konstatoval, že do porodu je ještě daleko, ale Pecháčkovou si tam už přesto nechají. Václava blahosklonně propustil, aby se šel vyspat, že ho kolem poledne zavolají, co a jak. Pecháček proto absolvoval úmornou hodinovou cestu zpět, před vjezdem do stodoly odházel čerstvě napadaný sníh, zaparkoval auto a šel se pokusit usnout. Po marné dvouhodinové snaze jej vyrušil telefonát manželky, že už to opravdu začalo a ať přijede co nejdříve. Václav opět odházel sníh, z vyhřáté kapoty vyhnal kočičí osazenstvo statku v počtu pěti kusů (po nastartování vyběhl z motorového prostoru ještě kocour „Mikeš“) a do porodnice znovu dorazil v šest hodin ráno a to právě v okamžiku, kdy porodní asistentka, věrna slavným tradicím bývalého c.k. okresního špitálu a jeho zakladatele a známého filantropa MUDr. Grünsteina (1860 -1930), aplikovala paní Pecháčkové klystýr.

Není v silách naší redakce nějak přesněji zachytit, co se na porodním sále dělo dalších patnáct hodin.Věříme však, že zkušenější médium, např. Česká televize, by z celé záležitosti dovedlo zpravodajsky vytěžit více (interaktivní studio, živé vstupy, barevné diagramy) a pro náročného diváka připravit za pomoci pilířů veřejnoprávní zábavy Miroslava Donutila a Jiřiny Bohdalové také její dramatizaci. My se omezíme na lakonické konstatování, že k překvapení Václava Pecháčka nebyl v celém procesu zapotřebí ani mililitr horké vody, a pečlivě sestavený porodní plán, který paní Pecháčková pilovala posledního půlroku, a který se všemi přílohami zabral sedm číslovaných stran, se během úvodních pěti minut zhroutil jako domeček z karet. Václav Pecháček vystresovaný obavami o manželku i syna se v moderní roli otce u porodu omezil na opakování stereotypní fráze „dýchej, dýchej“ a obstarání předem připravené relaxační hudby, přičemž v posledních osmi hodinách se jednalo výhradně o album Boba Dylana „Tempest“ (2012), jehož rytmus nejlépe vyhovoval stahům paní Pecháčkové.

Rodičům a personálu nic neulehčil ani Pecháček junior. Zde je třeba říci, že již v lůně se u něj projevily typické rysy Pecháčkovské povahy, tedy umíněná snaha setrvat v místě, kde dosud žil naprosto spokojeně, sveřepé odmítání všeho přicházejícího zvenku a hluboká nedůvěra k technickým vymoženostem, jako byly v jeho případě monitory tepové frekvence plodu připevněné zvenčí na matčině břichu, které se mu zevnitř několikrát podařilo přesně mířeným bodlem odkopnout (tato příhoda nepochybně předurčila jeho směřování do řad fotbalového celku „STS Záboj Psojedy“). S porodníkem nehodlal vůbec spolupracovat, veškeré medicínské pobídky tvrdohlavě ignoroval a nakonec neuspěl ani odvážný plán jeho již zcela vykolejeného otce, aby byl ven vylákán na nějakou hračku nastraženou k východu. Je pravděpodobné, že tato zdržovací taktika by mu vydržela ještě několik hodin, nebýt vyčerpaných rodičů a zdravotnického personálu, kteří na něj společně připravili záludný úskok v podobě císařského řezu. Chirurgický zákrok proběhl úspěšně a Jiří Pecháček (52cm, 4250g) vstoupil s ukřivděným pláčem do života.

Do růžolícího, klidně spícího miminka měl řvoucí a krví umazaný Jiří dost daleko, jak to však chodí, jeho otci, který jej po dobu šití paní Pecháčkové dostal v předsálí na starost, připadal zcela bezchybný. Ve stavu naprostého psychického vyčerpání pozoroval Václav na synovi jasnou fyzickou podobu s dědou-starostou, což neváhal hlasitě sdělit paní Pecháčkové za plentu („celej děda!“). Ta, vyčerpána psychicky a fyzicky, zpitomnělá hormony a lokální anestézií, se při představě svého malého miminka jako dvoumetrového chlapa s prošedivělým plnovousem a tu a tam páchnoucího pivem rozplakala štěstím. Václav cítil potřebu nějak syna do života přivítat, zmohl se však jen na stručný popis toho co bude následovat – tedy především to, že on sám musí večer nutně na pivo, protože by jinak asi neusnul. Na synův tázavý pohled upřesnil, že tak to na světě občas chodí: zatímco matky se starají o děti, otcové chodí na jedno. Bůh ví, že za normálních okolností by řekl něco ušlechtilejšího a genderově vyváženějšího. První informace, kterou dítě po narození obdrželo, mohla být jiná, leč stalo se, a rada obecních starších dospěla později k názoru, že normální psychický vývoj nejmladšího z rodu Pecháčků tímto sdělením v každodenní realitě Psojed nijak narušen nebude...

To, že se u Pecháčků konečně něco děje, bylo v obci zřejmé již od časných ranních hodin. Marie Pecháčková, nastávající babička, slyšela v noci odjíždět auto a od té doby syna bombardovala telefonáty, které slavily úspěch až v půl sedmé ráno, kdy jí Václav to telefonu váhavě potvrdil, že už „jsou ve finále, ale do závěrečného hvizdu je ještě daleko“. I když od té chvíle její kontrolní prozvánění v půlhodinových intervalech úspěšně ignoroval, zpráva se rozšířila obcí jako lesní požár. Starosta Pecháček, nastávající dědeček, zrušil dopolední schůzku se zástupci „Komise pro racionalizaci administrativy obecních samospráv IV. stupně“ a v restauraci „U Sněhuláka“ zřídil porodní štáb, do nějž se během dopoledne na jeho pozvání dostavili významní obyvatelé obce a v převleku za prostého biatlonistu rovněž hornodrnský starosta Macháček. V dělné atmosféře podepřené místy jablečnou pálenkou „Eisbrecher“ se celá společnost k večeru dočkala vytoužené Václavovy sms zprávy o zdárném ukončení porodu. Zatímco štěstím vrávorající starosta Pecháček v slzách upadl do náruče lídra opozice Bedřicha Myšáka a Macháček v podobném rozpoložení objednal „všem milým sousedům ještě jednou dokola“, jako první hrdému otci esemeskou gratuloval přítomný Arkansas Torres, syn majitele zámku (Pecháčkovu zprávu obdržel nejdřív ze všech díky tomu, že v jeho adresáři byl dle abecedy na prvním místě). Vzhledem k tomu, že Václav Pecháček se do hostince dostavil kolem půl deváté a stačil zde tak ještě odvolit, mohl starosta v dalším průběhu víkendových oslav vydat zmatené tiskové prohlášení, že „vnuk Jiří přišel na svět jako císař, první mu gratuloval hrabě a jeho táta volil knížete“, což je asi jen nepatrně lepší než to, co ze sebe v porodnici vysoukal Václav...

Oslavy narození Jiřího Pecháčka skončily...no, vlastně s různou intenzitou pokračují dodnes. Vzhledem k tomu, že byl do nich nemilosrdně vtažen i náš zpravodaj, berte prosím následující útržky jako maximum možného, co jsme Vám schopni z průběhu hlavních fází veselice zprostředkovat. Vybavují se nám následující obrazy:

Václav Pecháček pije na ex pivo a pak z oslav decentně mizí. Macháček, hajný Šiška, a nadstrážmistr Macháně střílejí do vzduchu. Bedřich Myšák z pod stolu volá „Nevymřou, nevymřou!“. Jarmila Horká s významným pohledem odvádí svého druha Joe Pecháčka (Václavův bratr) do svého budoiru. Jedno z vnoučat Miklóse Červeňáka se snaží odvézt dědečka na bantamovém kolečku domů. Když se mu podlomí nožičky, rezignovaně se k pitce připojí. Dr. Brooklyn Torres usíná na stole vedle Jaroslava M. Josef Pecháček odjíždí na kole „dorazit se ke Zmiji“. Ze závěje jej k večeru vyprostí naši dobrovolní hasiči. Velitel hasičů, Bedřich Myšák mladší, usíná na stole vedle dr. Torrese. Hostinský Zima zpívá německy Marseillaisu. Brankář-dřevorubec Petr Kukla vítězí v soutěži „Vypij synu soudek džinu“ a je delegován do jejího okresního kola. Místostarosta Zubatý mrštil popelník po moderátorce ČT Augustové oznamující z obrazovky výsledek prezidentské volby. Bohužel minul. Zeno Závojný volá hosty k pořádku. Ze závěje jej k večeru vyprostí naši hasiči. Macháček s Pecháčkem, oslovující se vzájemně „dědku“ pijí na „nerozbornou jednotu našich vsí“, načež vykonávají přehlídku psojedských ozbrojených sil (oba hajní, nstržm. Macháně, bratři Torresovi a Vasil Červeňák s nožem). Luděk Kolomazník, oděn pouze do kopaček, lascivně svádí Jarmilu Horkou, která si opět přišla pro Joea. Paní Pecháčková si přišla pro manžela, omylem však na dvoukoláku odváží Ladislava Macháčka, neboť oba starostové si na výraz přátelství vyměnili oděvy. Walter Unterzeiler si přišel pro Andreu Šiškovou. Šišková ho přemluvila alespoň na malé pivo. Paní Kolomazníková pohlavkuje syna Luďka a udílí mu týden domácího vězení. Dr. Torres se probudil, vypil pivo a zase usnul. Hostinský Zima se spolu s Jarmilou Horkou vlní v rytmu samby. Starosta Pecháček v Macháčkově biatlonovém dresu střílí vzduchovkou po fiktivních kaprech v požární nádrži. Diabolkou odraženou od vrstvy ledu na hladině je bolestivě zasažen Zeno Závojný močící poblíž. Bedřich Myšák starší dávivě zvrací do kontejnerů na tříděný odpad. Rozjařená společnost převrací odstavený autobus. Miklós Červeňák s pravicí zdviženou v árijském pozdravu recituje Máchův Máj. Dr. Torres se probudil, vypil pivo a odešel nejistým krokem domů. V zámeckém parku jej při raním joggingu nalezli oba synové. Místostarosta Zubatý se vsadil s Kolomazníkem, že přeplave požární nádrž. V červených trenýrkách se z rozběhem vrhá na led a v dešti diabolek po břiše doklouzá až ke druhému břehu, kde ho přistihuje manželka vracející se z práce. Petr Kukla převrací autobus zpět na kola a ten vzápětí odjíždí dle jízdního řádu...

Je zřejmé, že sám hrdý otec se oslav zúčastnil jen okrajově. Svou roli zde hrálo jeho smrtelné vyčerpání a také to, že hned první večer upadl do osidel své matky, sestry, švagrové a tchýně, kterým musel do detailů líčit průběh celého aktu zrození, dokola ukazovat několik rozmazaných snímků, které se mu v porodnici podařilo udělat a horečně vzpomínat, jaké má miminko vlásky, očička, jak roztomilé má prstíčky a hledat diplomatickou odpověď na otázku, zda je Jiřík spíš po Pecháčkovi nebo po Macháčkovi. Z této femininní pasti se mu podařilo uniknout pouze ve chvílích návštěv v porodnici, kam pravidelně dodával knihy, jogurty a všemožné zavařeniny a pomazánky, kterými ho zásobilo příbuzenstvo, a odkud přivážel další série fotografií, kterými vždy alespoň na pár minut uchlácholil ženskou zvědavost. Jak zjistil, pohyb po vsi byl pro něj v podstatě nemožný, neboť se nedokázal zcela vyhnout ani tlupám slavících opilců, ani nájezdům rozněžnělého obyvatelstva ženského pohlaví.

Jeho jediné chvíle klidu (v porodnici u manželky a syna) vzaly rychle za své, když krajský hygienik vyhlásil z důvodu chřipkové epidemie až do odvolání zákaz návštěv ve všech zdravotnických zařízeních na území kraje. Právě to však nakonec stálo za dosud nejhvězdnější chvílí Pecháčkova rodu. Nejmenovaná celoplošná televizní stanice, marně přemýšlející, čím vyplnit zpravodajskou relaci, rozhodla se nakonec pro tklivou reportáž právě o zákazu návštěv v okresní porodnici. Snad netřeba popisovat, jakou reakci vzbudil v obci a ve výčepu hostince krátký rozhovor s Alenou Pecháčkovou a pětivteřinový (!) záběr na pokojně spícího Jiřího Pecháčka, který nic netušící obyvatelé mikroregionu shlédli ve zprávách v hlavním vysílacím čase. Pecháčkovi se tak zařadili mezi takové obecní mediální celebrity jako je Luděk Kolomazník (krátký VHS šot ze zápasu mladších žáků ve Chvojkovicích promítaný v pořadu „Neváhej a toč!“), Jaroslav M. (četné záběry z bezpečnostních kamer) a Leopold Šiška nejst. (krajský filmový týdenník z roku 1963 a reportáž o skolení posledního jeskynního medvěda v údolí Psojedky). V návalu oprávněné pýchy se hrdý otec Pecháček úplně zapomněl rozčílit, jak je možné, že on k synovi a manželce nesmí, zatímco reportérka, kameraman, zvukař a nudící se řidič ano. Skvělý dojem narušilo snad jen to, že reportáži o porodu gorily Kamby o pár týdnů později věnovala stejná televize čas dvakrát delší, ale jak smířlivě konstatovala Alena Pecháčková, ona prostě gorila není a nic s tím nenadělá.  

Od návratu paní Pecháčkové z porodnice se situace v obci zvolna stabilizuje. Nejmladší Pecháček utěšeně přibývá a nejstarší Pecháček je již opět schopen alespoň na základní úrovni zastávat úřad starosty (po měsíci se na obecním úřadě opět dodržují úřední hodiny). Marie Pecháčková (babička) dokázala za tři týdny zlikvidovat tři páry pletacích jehlic (únava materiálu) a produkcí svetříků, čepiček a dupaček předehnat i textilní manufakturu Nguyen Tran Du-longa v Kurochodech.Václav Pecháček ve schizofrenní roli hrdého otce a zároveň štvance, střídavě objíždí drogerie, lékárny a obchody s kojeneckým zbožím, s jejichž personálem si už někde i tyká, a zasvěceně hovoří o opruzeninkách, prdících, faldíčcích, nehtíčcích a dětské kosmetice. Jak nám v krátkém nervózním rozhovoru exkluzivně sdělil, za svůj největší úspěch ve škále úkolů, jimiž ho šestinedělka pověřila, považuje dosud nákup chráničů bradavek. Žádné vyložené neúspěchy si nevybavil.