Pamětihodnosti

Kaple sv. Jiří

Název této stati je jedinečným dokladem záludnosti mateřského jazyka a nástrah pomnožného čísla – v obci jsou dvě kaple, obě zasvěcené sv. Jiří. V dalším textu budeme odlišovat „horní“ kapli na Hadím vrchu a „dolní“ kapli v centru obce.

Kaple je v Psojedech zmíněna poprvé až v roce 1424, kdy už ale nějaký čas stála – přinejmenším tak dlouho, že obyvatelům přirostla k srdci a ti ji proto dokázali ubránit před husity. Jednalo se pravděpodobně o dřevěnou stavbu, která stávala snad v místech dnešní návsi, protože podruhé a naposled se s ní v pramenech setkáváme v soupisu škod, které v obci napáchal katastrofální požár roku 1652 vypuknuvší po první zkušební kremaci do té doby slibně se rozvíjejících čarodějnických procesů.

Patrocinium stavby neznáme, je však vysoce pravděpodobné, že i tato kaple byla zasvěcena sv. Jiří. Tento světec byl místním obyvatelům tradičně sympatický – jako patron rolníků, některých řemeslníků a poutníků, což zahrnovalo drtivou většinu místních usedlíků; v politickém smyslu na něm oceňovali, že se dokázal, byť neúspěšně, vzepřít nesmyslným nařízením vrchnosti a v neposlední řadě jim imponoval jeho chlapský přístup k vzácným, leč životu nebezpečným živočichům, se kterými měli první obyvatelé především na Hadím vrchu své hořké zkušenosti. Zanedbat rozhodně nesmíme ani některé pranostiky, které se k jeho svátku 24. dubna váží a které vyniknou zvláště v souvislosti s pověstnou psojedskou zimou: „Mrazy neuškodí, co po Jiřím chodí“ nebo „Na svatého Jiří se rodí jaro“. Kult světce nebývale posílila i konfiskace zdejšího panství po Bílé Hoře, kdy jej získal katalánský rod de Torres y Barca – Jiří je totiž čirou náhodou také patronem Katalánska. Rozhodně ale nechceme zamlčovat, že patrocinium mohlo být zvoleno také z čiré vypočítavosti – jestliže dokáže sv. Jiří ochránit všechny své patronáty, tedy Anglii, Rusko, Katalánii, Gruzii, Řecko, Bulharsko, Lublaň, Moskvu a Janov, nemůže mu ochrana Psojed s jejich lokálními problémy dělat zásadní obtíže. Proti této hypotéze stojí oprávněná námitka, že o existenci těchto zemí a měst neměl v době vzniku prvního svatostánku nikdo z obyvatel ani tušení.

Stavebně starší je horní kaple. Postavena byla pravděpodobně na základě původní stavby koncem 17. století v nedefinovatelném lidovém slohu. Dle pověsti jí předcházela kaplička, kterou zde z vděčnosti postavili první usedlíci, když na Hadím vrchu přežili první zimu v novém domově. Zvon z roku 1499 unikl všem válečným rekvizicím, v roce 1951 jej však MNV spolu s jinými kovovými artefakty odeslal jako dar Nové huti Klementa Gottwalda, kde jeho stopa mizí. Interiéru kaple dominuje naturalisticky pojatý barokní obraz „Sv. Jiří zabíjí draka“, přičemž plaz je nikoliv náhodou zobrazen jako velká a zvláště ohavná „Zmije útočná“ (Vipera petulcus), dnes zákonem chráněný endemit Hadího vrchu, který v minulosti tuto část obce sužoval. Z toho důvodu je však kaple poslední dobou terčem nechutných úředních útoků Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, ekologických občanských sdružení a Zena Závojného, shodně protestujících proti zobrazování násilí na zvířatech. Jistou kuriozitou je malá fotografie umístěná skrytě za oltářem, zobrazující pana Mayera, berlínského obchodníka s waflemi a vášnivého lovce, který si místní honitbu oblíbil natolik, že roku 1940 zabránil svým vlivem rekvírovat zdejší zvon pro válečné účely.

Dolní kaple vznikla roku 1899 s použitím staršího projektu svatostánku od venkovského stavitele Karla Šíra (ten byl o dva roky dříve realizován jinde), pouze s vypuštěním integrovaného hasičského skladiště, což umožnilo prodloužit loď a dát kapli podobu malého kostelíka. Důvodem stavby byl především fakt, že od požáru roku 1652 používali věřící zámeckou kapli San Jorge, což se koncem 19. století stalo již neúnosným, neboť majitelům zámku bylo nepříjemné, že se jim po domě courají cizí lidé a trousí po schodech ornici. Rodina hrabat von Torres se tak stala nejvýznamnějším mecenášem nové stavby a její kolaudace pro ní znamenala opravdovou úlevu. Zvon byl rekvírován roku 1916 a stačil se v podobě kulometných střel zúčastnit 9. bitvy na Soči, nový, vysvěcený roku 1924, byl odvezen začátkem roku 1941 a posloužil k výrobě vyznamenání – jedním z nich (rytířským křížem železného kříže) byl v srpnu 1942 dekorován také generál tankových vojsk Friedrich Paulus za slibně se rozvíjející stalingradskou ofenzivu. V interiéru kaple zaujme oltářní obraz „Poprava sv. Jiří roku 303 v Nikomédii“ od neznámého mistra. Návštěvníky upozorňujeme, že obraz zobrazuje násilné scény a rozhodně by jej neměly vidět děti. Z toho důvodu také Zeno Závojný podal podnět Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, ta však v záblesku zdravého rozumu po několikahodinovém vysilujícím jednání rozhodla, že oltářní obrazy dosud do její kompetence nespadají a případ odložila.

Pomník padlých v 1. světové válce

Pomník vznikl v roce 1923 před budovou obecního úřadu, když se zoufalí pozůstalí vzdali poslední naděje, že se vrátí některý ze čtyř vojínů, prohlášených za nezvěstné. Tvořil jej pískovcový podstavec se jmény a fotografiemi patnácti obětí Velké války – osmi padlých, čtyř nezvěstných a tří zemřelých v důsledku válečných útrap. Na soklu stála plastika válečné vdovy, obvyklý atribut podobných monumentů té doby. V rozporu se skutečností nezobrazovala nešťastnou, opuštěnou a unavenou ženu s několika dětmi, ale měla tradiční podobu štíhlé dívky s lehkém, téměř průsvitném rouchu, hledící s rozzářenou tváří vstříc šťastné budoucnosti v nové republice a v ruce nesmyslně svírající kopí s praporcem sv. Václava. V popředí pomník doplňoval cvičný dělostřelecký granát ráže 240 mm, který si jako suvenýr přivezl roku 1915 příslušník válečného námořnictva Václav Kolomazník, když trávil doma svou mimořádnou dovolenou (viz níže).

Pomník přečkal bez úhony téměř 30 let, přičemž granát byla po dobu německé okupace opatřen matným nátěrem imitujícím beton a unikl tak rekvizici. Znovu, vycíděn do vysokého lesku, byl na pomník instalován až v roce 1946 u příležitosti aktualizace pomníku nápisem připomínajícím konec 2. světové války, která se v obci obešla bez oficiálně uznaných obětí.

Po roce 1948 byla koncepce pomníku trnem v oku tajemníkovi MNV Macurovi, který jej podle ideového návrhu nejmenovaného umělce a později známého disidenta upravil tak, aby vyhovoval politicko-výchovným cílům nového režimu. Svatováclavský praporec byl nahrazen pískovcovou plastikou samopalu „PPŠ-41 Špagin“, jména padlých byla odstraněna a nahrazena sloganem „Hrdiným proti Fašistickým bojovníkům“ (doslovné znění) doplněným vročením „1914 až 1948“. Granát byl spolu s dalšími tzv. „buržoasně-feudálními“ atrefakty (zvon, obecní pečetidlo apod.) odeslán roku 1951 jako dar Nové Huti Klementa Gottwalda.

V sedmdesátých letech bylo torzo pomníku dále vylepšeno o připomínku tří sovětských vojínů, kteří byli v srpnu 1968 zastřeleni opilým majorem KGB u hlavní silnice. Na pomník přibyl slogan „Objetem kontrarevoluce 1968“ (opět doslovné znění) a azbukou psaná fiktivní jména „Komarov“ „Rusakov“ a „Kotěnočkin“, neboť skutečná jména mrtvých si nikdo nepamatoval a tehdejší tajemník MNV Zmuda tak v zoufalosti použil jména tvůrců svého oblíbeného seriálu „Jen počkej !“.

Definitivní tečkou za existenci pomníku na jeho původním místě bylo položení základního kamene k nové budově Národního výboru v květnu 1985, kdy byl pomník dočasně uložen do kopřiv u autobusové zastávky. V roce 1991 bylo dílo citlivě rekonstruováno do podoby z roku 1923 a nově umístěno na důstojnější místo před kaplí na návsi, čímž se zároveň uvolnil prostor před obecním úřadem, takže mohlo dojít k rozšíření příjezdové komunikace a autobusy tudíž mohou od té doby zajíždět i do centra obce. Po vstupu do EU vyvíjí obec dosud neúspěšnou horečnou snahu získat prostředky na zhotovení atrapy granátu z dotačního programu "Výzvy dějin evropské vzájemnosti IV".

Na seznamu padlých jsou zvýrazněna jména dvou významných rodáků – Horymíra Myšáka (1884 až 1917) a Václava Kolomazníka (1891 až 1918), jejichž osud se poněkud liší od ostatních obětí pocházejících z obce.

Horymír Myšák padl 2. července 1917 v legendární bitvě u Zborova. Mít ve vsi někoho, kdo přišel o život v této lokální šarvátce východní fronty, se po roce 1918 stalo nesmírně cennou devízou a terčem závisti obcí i měst, které se podobným úspěchem nemohly chlubit. Psojedy tohoto faktu plně využily a aniž by se šířily o tom, že oberleutnant Myšák byl vždy loajálním vojákem rakousko-uherské armády, zvýraznily místo jeho smrti na pomníku zlatým písmem a pojmenovaly po něm fotbalové hřiště. Za tuto propagaci zborovského hrdiny obec obdržela od okresního úřadu, který se nijak nenamáhal ověřit si fakta, zajímavou finanční částku, použitou následně k podpoře psojedských válečných invalidů, kteří by bez Myšáka a jeho příhodného skonu zůstali úřady takřka nepovšimnuti. Kromě jména na pomníku připomíná statečného nadporučíka také tzv. "Lajtnantův kříž" stojící za obcí na pozemcích rodiny Myšákovy.

Jméno Václava Kolomazníka, syna místníého mlynáře, bylo zvýrazněno z analogického důvodu. Příslušník rakousko-uherského válečného námořnictva bojoval v jeho řadách loajálně celou válku, 31. října 1918 se však shodou okolností stal příslušníkem "Československé námořní legie"; padl sice jen o několik hodin později, ale i to se v jásavé poválečné atmosféře počítalo. Legionářská penze, kterou jeho pozůstalí pobírali, předčila nejen výsluhy ostatních veteránů, ale byla také ve velké míře použita pro technologickou inovaci mlýna spojenou s následnou elektrifikací obce. 

Podrobné životopisy všech obětí Velké války najdete v příslušném oddíle sekce historie.

Zámek

Starší vlastivědná literatura čerpající převážně z hospodských řečí chybně uvádí, že psojedský zámek vznikl v letech 1655 až 1657 přestavbou staré středověké tvrze. Není tomu tak: tvrz stávala v místě dnešního Návesního rybníka (požární nádrže), který kolem ní tvořil vodní příkop. Notně zchátralá stavba sloužící jako sklad prošlého armádního proviantu lehla popelem během katastrofálního požáru obce v roce 1653, a dříve než se stačila ohořelá vrchnost zorientovat, byly zdi až do základů rozebrány místním obyvatelstvem na stavební materiál určený k obnově vsi. Katalánský rod de Torres, kterému připadlo psojedské zboží jako konfiskát po třicetileté válce, se proto rozhodl přenést sídlo panství o 70 metrů východním směrem, kde po úmorném vyjednávání získal od rychtáře Pecháčka vhodnou stavební parcelu. Práce na novém zámku začaly v roce 1655 za výhradné účasti místních řemeslníků a podle ústního projektu samotného hraběte Dona Fernanda Salvador Lluís de Torres y Barca. Hrabě-světoběžník, který se za svých válečných cest po Evropě zběžně seznámil s moderním stavebním stylem barokem, tvrdošíjně trval na tom, že jeho nové sídlo musí být právě v tomto moderním slohu postaveno. Sám však neměl architektonické ani technické vzdělání, a v projektu zámku se tak opíral jen o své dosti neuspořádané vzpomínky, jak by řádná barokní stavba měla vypadat. Jeho nejistota byla následně konfrontována s rutinérstvím místních zedníků, kteří byli stále ještě zvyklí stavět pouze těžkopádné středověké stavby, jen tu a tam s nějakou tou okrasnou renesanční římsou či arkádkou, aby se neřeklo. V zámeckém archivu je dodnes dochován přepis výslechu stavbyvedoucího Mathiase Zittnera, který na hraběcí kritiku ohledně postupu stavby, která se místy míjela s projektem, na mučidlech dobrovolně vypověděl něco ve smyslu „stavíme barokně, ale furt nám z toho leze gotika“. V nemenší míře se na výsledné podobě zámku podepsalo i místní počasí. Jak jistě víte, nevyhýbají se Psojedům silné větry, ba ani občasné orkány. Nejinak tomu bylo i v 17. století, a tak když si chlapi na stavbě natáhli mezi dvěma kolíky provázek, který měl vytýčit rovný průběh stavěné zdi, nezřídka se stalo, že se vlivem silného větru motouzek vychýlil z žádaného směru a místo žádané rovné zdi vznikla zeď konkávně či konvexně prohnutá. Výsledným dílem tak byla kuriózní stavba kombinující oba zmíněné stavební slohy s bizarně rozevlátými stěnami, budící u okolní zaostalé agrární šlechty škodolibý posměch, díky čemuž se rod de Torres stáhl na dlouhé léta do izolace a o přátelských vztazích s mimopsojedskými sousedy nemohla být řeč. Nepřátelství vůči zevlujícím vtipálkům vydrželo ještě dlouho po kolaudaci stavby, a tak když se v létě roku 1697 začal kolem zámku ochomýtat jakýsi pražský vandrák Johann Aichel, který si nešťastnou stavbu nadšeně překresloval do skicáře, vyprovodil jej za hranice panství bič panského drába Macháně. Je smutnou pravdou, že si tento pobuda pod rádoby honosným jménem Santini-Aichel na plagiátorství neotřelé goticko-barokní architektury psojedského zámku později založil svou pochybnou stavitelskou kariéru, přičemž naprosto ignoroval autorská práva zdejších usedlíků!

Bez zásadnější přestavby zůstal zámek až do roku 1810, kdy jej jeho majitel Johann Georg von Torres rázně modernizoval, když z něj odstranil veškeré barokní pozlátko a pro svého beznohého otce Adolfa, invalidy z bitvy u Slavkova, vybavil unikátním systémem výtahů a pojízdných schodišť, poháněných pomocí složitých převodových mechanismů buď animálně nebo pomocí námezdních pracovních sil z řad prostého lidu. Zámek se tak stal prvním bezbariérovým feudálním sídlem v podunajské monarchii. Přes některé dílčí úpravy, z nichž je snad třeba zmínit  jen nápravu škod vzniklých při nepokojích po prvním fotbalovém utkání místního celku v roce 1902, se stavba v této podobě dočkala znárodnění po Únoru 1948. Představitelé zmíněného prostého lidu, kteří opustili rumpály výtahů, se přemístili do osiřelých hraběcích komnat, avšak jejich plány na adaptaci zámku coby družstevní bytovky vzaly záhy za své, když sem Československá lidová armáda umístila v letech 1950 až 1954 odloučenou rotu PTP. Ta zámek upravila dle dobových vojenských směrnic – veškerý mobiliář, který ještě unikl slídivému zájmu dělnické třídy, proletěl komínem kotelny, sochám andělů v zámecké kapli byly ustřeleny hlavy a v salla terreně byl zřízen autopark. Neveselý osud potkal také Torresovskou sbírku umění, zaměřenou na španělské malířství, přičemž všechny autory znali příslušníci rodu osobně a při nákupech se jim proto podařilo dosáhnout zajímavých množstevních slev. Jako terče tak opilým důstojníkům a místním členům Svazarmu posloužila plátna signována (jim) nic neříkajícími jmény jako Zurbarán, Velasquéz, Murillo, Goya, Simonet, Picasso, Gris či Dalí...Rozstřílené zbytky obrazů potom tlely na kompostu v bývalé zámecké oranžerii adaptované pro chov armádních vepřů ještě dlouho. Nástěnné malby Josepa Serta v zámecké kapli byly nejdříve vylepšeny vyrytými číslovkami „730“, kosočtverečnými piktogramy a nakonec překryty vkusnou khaki barvou.

Po odchodu armády v roce 1955 se v areálu zámku usídlila nově založená Strojní a traktorová stanice (STS), která jako garáž využila celé přízemí zámku a odpadem zasypaná zahradní jezírka sice obnovila, ale využila je jako montážní jámy, popřípadě jako retenční nádrže vyjetého oleje. Této bohulibé instituci sloužila stavba plných 20 let do roku 1975, kdy byl pro její potřeby vybudován z vlnitého plechu nový areál jižně od obce a zámek byl nákladně rekonstruován na domov důchodců, vesměs dožívajících invalidů c. (a) k. armády z první světové války, kteří sem byli svezeni ze širokého okolí, kde svou starobou a amputačními pahýly obtěžovali pracující a reakčními řečmi sabotovali normalizaci. Jejich izolace v Psojedech tak byla posvěcena z nejvyšších vládních a stranických míst a na rekonstrukci zámku se proto relativně nešetřilo: zpuchřelou fasádu nahradil šedivý břízolit, budova dostala jednodílná vyklápěcí okna a před vchod byla instalována betonová skulptura znázorňující bájného převozníka Charóna. Pro potřeby invalidů byly také pečlivě odstraněny všechny pozůstatky sto padesát let starých výtahů a eskalátorů, které opět nahradila schodiště. Pouze na novou střešní krytinu se již v páté pětiletce nedostalo, v plánu byla až na rok 1979; do té doby si domov důchodců musel vystačit s provizoriem tvořeným kombinací térového papíru, odřezků linolea a vlnitého plechu, který se podařilo přemístit ze stavby zmíněné STS.

Požár způsobený petardou imitující výstřel z Aurory, který zámek zachvátil 7. listopadu 1989, napáchl naštěstí jen malé škody, a na objekt vznesl po revoluci restituční nárok potomek bývalých majitelů dr. Brooklyn Torres. Po nechutných soudních sporech mu zámek i s příslušejícími pozemky mu snad definitivně připadl v roce 1994 a okamžitě byly zahájeny rekonstrukční práce. V prvé řadě dostaly budovy konečně novou střechu z pálených tašek, neboť eternit slíbený pro rok 1979 byl dodán až roku 1984, zůstal však ležet na paletách v kopřivách před zámkem a postupně byl obyvatelstvem rozkraden. Finančně náročná rekonstrukce byla dokončena roku 2007, drobnější práce však probíhají v podstatě neustále. Do své někdejší výstavnosti má tak areál zámku stále daleko, proto zde na přání majitelů nezveřejníme žádné fotografie. Ostuda z roku 1657 je ještě stále živá...

Od roku 1997, kdy zemřel poslední invalidní důchodce obývající zámek pan Alois Horký (zdejší rodák, ročník 1895), bydlí zde opět rodina Torresova. Zámek i park jsou tak z pochopitelných důvodů veřejnosti nepřístupné, což však ve vsi pobuřuje jen pana Jaroslava M., který si za totality zvykl zámecký park využívat jako levný zdroj palivového dříví.