Kdo je v obci kdo a kam patří

Josef Pecháček, starosta

narozen 4. února 1960, ženatý, manželka Marie (roz. Šišková), děti: Josef (1980), Marie (1982), Václav (1984)

Současná hlava selského rodu, který je v obci doložen již před rokem 1277 (viz sekce "Historie"). Čelný představitel konzervativních politických sil v obci, charakterizovaných paranoidní nedůvěrou ke všemu přicházejícímu z vnějšího světa, především z médií a nadřazených úřadů. Pecháčkova nechuť k jakýmkoliv administrativním úkonům je téměř absolutní, v otázce vnitřních problémů obce sází především na intuitivní řešení s pomocí neobyčejně vyvinutého a předchozími generacemi vytříbeného selského rozumu. Svou pracovní dobu tráví vesměs pěšími pochůzkami po obci a kontrolou jejího stavu, pouze k chalupám na Hadím vrchu zajíždí svým vozem Škoda Yetti. Oficiální úřední hodiny tráví zamčen ve své kanceláři, kde na dvaatřicetipalcovém monitoru svého počítače sleduje klasické westerny s Johnem Waynem a Charlesem Bronsonem. Zastánce svébytné formy přímé demokracie, realizované převážně v podobě každodenních občanských schůzí v sále místního hostince.  V čele obce stojí od roku 1994, kdy jeho politické hnutí "Josef Pecháček obci" (JPO) drtivě zvítězilo nad hnutím "Bedřich Myšák Vám" (BMV) a místní základní organizací KSČM. V poslední době se snaží politické žezlo předat nejstaršímu synovi, ten však kromě své agrometalové formace "Dunihlav", postu stopera místního fotbalového celku "Záboj" a nezávazných sexuálních hrátek s tajemnicí Horkou nejeví prozatím o okolní svět zájem.   

Politické krédo: Domů!

Ing. Stanislav Zubatý, místostarosta

narozen 30. března 1962, ženatý, manželka Květa (roz. Pecháčková), děti: Stanislav (1984), Stanislava (1985)

Pravá ruka starosty Pecháčka, určena pro tzv. "špinavou práci", kam starosta Pecháček počítá především komunikaci s okolním světem, úřady, médii atp. S tím souvisí fakt, že po vstupu země do EU spadá do Zubatého kompetence především vyjednávání nejrůznějších dotací, ze kterých potom (pravděpodobně s Pecháčkovým tichým souhlasem, či dokonce s výslovným pověřením) odklání část financí postranními cestami na investice do toho, co obec na rozdíl od účelu dotace skutečně potřebuje. V roce 2005 se mu například podařilo odklonit až 99% prostředků určených pro 3. etapu revitalizace "Průmyslové zóny Psojedy I - jihovýchod" pro opravu havarijního stavu vodovodního potrubí v mateřské škole, která ten rok na dotaci nedosáhla. Práce tenkrát provedla stavební firma jeho syna Stanislava, která zvítězila v transparentním výběrovém řízení, což při  podávání vysvětlení  na obvodním oddělení Policie ČR (nstržm. Macháně) potvrdil starosta Pecháček a dosvědčila a listinně doložila tajemnice Horká. V současné době vkládá ing. Zubatý velké naděje do dcery Stanislavy, jejíž IT firma by se měla zúčastnit tendru na digitalizaci obecního rozhlasu, kterou hodlá Zubatý financovat z dotace "Akcelerace ekologického podvědomí pomocných zemědělských sil - etapa IIa/4: interaktivní propagace uhlíkově neutrální fertilizace" přiznané obci v loňském roce. Zubatý byl původně členem Pecháčkova hnutí JPO, v květnu 2002 však s částí členů odchází a zakládá vlastní politické uskupení "Obecní Evropané" (ObEv), které v následujícím roce plném euforie ze vstupu země do EU získává třetinu mandátů v obecním zastupitelstvu a je od té doby pevným koaličním partnerem JPO.

Politické krédo: Vlevo? Vpravo? Odklonem! 

Mgr. Jarmila Horká, tajemnice

narozena 1. dubna 1980, svobodná, bezdětná, udržuje intimní poměr s nejstarším starostovým synem.

Šedá eminence obce. Díky svým schopnostem práce s PC (Word, Excel, Powerpoint, e-mail a Solitaire), kterými se pronikavě liší od starosty i místostarosty, je pro pro běžný chod obecního úřadu zcela nepostradatelná, mimojiné i praktickou realizací Zubatého finančních transakcí tak, aby nebyly napadnutelné po právní stránce. Kromě toho se snaží za zády Pecháčka i Zubatého uvést do života obce alespoň formálně všechna důležitější nařízení nadřízených úřadů, jakož i vybrané kusy z periodicky se opakujících legislativních smrští zákonodárného sboru, které jinak končí ve starostově koši. Díky tomuto úsilí nebyla obec ještě administrativně sloučena se sousedním Horním Drnem a Stanislav Zubatý st. má dosud čistý rejstřík trestů. Pro svůj mimořádně atraktivní vzhled bývá Pecháčkem i Zubatým hojně využívána (oblečena do kroje) k vítání delegací a slavnostním výkopům při zahájení fotbalové sezóny. V občanských sporech, ve kterých selhává Pecháčkův styl komunikace (seřvat a vynadat), působí jako uklidňující činitel a moderátor bilaterálních diskusí zúčastněných stran, přičemž hojně využívá triku zvaného "základní instinkt". Doufá, že svého partnera Josefa "Joe" Pecháčka ml. donutí časem ke sňatku, který by bylo možno v daných mocenských poměrech označit za dynastický. Za tímto účelem neváhá vstoupit ani na půdu okultních pavěd (za pomoci Irmy Závojné), na což již Joe dvakrát doplatil pobytem na infekčním oddělení okresní nemocnice.  

Politické krédo: Papír snese všechno...

Bedřich Myšák, předák opozice

Narozen 24. ledna 1949, ženatý, manželka Růžena (roz. Šišková), děti Bedřich (1969), Jindřich (1971), Oldřich a Božena (1975), Havel (1990)

Současná hlava selského rodu, jehož předci jsou v obci doloženi již v roce 1277. Čelný představitel pokrokových sil na vsi, nadšený propagátor všeho nového, zásadní odpůrce Pecháčkova izolacionismu a koneckonců všeho vzešlého z Pecháčkovy hlavy. Proti starostovu konzervativismu staví program založený na neustálých, permanentně se opakujícíh inovacích, nadšenému přejímání cizích vzorů a aplikaci nejnovějších vědeckých poznatků do běžného života obce. V čele opozice permanentně od komunálních voleb v roce 1994. Neúnavný kritik současného vedení obce. Na výše zmíněných neformálních schůzkách občanů se starostou v sále místního hostince dokáže svými několikahodinovými projevy a obstrukcemi zdržet otevření výčepu často i o několik desítek minut, čímž se preference jeho politického hnutí "Bedřich Myšák Vám" dostávají do permanentního ohrožení. Jeho žena Růžena je nevlastní sestrou starostovy manželky Marie, což spolu se skutečností, že obě pracují v místní samoobsluze, zabezpečuje oběma politickým hnutím vždy dostatek kompromitujících informací o činosti protistrany a přispívá tím k relativní politické rovnováze. Po prezidentu Havlovi pojmenoval Myšák v revolučním nadšení roku 1990 svého nejmladšího syna, čímž značně předběhl dobu. V současné době je pan Myšák mimojiné nadšeným obecním stoupencem teorie "globálních klimatických změn", když po několika sněhových kalamitách opustil propagaci teorie "globálního oteplování". Jeho zásluhou a Pecháčkovi navzdory je ve vsi umístěn stálý zpravodajský štáb zabezpečující on-line přenosy o aktuálním počasí, což představuje zatím jeho nejpronikavější politický úspěch.

Politické krédo: Proti obecním tyranosaurům!

Leopold Šiška, orgán lesní stráže

Narozen 15. září 1966, ženatý, manželka Milena (roz. Horká), děti: Karolína (1987), Andrea (1989), Leopold (1992)

Hajný s titulem "vrchní lesní seržant" platným v psojedském polesí a nejbližším okolí. Potomek starobylé dynastie hajných, poprvé bezpečně v obci doložené k roku 1645. Od roku 1791, kdy byl Wenzel Schischka obdarován císařem Leopoldem II. novým kloboukem, se každý prvorozený syn v rodině jmenuje Leopold, což poněkud komplikuje jejich identifikaci v historických a úředních dokumentech. Pan Šiška obývá obecní hájovnu pod Hadím vrchem se svou rodinou, matkou a dědou Leopoldem, hajným v.v. (roč. 1916). Jeho otec (roč. 1940) přišel o život tragickým způsobem v roce 1985, když ho při honu v místní oboře v opilosti postřelil druhý tajemník OV KSČ Krňávek a na radu sovětského poradce Čagina, veterána od Stalingradu, se ho snažil ošetřit tím, že ho zahrabal do sněhu, kde jeho tělo po týdnu nalezla jezevčice Asta XIII., vyslaná po stopě zoufalou rodinou. Šiškovi od té doby setrvávají na pozicích skalních antikomunistů a pro podporu svého přesvědčení neváhají použít ani pohrůžku loveckou zbraní. Po roce 1989 se Šiška stává pravou rukou dr. Torrese, staronového majitele polesí, s jeho podporou vzápětí vytěsňuje z honitby místní mysliveckou jednotu a v úsilí zničit veškerá rezidua lzv. lidové myslivosti úspěšně pokračuje dodnes. Především díky němu je tak v okolních lesích zase únosné množství zvěře, o pořádku a bezpečí nemluvě. Šiškovou pýchou je také mimo uvedené fakt, že posledního zdejšího kůrovce zahubil v létě 1998 ukazovákem pravé ruky a jeho mrtvolku věnoval loveckému salonku zdejšího zámku, kde mezi ostatními trofejemi zaujímá místo nejčestnější. V roce 1987 se oženil se starší sestrou tajemnice Horké, v té době nejkrásnější dívkou v obci, čímž si na věky vysloužil závist a utajovaný obdiv většiny mužských vrstevníků. Jeho starší sestra Marie a nevlastní Růžena jsou provdány za starostu, resp. lídra opozice, čímž se politické postavení rodiny Šiškovy stalo v obci téměř nepřekonatelným. Leopold je doyenem místní agrometalové formace "Dunihlav" ve které působí příležitostně jako klávesista a hráč na lesní roh, jeho manželka byla ve skupině do roku 2011 zpěvačkou.  

Životní krédo: Jménem lesní moudrosti...

Miklós Červeňák, farmář

narozen kolem roku 1954 v osadě Rakúsy (okr. Kežmarok), svobodný, družka Marika Gadžová, děti: Peter (1972), Paľo (1973), Yveta (1974), Karol (1975), Marika (1976), Gustáv (1980), Vasil (1983), Michail (1986), Pamela (1994), Bobby (1995), Kassandra (1998), Michael Jackson (2009).

Podnikatel romského (dříve též cikánského) původu, jako jediný ze vsi se označuje za farmáře, přestože nikdy žádnou anglofonní zemi ani nenavštívil. Do obce přišel jako vojenský zběh v roce 1972, obsadil 27 let neobydlený statek po Němcích na Hadím vrchu, který za použití železničního svršku z nikdy nepoužitého psojedského nádraží adaptoval na multigeneračně-monokulturní usedlost. Předmětem jeho podnikání je obchod "rozličným tovarom" zahrnující vše finančně zhodnotitelné od železného šrotu po nelegální kopie pornofilmů (před rokem 1977 též z vlastní produkce). Své obydlí, které obývají také rodiny některých jeho dětí, v okresních novinách soustavně prezentuje jako rodinný penzion vhodný pro agroturistiku, přičemž doufá, že případní movití klienti by nádenickou dřinou zabezpečovali jeho živelný chov domácích zvířat a trávopolní systém obdělávání půdy. Neúspěchem skončila prozatím také jeho snaha o certifikaci produktů jeho farmy jako biopotravin. Zástupci všech tří oprávněných organizací (KEZ, ABCERT a Biokont CZ) sice přiznali, že Červeňákovo hospodaření má k přirozeným přírodním procesům velice blízko, měli však výhrady např. k chovu slepic ve vraku vyřazeného autobusu nebo přihnojování tzv. "babiččiny bylinkové zahrádky" přímým vývodem z WC a potřebná povolení neudělili. Přes zmíněné problémy se Červeňákova rodina díky důsledně aplikované životní strategii "lovců a sběračů" dopracovala solidní životní úrovně, čímž se stala terčem závisti některých méně úspěšných příslušníků majoritní komunity v obci.

Politicky byl pan Červeňák neutrální a to až do roku 1977, kdy z dobrých důvodů podepsal Chartu 77´. Po ukončení tříletého trestu odnětí svobody podepisuje roku 1980 vázací akt Státní bezpečnosti a je veden jako agent kategorie F s krycím jménem "Rosomák" s úkolem sledovat dění v místní strojní a traktorové stanici, ve které tehdy působil na pozici pomocník závozníka. S nástupem M. Gorbačova a "glasnosti" prozradil v restauraci svůj úkol staršímu závozníkovi Přibylovi, čímž se stal pro další zpravodajskou činnost nepoužitelným. Po roce 1989 a především po 4. únoru 1994, kdy na svůj televizní přijímač poprvé zachytil vysílání TV NOVA, se politicky neprojevuje.

Životní krédo: Seženu, néni próblem.

Jaroslav M., invalidní důchodce

Narozen 1. dubna 1964, ženatý, manželka Božena (roz. Zmudová), děti: Igor (1982), Ivan (1984).

Obecní etalon mimořádně obyčejného člověka. Jeho příjmení je redakci, policii i úvěrovým společnostem známo, ale pan Jaroslav vystupuje v médiích zásadně bez něj. Člověk, který v životě pracoval jen velmi krátce a nepříliš intenzivně na brigádě na místní pile, kde si po třech dnech uřízl dva prsty na levé ruce. Zásluhou svého tchána, tehdejšího tajemníka MNV, dosáhl na plný invalidní důchod, který pobírá nepřetržitě od svých 21 let. Až do konce osmdesátých let žil pohodlným životem se zaručenými jistotami a značnými vedlejšími příjmy placeného konfidenta MNV. Po roce 1989 zatrpkl a svůj život tráví oscilací mezi restaurací „U Sněhuláka“ a „Bistrem Zmije“, odkud ho jejich provozovatelé střídavě vyhazují, když jim jeho nadávání na poměry začne lézt na nervy. Zdržuje-li se právě ve svém rodinném domě typu „šumperák“, sedí před  plazmovou televizí, popíjí polské lahvové pivo a u zpráv TV NOVA vykřikuje, že jsou všichni gauneři a měli by se věšet. V místní samoobsluze, do které (ostatně jako všude) zásadně jezdí autem, obtěžuje prodavačky i ostatní zákazníky hlasitým a poměrně vulgárním komentováním maloobchodních cen a jejich srovnání s cenami pojízdné prodejny před rokem 1989. Tento zvyk je oběma prodavačkami tolerován, protože Jaroslavova spotřeba cigaret, piva a majonézových salátů je nikoliv nepodstatným faktorem v obratu obchodu. Životní úroveň střední třídy, o které se podle článků v novinách a televizních seriálů domnívá, že má na ní nárok, udržuje pan Jaroslav spotřebitelskými úvěry a příjmy od zpravodajských štábů, které o něm připravují srdceryvné reportáže, když tyto úvěry nechce nebo nemůže splácet. Spoluobčany pan Jaroslav bez výjimky za skutečná či domnělá příkoří nenávidí, a to především M. Červeňáka, který ho opakovaně přistihl, jak do svého auta ukládá brambory z jeho pole a na Jaroslavovy nářky, že nemá peníze na jídlo, reagoval nabídkou práce na farmě. K představitelům obce se v přímém styku chová podlézavě, což před svými kumpány prezentuje slovy „já to tomu gaunerovi řekl přímo“. Častý účastník internetových diskusí.

Životní krédo: Já mám nárok na (proměnná položka), všichni tam nahoře kradou a někdo by s tím něco měl dělat.

Zeno Závojný, umělec a intelektuál 

Vlastním jménem Jindřich Myšák, narozen 10. října 1971, svobodný, družka Irma Závojná (vl. jménem Marika Červeňáková), děti: Milénium (2000), Šalvěj (2002), Polární záře (2005) a Jitro (2009). 

Druhý syn Bedřicha Myšáka a jeho velký politicko-výchovný omyl. Otec, koketující koncem 60. let s hnutím hippies, zavázal se přes odpor manželky svého druhorozeného syna vychovat jako svobodomyslného intelektuála a nekonformního umělce. Nutno říci, že jeho snahy sice slavily úspěch, zároveň se mu však poněkud vymkly z rukou. Po uvolnění poměrů po roce 1989 Jindřich odmítl otcovu výzvu k politické angažovanosti v řadách BMV, přijal umělecký pseudonym Zeno Závojný, s podobně orientovanou přítelkyní Marikou (od roku 1999 Irma Závojná) podlehl módní vlně squotingu a společně přesídlili do bývalé obecní rasovny využívané před Listopadem jako rekreační zařízení ROH, kterou charakterizovali jako jedinečný duchovní prostor s velkým multikulturním přesahem. Marika se věnovala meditacím, józe, sběru bylin a lidovému léčitelství, Zeno především výtvarnému umění, přičemž definoval vlastní výtvarný směr tzv. monumentálního minimalismu, v jehož duchu stvořil roku 1997 svůj nejslavnější projekt, triptych "Zima v Psojedech", tvořený plátny o rozměru 3 x 3 m pokrytými přírodní bílou barvou. Své dílo věnoval obřadní síni OÚ. Bohužel, z důvodu malé kapacity byla plátna později dočasně umístěna na chodbě místní mateřské školy, kde je voskovkami a vodovkami zcela znehodnotily nadšené děti. Po tomto incidentu Zeno na dění v obci zanevřel a vstupuje do ní čas od času pouze občanským aktivismem (stížnosti, petice a udání), čímž si částečně usmířil svého otce. Dosavadní duchovní svazek s Marikou se Zeno v roce 1999 rozhodl rozšířit o fyzický aspekt; během komplikovaného obřadu "hieros gamos" počal s Marikou (nyní jíž Irmou) dítě, o němž byli oba rodiče přesvědčeni, že svým příchodem na svět v následujícím roce odvrátí planetu od apokalyptických následků problémů Y2K, což se ostatně potvrdilo. Po tomto úspěchu se pár duchovně definitivně vzdálil tomuto světu a přežívá pouze díky darům uměleckých přátel z Prahy a Irminu léčitelství. Děti vzešlé z tohoto svazku jsou vychovávány prarodiči, což jim dává naději, že se po dosažení dospělosti bezpečně zařadí zpět do normální lidské společnosti. 

Životní krédo: Jsme jen čtvrtou substancí neuchopitelné vesmírné entity.  

Rudolf Zima, hostinský, trenér, pivovarník & lihovarník, muž s tajemstvím

Narozen neznámo kdy, pravděpodobně v Brně, asi 60 let, rozveden, děti – není známo.

Je zetěm posledního majitele místního hostince pana Suchánka, jehož podnik byl Zimově manželce navrácen v restituci. Při vstupu do zchátralého objektu na jaře r. 1994 se paní Zimová na podpatku obrátila a rezolutně prohlásila, že pokud se Rudolf hodlá zahrabat v takové špeluňce, tak se s ním rozvede. Po úspěšném rozvodu prodal Zima byt po rodičích v Brně a takto získané prostředky investoval do rekonstrukce hostince a obnovy destilační kolony nalezené v zazděném sklepě, která byla prvním krokem k založení minilihovaru a minipivovaru. Nikdo neví, čím se Zima živil předtím a co ho vedlo k tomu, aby se za každou cenu usadil v Psojedech. Hostinský se o těchto věcech odmítá bavit a zvídavé otázky na toto téma odráží buď mlčením nebo pěstí. Postupem času kumuloval funkce zmíněné výše a stal se tak nejúspěšnějším a snad i nejbohatším podnikatelem v obci, s čímž ostře kontrastuje fakt, že žije v jednopokojovém bytě v podkroví hostince, vlastní pouze prastarý automobil "Škoda 1203", již léta prokazatelně neopustil okres a s výjimkou venkovních zápasů "Záboje" ani katastr obce. Jakési emoce dává najevo pouze při zápasech brněnské hokejové „Komety“ a vyhlašování výsledků voleb. Do svých řad ho lákala všechna obecní politická uskupení, ale Zima všechny své aktivity vnímá jako přísně nadstranické a nabídky proto odmítl. Legendárním se stal styl jeho koučinku utkání místního fotbalového celku - když se v zápase daří, Zima usne, když ne, odchází ke stánku na panáka. Pravdou je, že vzhledm k úzkému kádru a nepoddajnosti svých svěřenců, nemá ani jinou možnost. Odmítnutím nalévat alkohol hráčům, s jejichž výkonem v utkání nebo při tréninku nebyl spokojen, si však u mužstva získal náležitý respekt, takže se jako ostatní trenéři II. mikroregionální ligy nemusí uchalovat k nedůstojným tělesným trestům. Podobný postup neváhá aplikovat ani u hostů, kteří se mu z nějakých důvodů nelíbí, nebo jsou drzí. V posledních letech jej stíhá paranoidní představa, že do jeho podniku dorazí kuchař Zdeněk Pohlreich, jehož televizní pořady pečlivě studuje zpomaleně na videu, a bude kritizovat úroveň poskytovaných služeb. Z toho důvodu se hostinec "U Sněhuláka" zcela vymyká z gastronomického trendu ostatních hospod v mikroregionu, jejichž majitelé hosty pilně krmí vývary z kostky, "katovými šlehy" a "tajemstvími šéfkuchařů".

O respektu spoluobčanů k Zimově osobě svědčí nejlépe to, že starostu Pecháčka oslovuje "Jožine" a starostovi to nevadí! 

Životní krédo: ...... *)

(*záhadné mlčení, pozn. red.)