110 let od prvního fotbalového zápasu STS Záboj Psojedy

08.02.2012 11:37

V letošním roce uplyne právě 110 let od prvního a nejslavnějšího utkání místního fotbalového klubu. Dovolte nám proto, abychom několika řádky připomněli průkopnické období, které podobu místní kopané zásadním způsobem formovalo. Snad toto malé připomenutí naší nejslavnější remízy čtenáře příjemně naladí na začátek jarní části fotbalové sezóny, která začne hned, jak přestane mrznout a skončí tak liga hokejová. 

 Fotbalový klub byl v obci založen společným úsilím majitele panství hraběte Torrese, který v zámeckém parku zřídil první hřiště, a starosty Ferdinanda Pecháčka již v roce 1898, je tedy například o rok starší než FC Barcelona. Pojmenován byl dobově vlastenecky "Záboj". Bohužel vzhledem k faktu, že v nejširším okolí jiné mužstvo dlouho nevznikalo, sehrál klub svůj první skutečný zápas až v létě 1902, když předtím čtyři roky intenzivně trénoval s důrazem na presink a nácvik standartních situací, ať už si oba funkcionáři představovali pod těmito pojmy cokoliv.

Hned tento první zápas se však stal nejslavnějším, k jakému místní fotbalové mužstvo dosud nastoupilo. "Záboj" se tehdy v přátelském utkání střetl na domácí půdě s pražským klubem Slavia C, který v té době v podobných zápasech nový sport propagoval. O průběhu střetnutí jsme informováni pouze záznamem v obecní kronice; oficiální zápis z utkání bohužel shořel při požáru klubovny (dříve rokokového parkového altánku), který vypukl bezprostředně po ukončení zápasu. Pro jeho jedinečný význam uvádíme zápis in extenso; byl pouze převeden do současného jazyka.

Zápas za účasti četného obecenstva zahájil místní pěvecký spolek „Hlas Slovanův“ sborovým zpěvem státní hymny „Gott erhalte, Gott beschütze“ (její česká mutace „Zachovej nám Hospodine“ měla zápas uzavřít). Starosta Pecháček potom opásán šerpou v národních barvách přečetl sestavy a hraběnka Torresová provedla čestný výkop.

Hosté začali náporem, kterému se domáci ubránili odkopáváním míčů do jezírka a oranžerie, těsně před přestávkou však hostující centr Vojtěch Řepa šikovně obešel dezorientovaného páva a dokázal zblízka domácího brankáře Unterzeilera překonat, přestože domácí reklamovali hru hlavou, o které byli pevně přesvědčeni, že ji pravidla nepovolují. O přestávce emoce vychladly a do druhého poločasu vstoupil „Záboj“ soustředěným výkonem. Po tvrdé střele Františka Josefa Pecháčka (starostova syna) z hranice velkého vápna, která roztříštila okno zámecké kaple, stáhla Slavia ze hřiště unaveného Řepu a nasadila zákeřného křídelního útočníka Miroslava Šíchu, který na sebe na lavičce upozorňoval nepřetržitými monology, jimiž rádoby odborně kometoval dění kolem sebe. Střety bezmála dvoumetrového Pecháčka a asi o půl metru menšího Šíchy pak předznamenaly další vývoj utkání. V 85. minutě hledá domácí záložník Leopold Šiška přesným míčem Pecháčka, ten zvedá Šíchu levou rukou nad hlavu, odhazuje ho mimo hrací plochu do magnoliového keře, následně zpracovává na prsou Šiškův pas a krásnou falšovanou ranou pod břevno vyrovnává na 1:1. Velký jásot místních, hosté zuřivě protestují u sudího, který, zaujat půvabem hraběnky Torresové, Pecháčkův diskutabilní zákrok neviděl a gól uznává. Osmnáctiletý Šícha vysokým hlasem hystericky křičí rozhodčímu do tváře, že horší zradu si ani nedokáže představit a je po zásluze odměněn žlutou kartou. Psychicky rozhození hosté ztrácejí ihned po rozehrávce míč, fatálně propadají ve středu hřiště a “Císař“, jak spoluhráči přezdívají Pecháčkovi, se opět řítí na bránu. Vzteklý Šícha jej však v okamžiku střely zastavuje zezadu zákeřným skluzem, Pecháček padá k zemi a plačky se dožaduje nosítek. Ošetření se mu dostává v loveckém salonku, kde zámecký lékař dr. Beneš konstatuje zlomeninu pravého kotníku. V nastalé vřavě na hřišti je zápas předčasně ukončen, hosté se snaží spasit útěkem, rozhodčí ujíždí v hraběnčině kočáře, rozvášněný dav kladivy rozbíjí barokní sochy a jejich kusy metá po prchajících, domácí hráči demolují v afektu klubovnu...Sportovní odpoledne je následně ukončeno násilným zásahem asistenčního oddílu jízdního četnictva, povolaného otřeseným hrabětem Torresem. V obci byl vyhlášen výjimečný stav a ke strážní službě byl kromě četnictva nasazen také oddíl c.k.domobrany, pod jehož ochranou mohli hráči Slavie konečně opustit své lesní úkryty a odebrat se zpět ku Praze.

První zápas měl pochopitelně svou dohru. Hrabě Torres zakládá po senoseči v létě 1904 nové hřiště na louce u "Dolního rybníka", kde se ostatně nachází dodnes, a v místech původního hřiště zřizuje hraběnka Torresová v duchu velmi pozdního romantismu tzv. pompejskou zahradu. F. J. Pecháček, střelec historicky prvního gólu našeho mužstva, ukončil po zápase ze zdravotních důvodů aktivní sportovní kariéru, vrhá se do komunální politiky a v srpnu 1914 se stává starostou, když byl předtím odvodní komisí uznán neschopným vojenské služby v poli i zázemí (kratší pravá noha) a jako jeden z mála z původního mužstva se dožil konce 1. světové války.

Levý bek domácích Horymír Myšák, který později v době svých studií hrál kopanou za jiný nejmenovaný pražský celek pod fiktivním příjmením Vyšehrad, neboť zpuchřelý učitelský sbor sportovnímu vyžití studentů nepřál, nečekaně pomstil Pecháčka, když při zápase se Slavií na jaře 1904 zastavil čistým zákrokem právě Eduarda Šíchu; ten si však nešikovným pádem způsobil zlomeninu nohy, sportovní kariéra pro něj prakticky skončila a jeho jméno se z fotbalové historie vytrácí. Naopak jméno Horymíra Myšáka, pozdějšího hrdiny padlého v bitvě u Zborova, se dnes skví nad bránou borců na místním hřišti, které bylo po bývalém hráči pojmenováno rozhodnutím obecního zastupitelstva v roce 1919 a zajistilo mu tím sportovní nesmrtelnost.

 Tak hra fair play a neúnavná bojovnost našich borců poprvé slavily vítězství nad zákeřností a laciným pozlátkem městské slávy.