Celebrity v Psojedech, díl 1., Edvard Beneš, politik

15.04.2014 09:14

Vážení čtenáři, jak jsme avizovali, přinášíme Vám pilotní díl našeho nového seriálu "Celebrity v Psojedech", který vychází z našeho historického quizu, na který jste odpovídali v uplynulých měsících. Rozhodli jsme se postupovat chronologicky podle toho, jak ta která osobnost obec navštívila či nenavštívila. Jako první Vám tak přinášíme zpravodajský rozbor pobytu tehdy ještě budoucího prezidenta dra. Edvarda Beneše na katastru Psojed, který sice trval necelý týden, vzájemné vztahy však ovlivnil na několik desítek let. Objektivně musíme konstatovat, že mladý Beneš zde tváří v tvář nepříznivým okolnostem projevil obdivuhodnou osobní statečnost. Je jistě jen na škodu, že si svou dávku neústupnosti vyplýtval tehdy v Psojedech a nezbylo mu jí pak mnoho k rozhodnutím příštím. Vraťme se však nyní do roku 1902, kdy na naše fotbalové hřiště v zámeckém parku přijíždí pražský celek "Slavia C" a v jeho řadách střídající útočník Miroslav Šícha. 

 

Edvard Beneš (1884 – 1948), politik

Tato tragická figura tuzemské politiky, prezident první a třetí Československé republiky, navštívila Psojedy za dramatických okolností pouze jednou v životě, na samém prahu neméně dramatického 20. století v roce 1902.  

Naši věrní čtenáři a znalci historie obce nepochybně znají pohnuté okolnosti, za kterých zdejší fotbalový klub „Záboj CF“ (dnes  STS Záboj Psojedy ) sehrál v roce 1902 v zámeckém parku své historicky první střetnutí s pražským celkem „Slavia C“; považovali jsme ostatně za nutné, seznámit s nimi návštěvníky webu již čtyři dny po jeho spuštění před dvěma lety. Dovolte nám jen krátce rekapitulovat – v zápase, který skončil remízou 1:1, vyrovnával za náš tým budoucí starosta František Josef Pecháček po naprosto férovém souboji s hostujícím křídelním útočníkem Šíchou. Ten se začal nesportovně rozčilovat a svou nezaměnitelnou kuňkavou fistulí křičel na sudího, který jeho nafilmovaný pád do magnoliového houští neodpískal, že „horší zradu si ani nedokáže představit“. Po zásluze byl osmnáctiletý drzý Šícha odměněn žlutou kartou! Mstivý křídelník však odmítl napravit svůj poklesek sportovními prostředky a uchýlil se k zbabělému útoku, když při dalším útoku fauloval Pecháčka zezadu skluzem a způsobil mu komplikovanou zlomeninu kotníku. Utkání bylo předčasně ukončeno a několik dní trvající pozápasové nepokoje řešilo četnictvo i přivolaný oddíl c. k. domobrany.

V dobře informovaných sportovně-politických kruzích je notoricky známo, že pravé jméno obránce Miroslava Šíchy bylo Edvard Beneš a pod trapným pseudonymem se tento člověk ukrýval proto, aby nebyl kvůli svým pochybným sportovním aktivitám vyloučen ze ctihodného gymnasia na Královských Vinohradech, kde studoval. Pochybující čtenáře můžeme ujistit, že se v souvislosti s pozdějším ministrem zahraničí a prezidentem rozhodně nejednalo o shodu jmen! Fotbalová spravedlnost dostihla Šíchu-Beneše za dva roky, když si jej v jednom pražském utkání vyhlédl psojedský rodák Horymír Myšák (z analogických důvodů jako Beneš hrál student Myšák pod fiktivním příjmením Vyšehrad) a naprosto čistým zákrokem jej se slovy „To máš za Pecháčka!“ poslal k zemi. Při pádu si nešikovný slávista bohužel zlomil nohu a s fotbalem musel skončit.

Ve výše uvedeném odkazovaném článku jsme Šíchu-Beneše opustili ve chvíli, kdy sudí hvizdem předčasně ukončil zápas, zuřící Pecháček byl na nosítkách odnášen k ošetření a na hrací plochu vtrhl krvežíznivý dav místních fanoušků vyzbrojených holemi, potěhy a kladivy. Kolaterálními škodami, jako byla demolice parku a požár klubovny, se nebudeme dále zabývat. Hlavním cílem spravedlivé odplaty byl přirozeně hostující útočník, který však při své nepopíratelné inteligenci rychle pochopil, o co psojedským jde, a spolu s celým svým týmem uprchl kolem rybníka do blízkého lesíku, kde však byli Pražáci následně obklíčeni. Zatímco ostatní hráči „Slavie C“ byli již druhý den za četnické asistence z remízku vyproštěni, bezpečně usazeni na žebřiňák a odesláni domů, Šícha mezi nimi chyběl. Spatřen byl až po několika dnech na Hadím vrchu, avšak krátce před svým dopadením zmizel navždy. Palčivá záhada, jak se mu u osidel pronásledovatelů nakonec podařilo uniknout, která trápila celé generace psojedských sportovních příznivců, zůstala nevysvětlena několik desítek let!

Zpravodajské služby USA, které za 2. světové války nezávazně monitorovaly exilové sídlo prezidenta Beneše v Aston Abbots, zaznamenaly na jaře roku 1945 rozhovor mezi ním a předsedou vlády Šrámkem, který celou někdejší Šíchovu anabázi na psojedském katastru detailně osvětlil. Diskuse se rozvíjela v tísnivé atmosféře postupné sovětizace československého území, a v jejím úvodu proto prezident Beneš alibisticky prohlásil: „Nemohu za to a neuznám žádných výčitek! Nikdy jsem nechtěl dělati politiku, svůj raison d'être viděl jsem toliko v kopané. Jest to vinou psojedských, že stanul jsem v čele národa jako representant politický a nikoliv fotbalový!“ Následoval ukřivděně překroucený popis fatálního zranění, které jej stálo sportovní kariéru, a především příběh jeho dobrodružného úniku psojedským pronásledovatelům v roce 1902. Msgr. Šrámek během prezidentova monologu jako obvykle nepozorovaně usnul, takže se kromě tehdy ještě diskrétních amerických zpravodajců o následujících skutečnostech dlouho nikdo nedozvěděl.

V zeleném přítmí vzrostlého lesního porostu bylo Šíchovi jasné, že jeho zářivý červenobílý úbor jej může prozradit. Ve své bezbřehé pragmatičnosti proto svůj dres znesvětil, když se vyválel v bahnité louži, kterou zde využívala černá zvěř, a blátem si omazal také všechny odkryté části těla. Když si ještě vyrobil čelenku z listí a za trenýrky zastrkal několik smrkových větviček, opustil pod rouškou noci bez rozloučení své spoluhráče a proplížil se z obklíčení korytem potoka přes celou obec až k Myšákovu statku. Zde pozřel několik syrových slepičích vajec, odcizil pilku na železo a příští den jej takto vyzbrojeného zastihl v provizorním úkrytu v nekonečných lesích Hadího vrchu, kde hodlal vyčkat, až se situace v obci uklidní.

Nepočítal však s bdělostí hajného Leopolda Šišky, který sice fotbalu nerozuměl, ale podivný zablácený skřet, jehož zahlédl z posedu a považoval jej za hejkala, u něj probudil cílenou snahu odstranit tuto škodnou ze svého revíru za každou cenu. První ranou své obávané kulovnice však chybil a střela srazila jen čerstvou smrkovou šišku těsně nad Šíchovou hlavou. Ten ji obratně zachytil a z obdivuhodnou přesností mrštil po hajném, kterého zasáhla do oblasti varlat, čímž pro něj boj v této fázi skončil. Šícha uprchl hlouběji do hvozdu směrem ke zřícenině hradu Drn, kde se ve skalách ukryl před dalším pronásledováním.

Když hajný Šiška znovu nabyl po několika dnech vědomí, zorganizoval spolu s místními dobrovolníky, kterým bylo jasné, že hledaným strašidlem bude nejspíš pohřešovaný Šícha, rozsáhlou pátrací akci. Smečka loveckých psů hraběte Torrese uprchlíka záhy lokalizovala na skalnaté hradní ostrožně, krátce po poledni mu dav náhončích odřízl jedinou ústupovou cestu a začal kruh obklíčení postupně stahovat. Záludný Šícha však svým pronásledovatelům připravil nemilé překvapení. Při svém ústupu se několikrát ošklivě poranil o výhonky šípkových růží se zpětnými trny, kterými byl hradní kopec hustě porostlý, což jej přivedlo na zvrácenou myšlenku, zbrzdit pomocí této vegetace své nepřátele. Krvácející tržné rány si nejprve za pomocí borového jehličí a nití vypáraných z dresu sám sešil, a životu nebezpečné šípkové pruty následně pozohýbal a upravil do podoby improvizovaných nášlapných pastí, které se našim statečným občanům po své aktivaci a vymrštění bolestivě zarývaly do těla a notně brzdily jejich celkově vítězný postup. Co chvíli se tak z hloubi lesa ozývalo klení, volání o pomoc a chroptění krvácejících honců, takže přítomný zámecký lékař dr. Edmund Beneš (shoda jmen), původně přivolaný k ohledání Šíchova těla, musel pro nedostatek obvazového materiálu požádat starostu Ferdinanda Pecháčka, aby akci přerušil. Starosta a trenér v jedné osobě, jehož o berlích doprovázel i syn František Josef zraněný při onom nešťastném fotbalovém zápase, nechtěl o něčem podobném zprvu ani slyšet a stál plně za spravedlivým požadavkem rychlé rodinné odplaty. Když mu však šípkový šlahoun málem vyrazil oko a po jinak zdařilém úhybném manévru spadl do jámy po vývratu umně maskované chvojím a vystlané trním, svolil ke krátké přestávce.

Vítané pauzy ve štvanici se zoufale snažil využít i Beneš-Šícha. Ten mezitím pronikl do zříceniny hradu, bylo mu však jasné, že ani odtud není úniku – strmé skalní stěny po stranách něco podobného prakticky vylučovaly. V hodině dvanácté, ve chvílích největší hrůzy, když psojedští začali opět postupovat a střely z loveckých zbraních se zarývaly do okolního zdiva, objevil vleže u paty hradby úzký zasutý otvor, ústí legendami opředené tajné chodby spojující hrad s údolím řeky Psojedky. Se smolnou pochodní v ruce se prosmýkl dovnitř a podstoupil zde krvavý boj s rodinkou jezevců, která chodbu obývala. Během tohoto střetnutí došlo k úplnému zavalení vstupu, takže když sem po chvíli dosupěl rozvášněný dav, nebylo po Šíchovi a chodbě vidu ani slechu. Emoce neúspěšných pátračů zklidnili definitivně až zmínění vojáci a na celou záležitost se potom už jen s hněvem vzpomínalo v místním hostinci „U Suchánků“.

Budoucí prezident ze sebe mezitím setřásl nejvytrvalejší jezevce a protože chodba fungovala zároveň jako hradní drenáž, brodil se s pochodní místy i po pás ve vodě k východu v údolí. Toho dosáhl ve chvíli, kdy po skaliskem, na které chodba ústila, projížděl povoz sedláka Augustina Macháčka z Horního Drnu. Šícha neváhal, snesl se mohutným skokem do kupy hnoje na voze, po dokonalém sokolském kotoulu přiložil překvapenému Macháčkovi na krk pilku na železo a dutým hlasem jej vyzval, ať pokračuje dál, za hranice psojedského katastru. Macháček jej ubezpečil, že se již dávno nachází na sousedním katastru hornodrnském a s těžko skrývanou zvědavostí se otázal, co Šíchovi „ty zlovolné psojedské makovice provedly“. Uprchlík poznal, že v sedlákovi našel spojence a smyšlenou historkou o banální nehodě, vlastní nevině a kolektivnímu provinění celých Psojed proti jeho osobě obměkčil Macháčkovu tupou malorolnickou mysl. Ten mu pak doma dal najíst, daroval obnošené šatstvo a neurčitě ukázal směr „ku Praze“ , kam Šícha po několikadenním úmorném pěším pochodu v kopačkách v pořádku dorazil.

Protože se v té době ti hornodrnští mezuláni s našimi občany nebavili a Macháček záhy zemřel, nikdo se o podrobnostech Šíchova útěku nedozvěděl. Po osudném Benešově zranění o dva roky později ztratili psojedští jeho stopu natrvalo. Většina z nich trvala na tom, že si jej beztak odnesl sám Lucifer, který mu pomohl i tehdy na hradě, a přestala se o něj zajímat. O to větší však bylo jejich překvapení, když svého úhlavního nepřítele poznali v barvotiskových portrétech novopečeného ministra zahraničí Beneše, šířených na venkově po roce 1918! Pár nevinných plakátů otevřelo staré rány (u některých občanů doslova, neboť jizvy po šípkových trnech byly ještě po létech dobře patrné) a protože mstivý a vlivný Edvard Beneš na Psojedy nezapomněl nikdy, byly vztahy obce s celostátní politickou reprezentací ke škodě obou stran poznamenány vzájemnými naschvály, záludnými denunciacemi a celkovou nevraživostí prakticky až do osudného roku 1948; zvlášť když stál v čele obce jako starosta někdejší Benešův sportovní sok František Josef Pecháček.

Zvídavému čtenáři dlužíme ještě odpověď, jak se vlastně dramatické okolnosti Šíchova úniku dostaly na světlo z temných archivů amerických zpravodajských služeb. Kulturní fajnšmekři se jistě nemohou zbavit dojmu, že část Šíchova příběhu je v hrubých rysech až podezřele podobná osudům filmového borce Johna Rambo z prvního dílu této legendární série scénáristy a herce Sylvestera Stallone natočeného roku 1982. Není to náhoda: Rambovým předobrazem skutečně byl osmnáctiletý Edvard Beneš a oregonská divočina byla opravdu imitací psojedského polesí! Proč? Psojedský rod Torresů, majitelů zdejšího zámku a polesí, musel po Únoru 1948 pochopitelně emigrovat a téměř bez prostředků nakonec zakotvil v newyorském Brooklynu mezi jinými přistěhovalci. Bývalý odbojář Jaroslav Xaver Torres (1887 - 1961), který si na stará kolena začal přivydělávat jako noční vrátný v ideodiverzní centrále imperialistické rozvědky USA, narazil při studiu archivních fondů určených ke skartaci na zmíněný odposlech Beneše a Šrámka, který kdysi Američané pro jeho neuvěřitelnost vyhodnotili jako obvyklé Benešovo vychloubání a odložili ad acta. Pro jakéhokoliv občana Psojed měl však prezidentův monolog význam zásadní. Přestože byl Torres vázán mlčenlivostí, neodolal a celý dobrodružný příběh vyprávěl v roce 1958 svému desetiletému vnukovi Brooklynovi jako pohádku na dobrou noc. Malý Brooklyn pochopitelně nezamhouřil oka a dědova slova hned ráno vzrušeně tlumočil kamarádům z ulice. Byl mezi nimi i dvanáctiletý otloukánek Sylvester S., který kamarádův výklad vyslechl s otevřenou pusou a nudlí u nosu...