Havel na hradě aneb Dějiny hradu Drn (svazek I.)

Milí přátelé histrorie Psojed a okolí. Náledujícím příspěvkem chceme potěšit ty z vás, kteří již dlouho čekají na nějaký další střípek z dějin našeho půvabného mikroregionu. Tušíme, jaké utrpení pro vás představují intelektuálně plytké reportáže o soukromých záležitostech starostovy rodiny, místních opilcích, hudebnících a fotbalistech, nemluvě o rozborech počasí. Právě proto jsme pro vás připravili nikoliv jen střípek historie, ale přímo její střep - dvoudílnou epochální fresku z dějin hradu Drn, která přináší zcela nová fakta o středověkých dějinách naší vsi. Nenechte se zmást jménem hradu - dobrá polovina jeho zříceniny leží na katastru Psojed, do naší obce z něj také dodnes vede jediná přístupová cesta. Za možnost sepsat toto mounumetální dílo vděčíme pozoruhodné náhodě, totiž nálezu tzv. Drhlenovy kroniky (resp. jejího kompletního exempláře), učiněném při skartaci citlivých dokumentů po pádu vlády České republiky v uplynulých týdnech. (viz rovněž diskuse pod tímto člákem). Věříme, že tato stať pozvedne nejen vašeho ducha, ale též náš turistický ruch!

Bylo nebylo...Rod pánů z Drnu se v kraji usadil patrně krátce po spontánním založení osady Drn někdy v sedmdesátých letech 13. století, kdy mu panovník zdejší kraj udělil v léno ve snaze zajistit si tak alespoň zpětně kontrolu nad zdejším obyvatelstvem a přírodními zdroji. Z proklamované politické podpory nezbylo však ve zmatcích po smrti Přemysla Otakara II. mnoho a Drnovští se museli protloukat chudým a divokým krajem na vlastní pěst, vydáni na milost a nemilost těch, které měli původně ovládat. Svědčí o tom ostatně i fakt, že až hluboko do 14. století neměli patrně stálé pevné sídlo a jejich tvrz je zmateně zmiňována v různých lokalizacích v okruhu asi 10 km od pomyslného středu jejich panství v Psojedech. Vysvětlení nabízí listina pocházející snad z roku 1340, v níž si pan Havel z Drnu nevybíravě stěžuje králi, že během vzbouření poddaných tito jeho dřevěnou tvrz oblehli, takže jeho lidé „tvrz i jeho samého odnesli hlouběji do hvozdu“. O existenci lehké přenosné tvrze o podlahové ploše nepřesahující patrně 12 m² svědčí dodnes zachované reliéfní pozůstatky drobných a zcela identických fortifikací opevněných pouze mělkými příkopy, popř. jen šípkovým houštím, které jsou rozesety v lesích mikroregionu, především v temných smrčinách lemujících říčku Psojedku.

Kočovný život, nulová společenská prestiž a stálý strach z vlastních poddaných, stejně jako zanedbatelná politická podpora z ústředí (král Jan Lucemburský na stížnost nikdy nereagoval, zato si od Havla prostřednictvím svých úředníků roku 1341 půjčil čtvrt kopy grošů, pacholka a dva vepře, které nikdy nevrátil) způsobily, že se Havel z Drnu rozhodl vzdát se bohabojného života ochránce panovníkových zájmů v oblasti a začal se starat především o zájem vlastní. Na základě bohatých zkušeností s půtek z poddanými si mezi nimi vytipoval největší talenty a někdy kolem roku 1345 zakládá v lese na Hadím vrchu svou loupežnou družinu; zároveň přijímá krycí přídomek (tzv."alias") Vlk. Etický kodex tohoto uskupení byl naprosto jasný – ukrást kdykoliv a cokoliv v co největším množství, bez ohledu na osobu a postavení majitele, ovšem s podmínkou, že se tak stane mimo území vsí, které lupičská banda považoval za své zázemí a odbytiště své kořisti, a v němž z tohoto důvodu neměla zájem na nepřátelském postoji obyvatelstva. V Havlově závěti z roku 1370 (viz níže) jsou jako místa, kde se nesmí loupit, pálit ani přepadat, jmenovány na prvním místě Psojedy, až na druhém Drn a pak ostatní vsi dnešního mikroregionu (viz. mapa). Zmíněn naopak není Brod: možnost přepadnout kupce během jejich namáhavého přechodu přes řeku byla zřejmě příliš lákavá. Brodský rychtář sice protestoval, ale poté, co Havel Vlk se svými lidmi roku 1346 Brod vyplenil a vypálil, nastaly tamním reptalům jiné starosti a občanského aktivismu zanechali.

Loupežná družina po sobě mnoho svědků nenechávala, o její činnosti nás však velmi podrobně informuje kronikář Drhlen, původně žebravý mnich, který se v kraji ve druhé půli 14. století usadil. Jeho velmi podprůměrné literární dílo plné gramatických chyb se sestává prakticky jen ze zpráv o počasí a právě o činnosti Drnových lupičů, která je však popsána tak podrobně, že se historikové dnes shodují, že sám autor byl jejím členem a, když už neměl o čem psát, dokonce i iniciátorem některých akcí. Z tohoto pramene vyplývá, že díky aktivitám zdejší lupičské skupiny nebývale vzrostla ekonomická síla kraje, do nějž díky ní proudilo luxusní zboží ze širokého okolí, které bylo vzápětí pachateli přeprodáváno v místních krčmách, mlýnech i kostelech tzv. obecnému lidu. Ten jej zase výhodně prodával dál, nezřídka jeho původním majitelům. Obyvatelstvo tak bohatlo a neobtěžováno vrchností, blahobytně si užívalo života v oku loupežnického hurikánu, který za marných stížností tamních poddaných devastoval okolní panství. Je například vědecky doloženo, že střední délka života se v Psojedech ještě před rokem 1350 pohybovala kolem 30 let, a o necelých dvacet let později, v době vrcholu slávy Vlkovy skupiny, to již bylo téměř 40 let a lidé zde prý jedli i třikrát denně. Sám Havel Vlk z Drnu se konečně usadil a na skalnaté ostrožně nad říčkou Psojedkou si z naloupených prostředků postavil nevelký kamenný hrad, poprvé zmíněný v roce 1350 ve stížnosti nejmenovaného královského města, v němž Vlkovi lupiči překazili lidovou slavnost pořádanou u příležitosti popravy cizoložnice, když přepadli a obrali trhovce o veškeré upomínkové předměty, pamlsky a finanční hotovost, a unesli i zmíněnou delikventku, kterou pán z Drnu vzápětí pojal za choť. Na tuto žádost o zjednání práva reagoval v zastoupení krále Karla IV. jeho věrný druh Bušek mladší z Velhartic, když měšťanům v odpovědi jasně naznačil, že panovník se bude věcí zabývat až poté, co město složí nevratný správní poplatek ve výši desíti kop grošů ve prospěch královské komory, které Bušek tou dobou shodou okolností sám předsedal. Tyto prostředky však do Prahy nikdy nedorazily a suplika měšťanů vyzněla do ztracena: Vlkovým lidem se totiž podařilo krytý vůz, který peníze převážel, odklonit do Psojed, a značnou část z nich použít k postupnému vylepšení opevnění hradu, dokončeného až kolem roku 1355. Sám Karel IV., který si případnou akcí proti zdejším lupičům nehodlal kazit image panovníka, v jehož zemi vládne pořádek, učinil roku 1351 v této souvislosti zajímavou poznámku v soukromém rozhovoru s papežem Klementem VI., když doslova prohlásil, že „chátrou Psojedskou není mi důstojno se zabývati“. (Pozn.: Kvůli této větě vytržené z kontextu císař v roce 2005 na psojedsku zcela propadl v anketě o „Největšího Čecha“ pořádané Českou televizí.)

Havel Vlk z Drnu a na Psojedech umírá na svém hradě v roce 1370 jako poměrně zámožný a v nejbližším okolí oblíbený (ve vzdálenějším nenáviděný) muž ve věku asi 60 let. Zanechal po sobě vdovu Kunikundu a tři syny – dospělá dvojčata Petra a Pavla, a nejmladšího Hynka, kterému tehdy mohlo být sotva pár měsíců, protože v závěti je jmenován (ještě) jako „bezzubý“ (Scestný názor, že se naopak jednalo o nejstaršího syna, tedy už „bezzubého“, v konfrontaci s dalším vývojem událostí neobstojí a suplující učitel dějepisu Václavík ze ZŠ v Kurochodech by se za něj měl stydět). Jak ze závěti vyplývá, nechal drnský pán za života postavit pro svou ženu věnnou (a kamennou) tvrz v Psojedech a podstatně rozšířil svůj sídelní hrad o tzv. dolní část, která spolu s polovinou loupežnické tlupy připadla synovi Pavlovi, zatímco Petr obdržel druhou polovinu a původní část hradu. Kromě toho založil Havel ještě ves Dolní Drn, která měla sloužit jako důchodní pro zmíněnou novou část hradu. Hynek byl předurčen k církevní dráze a na panství neměl hrát dle úsudku otce již žádnou roli. K závěti je mírně odlišným rukopisem až podezřele shodným s Drhlenovým, připojeno ještě postscriptum, v němž Havel Vlk odkazuje „našemu milému Drhlenovi“ psojedský mlýn, tři ovce a podstupuje mu zde právo první noci. Když uvážíme, že ještě před pětadvaceti lety byl Havel z Drnu téměř nemajetným štvancem, byť s modrou krví, ukrývajícím se v dřevěné přenosné tvrzi, musíme ocenit jeho podnikatelský záměr, s jakým prostřednictvím organizovaného zločinu zabezpečil rodinu a jako druhotný efekt pozdvihl též své panství.

Otázku etického hodnocení jeho činnosti nejlépe zodpoví jmenný seznam jeho loupežné družiny, kterou rozdělil mezi své dva starší syny. I oprávněně morálně rozhořčený čtenář totiž jistě uzná, že s takovým lidským materiálem, který mu okolí nabízelo, mnoho jiných bohulibějších možností k obživě neměl. Tak Petr zdědil spolu s tzv. horním hradem desetičlenný loupežný tým ve složení: Matěj řečený Mordýř, Blázen (bez přídomku), Martin řečený Topič, Smil řečený Smilník, Bernard Jednoruký řečený též Hák, Petr řečený Kudla, Pešek řečený Divný, Janek řečený Bolák, Ješek řečený Kostižer a Václav řečený Dvouocasý (pozn.: Nejednalo-li se o narážku na nějakou ošklivou anatomickou anomálii, domnívají se historikové, že mohlo jít v tomto případě o nějakého zapuzeného královského levobočka). Druhý bratr Pavel zdědil se svou polovinou hradu druhou část původní tlupy, kterou tvořili: Michal řečený Škrtič, Hans řečený Hloupý, Lev řečený Tupý, Janek řečený Škaredý, Mikuláš řečený Trhač, Šimon řečený Chlast, Jura řečený Řezník, Francek řečený Břitva, Bohuš řečený Dutina a „takzvaný“ Doktor řečený Hlen (pozn.: Zde se nepochybně jedná o Drhlena, on sám však ve své kronice používá pro tuto postavu zásadně jména „Doktor řečený Hnis, což je však pravděpodobně jen krycí pseudonym. Titulatura zároveň naznačuje, že měl vyšší, snad teologické vzdělání. Jeho pravé jméno však asi nikdo neznal). Zajímavé je, že oba bratři, resp. obě části hradu, se měli společně dělit o služby kuchařky Anky Padoucnice, které „v kraji rovno není“, jak si jejich otec v nešťastné závěti doslova pochvaloval a stvrdil to mastným otiskem palce na okraji listiny (analýzou dokázána přítomnost husí DNA).

Rozdělení hradu i loupežné skupiny zprvu pravděpodobně fungovalo bez problémů, jak o tom svědčí i neutuchající a mohutný proud půhonů a stížností, které její oběti zoufale (a marně) rozesílaly světským i církevním orgánům. Ještě v zimě roku 1373 se oba dědicové v míru domluvili na přestupu Topiče do Pavlovy družiny výměnou za Břitvu, takže se dříve sehrané bratrské duo Topič-Škrtič stalo opět postrachem všech kupců v širokém okolí, zatímco v Petrově družině se jako velmi nadějná začala v tomto směru jevit dvojice Břitva-Kudla. Už na jaře téhož roku však vzniká mezi oběma družinami svár, když se Petr marně pokouší zbavit se Blázna a nabízí za něj Pavlovi právo na přednostní přepadení a oloupení židovského kupce Izáka, o kterém se vědělo (patrně díky Drhlenově zpravodajskému úsilí), že na Velký pátek bude s nákladem sukna a koření brodit cestou na jarmark říčku Psojedku. Pavel oponoval, že ve své skupině odmítá mít jak Hloupého Hanse, tak Blázna, navíc když už má i Tupého. Nevyslyšena byla tak pochopitelně i vylepšená Petrova nabídka, že k Bláznovi přidá i Peška Divného. Zdálo se, že celý spor je urovnán, když měkkosrdcatý Pavel nakonec souhlasil s původní nabídkou zřejmě razantnějšího Petra, vylepšenou o možnost, nechat si na své půli hradu Anču Padoucnici o tři dny déle, než stanovil její rozpis služeb. (Pozn.: Na rozdílné povahové rysy obou bratrů-dvojčat upozornil již Drhlen, který Petra uvádí také s přídomkem „Drsný“ zatímco Pavla, tedy svého pána, s přídomkem resp. podlézavým oslovením „Jasný“). Vše se však nešťastně zvrtlo na Velký pátek L.P. 1373, kdy Pavlovi lidé několik hodin v dešti a zimě marně čekali u řeky na ohlášeného kupce Izáka; když se pak rozmrzelí vrátili na hrad, zjistili, že nebohého Žida přepadli již na Zelený čtvrtek o několik mil dál někdejší kolegové lupiči z druhé části hradu a pobrali mu všechno zboží (především koření a alkohol), o které se již nemínili dělit. Na oplátku za tuto podlost zadržel Pavel na své půli hradu Anku Padoucnici přes dohodnutý termín a odmítl ji i přes vytrvalé Petrovy urgence vrátit.

Spor, který se mezi oběma bratry rozhořel, měl však v počátku spíše pasivní průběh: obě loupežné skupiny se vzájemně oblehly ve svých polovinách hradu a místo střel si vyměňovaly jen nadávky. Ke krvavému rozuzlení dospěla situace někdy počátkem května 1373, kdy služba v kuchyni na Petrově polovině hradu (Pavlovým lidem opulentně vyvářela Anka) vyšla na Ješka Kostižera. Tento prostý bandita, stižený již od mládí tuberkulózou, rozhodl se připravit svým kolegům pokrm za použití koření Žida Izáka, aniž by tušil, jak se které používá a hlavně dávkuje. Díky vytrvalému chrlení krve způsobeném jeho nemocí, nemohl v průběhu přípravy oběda ani ochutnávat, zato nad kotlem stále a vydatně pokašlával. Co se přesně stalo, se můžeme jen dohadovat, jisté je, že Petr z Drnu, vybičován a doslova rozohněn lečem z uherských papriček sypaným čtyřmi druhy pepře, které k obědu pozřel, bezohledně rozkázal ztéci dolní hrad, protože, jak sípal, když se soukal do brnění, „takhle už to dál nejde“. Krvavá řež mezi oběma skupinami trvala několik hodin, skončila nevídaným masakrem a zprvu zdánlivě jasným vítězstvím Petrovy družiny, která pobila Pavlovy lidi, kteří byli po tatarském bifteku, pečeném seleti a fois gras většinou nezpůsobilí k obraně. Vítězové, zpiti úspěchem a alkoholickými nápoji, kterými v průběhu boje zapíjeli ďábelský oběd, posléze dobytou dolní část hradu vyrabovali a zapálili. Bohužel, nikdo z nich nevzal v úvahu směr větru a krátkou vzdálenost, která obě části hradu od sebe dělila, takže plameny záhy zachvátily i horní část hradu a zbývající ožehlí členové obou tlup se tak večer rozpačitě sešli na předhradí, aby se při pohledu na doutnající hradní ruiny poradili, co teď.

Nebylo jich mnoho. Neúnavný Drhlen, který v průběhu bitvy patrně nejprve zběhl na stranu vítězů a posléze do lesa, se na palouku pod zříceninou chopil iniciativy a na ohořelých stránkách své kroniky nám zanechal prezenční listinu. Kromě něj samého boj přežil pouze Kostižer (rozzuřený Petr jej zřejmě ještě před ztečí z hradu vyhnal), Hloupý Hans, Blázen, Pešek Divný a Lev Tupý (zapsán jako Tupolev), vesměs tedy ti členové, kterým byly díky jejich intelektuální výbavě svěřovány v boji pouze podružné úkoly (vrhání stínu, úklid nádvoří či administrativa), a díky tomu se včas útěkem zachránili. Bitvu přežil s těžkými zraněními ještě Bernard Jednoruký řečený Hák, k jehož jménu však cynický Drhlen učinil neetickou poznámku „od nynějška zvaný Bezruký“, takže pro další plány už se s ním nedalo počítat. Ostatní válečníci zůstali po boji mrtví či nezvěstní a nikdo o nich již nikdy neslyšel. Oba bratři nalezli v hořícím hradě zvláště trýznivou smrt– těžká zranění, která si vzájemně způsobili, jim bránila epicentrum požáru opustit a ve svých moderních plátových zbrojích se upekli ve vlastní šťávě (v Petrově případě s pikantní dochutí).  

Přežila také Anka Padoucnice, která operativně zanechala přípravy moučníku (sušené hrušky s medem a smetanou) a po prvních výstřelech z kuší opustila hrad podzemní chodbou směrem k Psojedům, kde je jako hospodská kuchařka zmiňována ještě o třicet let později. V Psojedské tvrzi, kam se uchýlila záhy po smrti manžela, bitvu ve zdraví přečkala i Havlova vdova Kunikunda s nejmladším synem Hynkem, která se sice záhy chtěla ujmout svého dědictví po starších synech, ale Drhlen, který se mezitím asertivně povýšil na hejtmana zbytku družiny, její nároky zcela eliminoval zázračně objevenou listinou signovanou oběma bratry dva dny před požárem, v níž mu oba hrad i panství odkazují, kdyby se jim náhodou něco stalo. Znechucená vdova se po hořkých zkušenostech svého muže s centrálními úřady ani nepokoušela domoci se práva, odešla do kláštera a sotva čtyřletého Hynka zanechala  se zajímavým finančním obnosem a průvodním listem před branou teologické fakulty pražského vysokého učení.

Pokračování někdy příště...

.