Mládí Josefa Pecháčka - redakční medailon k jeho životnímu jubileu.

03.02.2015 08:33

Vážení čtenáři, pravděpodobně zítra, 4. února, se dožívá krásných 55. narozenin dlouholetý starosta naší obce, pan Josef Pecháček. K přání všeho nejlepšího, pevného zdraví a dalších životních radostí, se kromě rodiny, přátel a sympatizantů, podlézavě připojuje také naše redakce. Ostatně pevně věříme, že tak prostřednictvím diskuse učiníte i Vy (v newsroomu si budeme u známých jmen dělat čárky). Při této příležitosti jsme pro Vás připravili starostův životopis mapující investigativním způsobem jeho mládí - připravte se již nyní na šokující fakta, neznámé souvislosti a děsivá odhalení! Společně doufáme, že po téměř dvaceti letech úspěšného starostování v podmínkách rozkolísané liberální demokracie (1994-2013), provede nás starosta bez velkých ztrát také novou érou celostátní konsolidované oligarchie orientálního typu (od r. 2013), a naši občané, jimž nebude zatěžko podat mu v tom pomocnou ruku, se zase dočkají lidštějších poměrů.

Zrození Josefa Jana Křitele Pecháčka, současného starosty naší obce, provází řada legend a nevyjasněných událostí. S největší jistotou známe datum - 4. únor 1960, přesto ani za to nemůžeme dát ruku do ohně. Pro pochopení těchto otazníků je nutné stručně uvést širší kontext situace psojedského sedláckého rodu Pecháčků na počátku druhé poloviny 20. století.

Píše se rok 1951, v Československu zuří plnou silou socializace vsi spojená s lepší budoucností nás všech, opěvovaná v četných dílech národních umělců - v Psojedech se jí však, stejně jako mnohde jinde, staví na odpor zbytky poražené reakce reprezentované tzv. sedláky, pokrokově označovanými sovětským přízviskem kulaci. Státní a stranické orgány ztrácejí trpělivost a v rámci mírumilovné osvětové akce Státn íbezpečnosti je pod velením jejího důstojníka Mikuláše Žitného (vl. jménem Nikolaj Zittner, místní rodák) zastřelen někdejší starosta František Josef Pecháček (nar. 1879, ve funkci v letech 1914-1936), který neuposlechl výzvy orgánů, což bylo i při jeho stařecké hluchotě neomluvitelné, a neodhodil zbraň, jednorannou zadovku Werndl vz.1867, a dál hájil svůj statek předa gilními kolektivizátory. Při následné domovní prohlídce je u jeho syna Václava (nar. 1900), rovněž bývalého starosty (1936-1945) nalezen v kapse u kalhot náboj ráže 11 mm do výše uvedené zbraně, kapesní nůž typu "rybička" a v krechtu půl metráku jablek. Václav Pecháček je následně ve výstražném monstrprocesu konaném v hornodrnské sokolovně za zatajování úrody a nedovolené ozbrojování odsouzen k 25 letům ozdravného pobytu v Táboře nucených prací a umírá již následujícího roku při závalu na jedné z jáchymovských uranových šachet. Během soudního přelíčení je zbylým příslušníkům Pecháčkovy rodiny doručen příkaz, aby do 24 hodin opustili svůj statek a s nejnutnějšími osobními věcmi odjeli na otevřené korbě nákladního automobilu budovat novou republiku do vylidněného pohraničí pod Králickým Sněžníkem.

V polorozpadlém, léta opuštěném as nejlepším vlasteneckým umem vyrabovaném statku po vyhnaných sudetských Němcích se tak na jaře roku 1951 ocitá sedmdesátiletá vdova po Františku Josefu Pecháčkovi Alžběta a její mladší syn Vilém (nar. 1912) se manželkou Aloisíí (nar. 1920) a dcerami Evou (nar. 1942) a Květou (nar. 1946). Vilém Pecháček sice ihned započal s entusiasmem sobě vlastním s obděláváním přilehlých pozemků, které již od posledního válečného roku ležely ladem, orgány Národní fronty byl však záhy důrazně varován, že věci socialismu prospěje nejlépe na pozici lesního dělníka, na níž ostatně zařadily i jeho manželku. Téměř veškeré rodinné úspory padly na uvedení domu do obyvatelného stavu a to málo, co ještě zbylo, pohltila neúprosně měnová reforma roku 1953. Teprve roku 1960 se proto fyzicky, psychicky i materiálně vyčerpaná rodina dočkala na své horské samotě mužského pokračovatele - syna Josefa. A zde se dostáváme k oné záhadě, která starostovo narození obestírá. Zatímco sám starosta tvrdí, že se narodil 4.února 1960 "normálně na posteli, co stávala naproti kachlovým kamnům, protože od Sněžníku šla vánice, cesty byly zapadaný a do porodnice by máti na běžkách nedošla", jeho otec Vilém uváděl v dopise pro kurochodského faráře, že se mu ve zmíněné sněhové bouři podařilo na vypůjčených saních s koňským potahem opustit nepozorovaně pohraničí a dojet s větrem v zádech až na psojedský katastr (pobyt na něm byl členům rodiny zakázán), konkrétně k Božím mukám u hlavní silnice,kde se jeho syn za burácení vichřice v závěji narodil. Přijmeme-li střízlivější starostovu verzi, musíme tedy bez obalu konstatovat, že starosta Josef Pecháček se nenarodil v Psojedech, což může dnes, v době celonárodního boje proti imigrantům a navrhovaného posuzování, kam kdo po genetické stránce přísluší, mít opět zajímavé politické následky. Musíme však zároveň ocenit také prozíravost Pecháčka staršího, který se snažil svou téměř kim-irsenovskou báchorkou dodat do budoucna komunálně-politickým ambicím svého syna punc legitimity.

Ať tak či tak, byl malý Josef tajně pokřtěn jen nedaleko od tehdejšího bydliště Pecháčkových a to v ruinách kaple sv. Jana Křtitele v drsném údolí říčky Telčavy, které rodině alespoň vzdáleně připomínalo jejich tolik postrádanou psojedskou mrazovou kotlinu. Tyto nemístné náboženské rejdy vedly spolu s faktem, že křtícím knězem byl bývalý kurát polské Zemské armády (Armada krajowa), který za tím účelem nelegálně překročil blízkou státní hranici, k odsouzení Viléma Pecháčka na čtyři roky nepodmíněně s možností detailně se seznámit se stavebně historickým vývojem hradu Mírova.

Josef Pecháček tak vyrůstal až do svých tří let prakticky jen ve společnosti svých sester a babičky. Matka, která se po otcově uvěznění stala jedinou živitelkou rodiny, odcházela každý den ráno ve čtyři hodiny zalesňovat hřebeny Jeseníků a vracela se vždy až kolem sedmé večer, se tak synově výchově mohla věnovat spíše namátkově. Teprve po prezidentské amnestii roku 1962, kdy se Vilém Pecháček vrátil z Mírova domů, začala rodina žít alespoň rámcově normálním životem. Materiální situaci citelně vylepšovala nejstarší dcera Eva, která se zapojila do čilé přeshraniční spolupráce s polskými pašeráky koní, a také pečlivá kanibalizace trosek okolních německých usedlostí, které mezitím i s jejich přilehlými polnostmi pohltil les, při níž otec Vilém získal značné množství zpeněžitelného železného šrotu, takže Josef Pecháček nemusel v září 1966 nastoupit do zdejší školy v přešité uniformě Hitlerjugend původně nalezené na půdě, ale byl oděn v souladu s místními nejnovějšími módními trendy -v teplákové soupravě a rádiovce.

Ve škole se malý Pecháček zařadil mezi hrstku dětí českého původu. Nedá se však říci, že by zde tvořily etnickou menšinu. Třída byla v podstatě tvořena několika zhruba stejnými hrstkami, odrážejícími nové národnostní složení této svérázné pohraniční oblasti. Řídící soudružka učitelka ,z těchto důvodů permanentně na pokraji psychického kolapsu, tak zápolila rovněž s hrstkou rumunskou, slovenskou, řeckou a dvěma hrstkami cikánskými. Snad právě zkušenosti se školním soužitím s těmito a především posledně jmenovaným etnikem stálo za Pecháčkovým dnešním autentickým multikulturalismem spojeným s nekompromisním postojem k rodině Červeňákových a tudíž i k její plné integraci do života Psojed ku prospěchu obou stran

Pepík Pecháček byl dítětem pohraničí. Se svým nejlepším kamarádem Agamenonem Iliasem, potomkem řeckých uprchlíků, kteří v komunistickém Československu hledali ráj na zemi a skončili za nezájmu soudruhů mezi protistátními živly a cikány pod Králickým Sněžníkem, poznal na společných potulkách doslova každou píď zdejšího zdivočelého kraje. Nijak nezastíráme, že se tak stalo většinou v době školní výuky, což zároveň znamenalo, že Pecháčkova mysl byla (a je) jen minimálně zatížena pedagogickými výstupy socialistického školství. Oba chlapci navázali na činnost Pecháčka seniora a při prolézání opuštěných domů a zaniklých vesnic se jim podařilo shromáždit pozoruhodnou sbírku předmětů, které původní obyvatelé "dočasně" ukryli před osvobozeneckým nadšením českých novousedlíků. Pokoutní prodej nalezených stříbrných příborů, porcelánu a kukačkových hodin, které směřovaly přes Polsko do civilizovanějších koutů Evropy, konečně stabilizoval ekonomické poměry Pecháčkovy a Iliasovy rodiny, a před rodiči úzkostlivě tajené vlastnictví funkčního kulometu MG42 vyhouplo Pepíka a Agiho na vrchol společenské hierarchie místní školní omladiny.

Dobrodružnou povahu obou chlapců podnítila rovněž četba německé komiksové literatury pro mládež nalezené za trámem jedné ze zhroucených stodol. Ze svěžích propagandistických dílek národního socialismu s názvy jako "Posádka Ju88 se vrátila", "Horský myslivec Sepp" nebo "Plavčíkem na U96", se Pecháček naučil plynně německy, a když začaly v sedmdesátých letech proudit přes polskou hranici nelegální kopie amerických westernů na 8 mm filmech, doplnil své jazykové portfolio také o angličtinu s nezaměnitelnýmpřízvukem Johna Waynea, kterého se ostatně nezbavil dodnes. Související nutnáz nalost hovorové polštiny, přepočítávání kurzu zlotého a sladkobolné vyprávění babičky a rodičů o rodných Psojedech v podstatě završily Pecháčkovo základní vzdělání. Několikakilometrové výpravy za dobrodružstvím, nezřídka s těžkým kulometem na zádech, a to za každého počasí, utužily potom jeho mimořádnou fyzickou kondici.

Pepíkova babička Alžběta Pecháčková zemřela v květnu 1968, tedy shodou okolností v době přechodné eroze sovětského koloniálního panství. Vilém Pecháček využil ztráty orientace místních komunistických místodržitelů a získal povolení pochovat svou matku na psojedském hřbitově, takže ze záznamu StB, která smuteční akt monitorovala, víme, že Josef Pecháček, tehdy osmiletý, poprvé prokazatelně vstoupil na půdu Psojed dne 19. května 1968 v 11:47. Po krátkém obřadu se rodina mohla vydat na ještě kratší procházku po obci, během níž se Vilém Pecháček při pohledu na svůj bývalý statek adaptovaný na sezónní družstevní ubytovnu kočovných kombajnérů rozplakal a svou rodnou obec navždy opustil autobusem v 13:05, jak si s ulehčením poznamenal dozorující orgán StB. Emotivní zážitek z návštěvy vsi svých předků se osmiletému Pepíkovi vryl nesmazatelně do paměti především tím, že z drsného pohraničí nebyl rozhodně zvyklý na to, že by ostatní lidé zdravili jeho rodiče smeknutím pokrývek hlavy a nevěřícími slovy "To jsou přece Pecháčkovi...!" Pecháčkovská ješitnost byla probuzena a Josef ještě ten den večer oznámil z postýlky dojatým rodičům, že "až vyroste, bude v Psojedech dělat předsedu MNV".

Mizerný kádrový profil, rozpačité školní výsledky a pecháčkovská odbojnost, předurčily verdikt o Josefově kariéře po ukončení základní školní docházky - soudružka výchovná poradkyně, která navíc Pecháčkovi a Iliasovi nemohla odpustit, že délka jejich vlasů přesahovala mez tolerovanou Stranou, rozhodla, že se po vyučení oba stanou horníky ve zdejších grafitových dolech. Hrůzná vyhlídka na život milovaného potomka v temných tuhových slojích přiměla radikálně reagovat rodinu Iliasovu. Ta již měla ostatně dost výdobytků československého reálného socialismu, podala žádost o reemigraci do své původní vlasti, a od roku 1975 se usadila na ostrově Kos, na jehož prosluněných plážích brzy zapomněla na mrznoucí mlhy divokých Sudet. Pecháčkovi, jako doživotní páriové bolševického režimu, však takovou možnost pochopitelně neměli.

Sám Josef v pubertě toužil stát se železničářem na ramzovské dráze - v tomto nešťastném kraji existovalo v té době jen málo prestižnějších povolání. Bohužel, vedení ČSD a tamní ZO KSČ, mu nemohlo zapomenout jednu z jeho nevinných klukovin, kdy s Iliasem a skupinou cikánských spolužáků představujících indiány pomocí zátarasu, inspirováni příručkou "Wehrvolfova stezka", zastavili v kilometru 14,8 zmíněné trati nákladní vlak, a pod pohrůžkou luky a šípy odebrali dezorientované vlakové četě cigarety a režijní průkazky. Záškodnickou skupinku, dělící si v nedalekém objektu bývalého československého lehkého opevnění kořist, záhy oblehla dvoučlenná hlídka Veřejné bezpečnosti. Ta byla brzy donucena k ústupu výstražnou kulometnou palbou vedenou z řopíku s neobvyklou zručností pod nohy prchajících; Pecháčkovi a spol. se následně podařilo pod rouškou tmy uniknout, a přestože mu nikdo nikdy nic nedokázal, zavřely se před ním řady Modré armády natrvalo. Nic nezmohly ani vehementní přímluvy jeho sestry Květy u zdejšího pohledného mladého výpravčího Aloise Nebela, který byl jinak ke všem jejím návrhům více než svolný. Dokonce ani staniční dělník Wachek, jehož zpoza státní hranice ve stejné věci kontaktovala druhá sestra Eva, a který jinak dokázal přes své polské známé zařídit vše, zde nic nezmohl.

Přeskočme nyní internátní léta Josefa Pecháčka na hornickém učilišti, jejichž líčení by přesáhlo možnosti tohoto článku a mohlo narušit mravní vývoj našich čtenářů, a zastavme se u chvíle, kdy osmnáctiletý Pecháček poprvé stanul ve fárácích před ústím důlní štoly nedaleko svého bydliště. Sveřepý výraz, dlouhé vlasy divoce vlající v důlním průvanu zpod nedbale upevněné přilby a závadná píseň "Dvacet" dekadentní protistátní skupiny"The Plastic People of the Universe" na rtech, dávaly tušit, že tento pracovník nebude pro zdejší brigádu socialistické práce právě vítanou posilou. Obavy soudruhů se naplnily, když Josef překročil již první měsíc normu o 21%, a řadu zasloužilých důlních úderníků tak nepříjemně rozkolísal v jejich životních jistotách, nehledě k tomu, že při manipulaci s hajcmany některé ze spolupracovníků soustavně budil. Když jeho pracovní úsilí, s jakým rozvracel zdejší kolektiv stmelený léty obezřetné cesty k socialismu, neustávalo, nemohlo již vedení dolu dále čelit ublíženým nářkům deputací ROH a rozhodlo se "toho androše" zbavit. V kanceláři soudružky vedoucí osobního útvaru byl proto Pecháčkovi ultimativně předložen seznam volných míst v družebních podnicích. Mladý havíř pohodil bujnou hřívou, líně potáhl z pašované Chesterfieldky a bez zájmu se zahleděl na kolorované plakáty. Náhle poklesl v kolenou - zcela na okraji agitační nástěnky, potřísněna nánosem grafitu a špíny, zpola zakryta výzvou k bdělosti vůči sabotérům národního hospodářství, skvěla se zapomenutá nabídka "Soudruhu, přilož prst na tep socialistického venkova a staň se zemědělským dělníkem Strojní a traktorové stanice v Psojedech, hrdého odštěpného závodu Státního statku Stalingrad Horní Drn! Přilož ruku k dílu a pomoz s budováním náročných dodavatelsko-odběratelských vztahů ve složitých podmínkách 6. pětiletky! Zn. Podniková garsoniéra."

Tento text doplněný neumělou kresbou buldozeru a dvou pionýrů s očima vypíchnutýma špendlíky, se stal určujícím pro další osud Josefa Pecháčka. Ten neváhal ani minutu...Protože toto místo bylo z nabízených pokládáno za naprosto neatraktivní a bez jakékoliv perspektivy, neměly stranické ani odborové složky proti Pecháčkovu tamnímu angažmá námitek. Stále platný zákaz pobytu v Psojedech z 50. let se vztahoval jen na jeho rodiče, o syna již šedivá normalizační byrokracie nejevila v tomto směru žádný zájem.

A tak dne 27. prosince 1978 vstoupil Josef Pecháček v beranici a vaťáku, s lepenkovým kufříkem a neovladatelným bušením srdce již natrvalo na půdu obce Psojedy.

Další osudy Pecháčka a jeho rodu jsou již (opět) součástí dějin obce a jako takové budou časem zpracovány v příslušné sekci našich stránek. Závěrem tedy jen krátce: Otec pana starosty Vilém Pecháček zemřel v roce 1982 ve věku 70 let při stahování dřeva na celkové vyčerpání organismu, neboť léta strávená do roku 1951 prací na rodném statku v Psojedech mu nebyla započítána do nároku na starobní důchod. Významnou útěchou v posledních chvílích mu byla alespoň synova závratná kariéra na pozici závozníka STS Psojedy. Aloisie Pecháčková se mohla po smrti manžela milostivě odstěhovat k synovi do Psojed, kde až do roku 1989 sdílela garsonku místní bytovky s ním, jeho ženou a třemi dětmi. Po roce 1989 byla hlavním motorem snah rodiny o restituci majetku a tím pádem také zaslouženě postrachem exkomunistického úředního aparátu. Zemřela v roce 1998 na srdeční záchvat v radostném rozrušení nad vítězstvím našich zlatých hochůn a olympijských hrách v Naganu. Pecháčkova sestra Eva, provdaná Komorowská, žije v Polsku; drsnému pohraničnímu trojúhelníku Jeseníků, Rychlebských hor a Králickému Sněžníku zůstala tak z rodiny věrná jen mladší sestra Květa, provdaná Nebelová.