Náročné povolební jednání aneb Přichází podzim

24.10.2014 12:30

Vážení čtenáři. Jak jsme slíbili, přinášíme Vám exkluzivní reportáž z prvního povolebního jednání místní politické reprezentace, která uspěla v letošních komunálních volbách. Bylo poměrně obtížné najít pro toto jednání termín – povolební týden strávili totiž naši politici vesměs ve svých domovech v kruhu nejbližší rodiny. Jak to pregnantně za všechny vyjádřila manželka starosty paní Pecháčková: „To byl porád samej mítink, aktiv a porada! Jak začne ta kampaň, tak smraďocha člověk nevidí v chalupě celej den. Kohoutek kape, komoru slíbil vymalovat a zahradu zrýt. Doma bude, už se naschůzoval dost!“. Až po několika dnech se tak mohlo zastupitelstvo, resp. jeho koaliční část, konečně sejít. Stalo se tak na Žabkově louce v místním polesí, kde náš zvláštní zpravodaj zastihl Pecháčka a spol. v pilné práci. Jak jistě víte, schází se místní zastupitelstvo většinou ve zdejším hostinci. Rudolf Zima, hostinský a majitel minipivovaru v jedné osobě, netrvá na nájemném v peněžní podobě, stačí prý, když mu na příští topnou sezónu pánové zajistí dostatek palivového dříví pro jeho podnik. Tak jako každý rok, tak i letos padlo za tímto účelem několik stromů, plevelně rostoucích na bývalé polnosti sedláka Žabky. A jako každý rok, tak i letos s tím přišel do obce podzim se vším, co tady k němu patří.

Uspořádal jsem v redakci své pozemské věci, vzal si diktafon a vyrazil. K místu samému není žádné státem uznávané cesty. Vágní popis starosty Pecháčka „vjedete do lesa a u toho velikýho buku doleva“ nezdá se mi býti spolehlivým. Po studiu mapy polesí rozhoduji se dobýt Žabkovy louky raději pěšky z Hadího vrchu. Na odjezdu z návsi se míjím s pošťáckým autem, čímž vyvrcholí zdejší ranní dopravní špička.

Zanechav služební vůz u hájovny, loknu si na kuráž a vyrážím na pochod po kamenité lesní cestě, kde mé kročeje bezpečně tlumí vzrostlá tráva a vrstva padlého listí tak účinně, že zde málem šlápnu na odpočívajícího srnce. Jeho plachý pohled a svižný útěk je v tomto Bohem i lidmi zapomenutém jedlo-bukovém pralese dosud jedinou známkou života. Vše prostupuje omamná vůně tlejícího dřeva padlých lesních velikánů, jejichž mrtvé kmeny lesknoucí se po nočním dešti zůstávají zde ležet jako tichá vzpomínka na dávné vichřice, a naléhavě připomínají všem živým tvorům jejich konečnou smrtelnost. Velebné ticho přehlušuje jen voda kapající ze staletých stromů a zurčení potůčku ve skalnaté strži zbrázděné prvohorními balvany s kobercem temně zeleného mechu. Útržky čerstvých stop Myšákova gazíku, které je mi dáno tu a tam na okrajích kalužin na cestě zahlédnout, skýtají naději, že někde tam v lesní tišině, zahalen v clonu mlhy leží cíl mé cesty – mýtická Žabkova louka, někdejší pole zdejšího starobylého selského rodu, kam jeho majitel Adolf Žabka (1888-1916) posílal prostřednictvím polní pošty balíky úrodné černozemě z krví nasáklých bojišť první světové války. Děsivé zkazky o přízracích dávno mrtvých vojáků, kteří se zde proto zjevují, jsou mezi zdejším prostým lidem stále živé. Investigativního novináře atomového věku čeká zde ještě hodně osvětové práce.  

Upamatovav se na romány Jaroslava Foglara a dobrodružství Johna Rambo v oregonské divočině (resp. Eduarda Beneše v divočině psojedské), svírám pevněji diktafon a se zpravodajským odhodláním nořím se do hloubi hvozdu. Všeobjímající klid je znenadání přerván temným mručením ozývajícím se zpoza mladé bučiny. Probudila má přítomnost posledního jeskynního medvěda na psojedsku, který si zde před příchodem zimy kutá svůj brloh? Zahynu ve spárech líté šelmy, aniž bych mohl čtenářům sdělit, jak dopadlo první povolební jednání zdejších politiků? Nikoliv, to není zvíře, to je hluboký zpěv motoru a klapot ocelových pásů. Bloudí zde snad zapomenutý tank Wehrmachtu marně hledající již sedmdesát let cestu ven? S tlukoucím srdcem opatrně nahlížím za zákrut cesty, les se zvolna otevírá...Nevidím však šedivý pancíř, ne, to je Myšákův gazík bojující s blátem na dně mělké luční úžlabiny za pomoci sněhových řetězů.

Žabkova louka! Někdejší Žabkovo pole, ze strachu z duší padlých opuštěno kdysi Státním statkem, a nyní postupně odlesňováno členy zastupitelstva obce. Mlžným oparem váhavě prosvítá mdlé podzimní slunce a osvětluje několik mužů divokého vzezření vychutnávajících si vsedě na balvanu lahvinku něčeho ostřejšího. S jistým pocitem úlevy poznávám staronového starostu Pecháčka, místostarostu Zubatého a bývalého předáka opozice Myšáka, nyní koaličního zastupitele, kterému se konečně podařilo přeparkovat svůj vůz z dosahu předpokládaného pádu stromu a nyní vděčně přijímá láhev od svých partnerů. Muži vítají znaveného pocestného, jsem snad první člověk, kterého od rána viděli. Společně popíjíme.

Starosta beze slova zakrojí domácí uzenou plec s tmavým chlebem a pohostinným úsměvem nabízí občerstvení mně i svým druhům. Jíme mlčky. Myšák špitne, že to má starosta „zase přesolený“. Zato česneku měl dát víc. Starosta mručí, že to má jako vždycky – deset deka soli na litr nálevu a stroužek česneku na půl kila masa. Pět týdnů leželo maso ve sklepě a dvanáct hodin to zvolna udil na třešňovém dřevě. Myšák tvrdí, že by stačilo jen sedm deka soli. Stroužky ale nejméně dva. Na uzení je prý nejlepší švestka. Starosta se nadechuje k odpovědi, ale místostarosta Zubatý přináší z potůčku lahvové pivo, čímž je první koaliční roztržka zažehnána. Pijeme. Další lesklé lahve třpytící se jako pstruzi v křišťálové tůňce dávají tušit, že ne naposledy.

Kladu starostovi první otázku, jaký bude jeho nejbližší krok ve staronové funkci? Pecháček se plaše umívá a zadumaně hledí do koruny pokroucené břízy zmrzačené zdejšími pověstnými mrazy. „Shodím tuhle potvoru“, zní odpověď. Doplňující dotaz, že to myslím v politickém smyslu, zaniká v řevu Pecháčkovy motorové pily zakusující se v gejzíru pilin do těla zmíněné dřeviny. Pád dvacetimetrového kmene se ozvěnou dutě odráží od okolních tmavých lesů. Myšákův gazík míjí o sedm centimetrů. Tak umírá strom. Na jeho počest přináší Zubatý další pivo z potoka. Využívám chvíle a oslovuji jej společně s Myšákem dotazem, co očekávají od spolupráce se starostou Pecháčkem. Mlčí a pijí. Připojuji se. Zubatý utírá rty do rukávu montérkové blůzy a odpovídá i za Myšáka: „Pomůžeme mu odvětvovat“. U čerstvého pařezu se kupí osekané větve, na kterých se ještě tu a tam třepotá zažloutlý list. Pecháček otírá pot z čela do lemu své flanelové košile, obřadně pokleká na jedno koleno a rozdělává pod hromadou oheň. Fouká. Plameny se pod jeho dechem poslušně ohýbají a jejich odlesk ve starostových tmavomodrých očích dává vzpomenout na pohled Dia Hromovládce. Štiplavý kouř se nad loukou mísí s mlžným oparem a zakrývá zbytky slunce. Setmělo se. Sálavému žáru ohniště se dá čelit dvěma způsoby: stoupnout si jinam, nebo si otevřít další chladivou láhev. Psojedští mužové však stojí pevně na svých místech. Neuhnou ani o milimetr. Pijeme.

Z paměti lovím další otázky, neboť jejich písemný koncept, který jsem položil neprozřetelně na pařez, použil starosta k podpalu hranice. Nemohu si vzpomenout, jakási mlha mi zastírá mysl. Slyším sám sebe: „Co ta Šoupalová?“. Přes plameny sleduji Pecháčkovu tvář. Plnovous se roztahuje do spokojeného úsměvu, oči se lesknou a do hukotu ohně zazní úlevné „No nic, je pryč!“ Myšák se Zubatým přikyvují a upřeně hledí do žhnoucí hranice. Místostarosta si po chvíli uplivne. Mlčím. V ohni zapraská, vylétne chvost jisker, letí přes louku a se zasyčením končí v mokré trávě. Praská to opravdu oheň nebo slyším zvuk koňských kopyt a sykot trhajících se šrapnelů? Z nesmyslné představy mě probírá opět jekot motorové pily. Myšák porcuje březový kmen na špalky, starosta stojí opodál se sekyrou. Stojí zpříma, nekývá se, ale zdá se, že se stále umívá. Pila ustupuje z otáček a tiše si brumlá na volnoběh. Od potoka je slyšet cinkání koňských postrojů a řinčení šavlí. Ale ne, to se jen místostarosta vydal opět k tůňce. Budu muset přestat pít! Starosta se rozmachuje těžkou dvouruční sekyrou a první ranou poltí nejbližší špalek vedví, špalek za špalkem se bortí pod Pecháčkovými strašlivými seky. Zubatý přichází se známou síťovkou ve které se mrskají další čtyři lahváče. Co mám dělat? Myšák vypíná pilu a starosta zbrocený potem zručně otevírá láhev ocelovým břitem své sekery. Pijeme.

Další má otázka se dere ztěžka ven „Takže je všechno v pohodě?“ Starosta polkne a temný stín přeběhne přes jeho drsnou tvář: „Tady v Psojedech snad jo, venku je to horší“. Tiše hovoří o aktuální politické situaci v této nešťastné zemi. Když imituje vrcholné představitele státu, přechází do vulgární slovenštiny. Oheň se rozhořel a jeho hukot milosrdně přehlušuje Pecháčkova tvrdá slova. Přesto se s obavami rozhlížím kolem. Co to? Z dýmu a mlhy na okraji lesa se vynořuje přízračný stín koňského spřežení táhnoucí dělovou lafetu. Definitivně odkládám láhev a s očima rozšířenýma hrůzou ustupuji vzad. Vrážím do místostarosty, který hledí stejným směrem. Jeho rty se pohnuly: „Peťa s Bobem už jsou tady, jdem nakládat“. Na louku vjíždí koňský povoz a z kozlíku přátelsky kynou další novopečení zastupitelé Petr Kukla a Robert Unterzeiler. Seskakují a nenuceně absolvují společné uvítání kořalkou a uzeným.

Místostarosta hází nahrubo naštípaná, těžká a mízou nasáklá polena na valník. Nezapře v sobě bývalého a nyní víceméně teoretického sportovce a korbu vozu zasahuje vražedně přesně ze vzdálenosti desíti metrů. Kukla, profesí dřevorubec, si oharkem zapaluje ručně balenou cigaretu se směsí tabáku a mateřídoušky, a okem znalce hodnotí výsledky amatérské činnosti svých kolegů. Pochvalně pokyvuje hlavou a za odměnu dává jednou dokola ochutnat svou specialitu, jablečnou pálenku barrique. Mám pocit, že se mi rozpouští zubní sklovina a třísloviny mi dělají na jazyku uzel. Dle výrazu ostatních soudím, že jsou na tom podobně. „No, no, slečinky, a ještě do druhé nohy“, praví vlídně Kukla a rozlévá podruhé. „Ale jo, člověk se vpije“, vypraví ze sebe po chvíli Myšák. Pecháček mlčí a po líci mu teče veliká slza.  Unterzeiler za hlasitých povelů „zurück, vorwärts, halt, vorwärts, zurück, hy!“ přiměje své hnědáky Bruna a Ernsta aby otočili vůz a jako odměnu jim ve džberu přináší vodu z potůčku. Sobě, Kuklovi i nám ostatním v tůňce taky něco ulovil. Zubatý dokončil nakládání, těžce oddychuje a pyšně pohlíží na plný valník: „Ještě jednu fůru a bude to pro letošek všechno. Zajdem pak k Rudovi na jedno?“ Souhlas napříč politickým spektrem.

Vůz se ztrácí v mlze za záhybem cesty, klapot okovaných kopyt zvolna utichá. Jedinou dosti hmatatelnou památkou po něm zůstává hromada Ernstových kouřících koblížků. Myšák, salonní ekolog, hovoří zdlouhavě o biomase, Zubatý kontruje rodinným receptem na přihnojování domácích žampionů. Pecháček se přiklání spíše k těm žampionům, ale nedá dopustit na václavky. Místostarosta trochu podlézavě přitakává a významně dodává, že po václavkovém guláši bývá žízeň. Bez varování se v našich rukou ocitá další pivo. Všichni znalecky pomlaskávají a plně se shodují, že se Zimovi letošní podzimní speciál „Melancholik“ (polotmavá 13°) opravdu povedl. Také já hltavě piji, neboť sametová chuť piva hravě přebíjí šílenou příchuť dubových pilin z Kuklovy pálenky.

Nad lesy se opět rozezní údery Pecháčkovy sekery a také Zubatý s Myšákem přikládají ruku k dílu. Znaven usedám do kupy spadaného listí, zády se opírám o vyhřátý balvan a hledím přimhouřenýma očima do ohně. Snop jisker a stín dýmu letí přes louku. V korytě potoka postřehnu pohyb. Nad loukou se snáší světlice. „Vorwärts, vorwärts!“ křičí kdosi. Od potoka vybíhá četa vojáků v rakouských polních uniformách s mannlicherovými karabinami v rukou. Běží k nám. Jeden po druhém se však ztrácí v mlze, až zbývá jen poslední. Je slyšet vzdálené dunění děl. „Halt! Zurück!“, velí někdo. Polekaně otevírám oči. Robert Unterzeiler s opratěmi v rukou přes rameno omlouvá své koně: „Když voni rozumějí jenom německy, klidně spěte dál“. Stavím se na nejisté nohy a snažím se vzpamatovat. Z clony dýmu ke mně kráčí vysoký muž v uniformě s loveckou puškou přes rameno. Lesní seržant Leopold Šiška ml., místní hajný a poslední ze šestice zastupitelů koalice „P“, člen Myšákova před volbami opozičního hnutí BMV. Urousaný po odpolední pochůzce přišel se ohřát k ohni. „Já to sice v lese nevidím rád, ale je tady fajn. Dáte si? Loňská.“, pohostinně nabízí placatku s jalovcovým likérem vlastní výroby.

Ještě naposledy se ve mě ozve reportér: „Jak to - můžete – vžššechno - vydržet?“, ptám se nevěřícně. „Když makáme, tak se to dá“, odpovídá Zubatý a přebírá ode mě placatku. „To druhý slovo přede mnou ani nevyslovuj!“ mračí se Pecháček a přebírá placatku od Zubatého. „Eslivá se ptáte na to starostování, tak je to kolikrát k nevydržení. Však jsem to už chtěl položit. Jenomže tohle je naše dědina a my za ni máme, hergot, nějakou odpovědnost, tak jsme do toho zase šli, tentokrát společně. Naštěstí aspoň tady lidi pochopili, o co jde. Na Šoupalovou s Bičíkem a ty jejich vize, no, spíš kšefty, tady nikdo zvědavej není.“ Myšák si přihne z placatky a poplácá hajného po rameni: „Však mi ti, Pepo, tady s Poldou stejně nic nedarujeme. Koalice nekoalice!“. „To je mi jasný“ odpoví poměrně vesele Pecháček a jediným mocným sekem rozštípne v průměru třičtvrtěmetrový špalek napůl. „Dáš si pivko, Poldo?“, ptá se Zubatý hajného. „A můžeš vlastně?“, dodává s pohledem na jeho kulovnici. „Ale jo, stejně s sebou nemám patrony“, odpovídá smířlivě Šiška. Zubatý odchází se zplihlou síťovkou k potůčku.

Musím bezpodmínečně pryč. Loučím se a chvatně klopýtám po cestě do lesa. Muži na mě mlčky hledí smířeni s osudem. Tady už panuje šero, mlha zalézá za krk, stíny se prodlužují a postupně splývají v tmu. Je zase hrobové ticho. Jdu stále rovně, jen cesta divoce kličkuje. Nakonec mi pod nohama uhýbá prudce doprava, musím si sednout do vlhkého mechu na její okraj, abych se nezřítil do ostružiní po stranách. Slyším zase klapot koňských kopyt. To už mají naloženou další fůru? Aha, ne to je jiný vůz. To nejsou dobráčtí valaši Ernst a Bruno, to jsou dva vraníci s černými chocholy. Táhnou žebřiňák zdobený květinami, na něm sedí mlčky patnáct mladých mužů. Už vím, to se naši fotbalisté vrací z venkovního zápasu! Dnes mohli i střídat, kolik jich je. Ale dnes se přeci nehrálo...Však to taky nejsou oni, ale ty tváře stejně znám. Odkud, sakra? Hostinec, samoobsluha, náves...náves? Pomník padlých z první světové války! Jasně, tohle je Ludvík Pecháček, zastřelen před sto lety v Srbsku, vedle něj Tonda Suchánek, umrzl v Karpatech, Rudi Müller, nezvěstný od pádu Przemyslu...O co tady, do prdele, jde?!

Takhle by to tedy nešlo! Klekám si na cestu a omývám obličej chladivou vodou z kaluže. Na okamžik cítím moře, slyším hukot příboje, bitevní loď Viribus Unitis klesá ke dnu i s místním rodákem Václavem Kolomazníkem v podpalubí. Blbost, vždyť Kolomazník je přece na tom žebřiňáku. Dost! Les zalévá oslnivě bílá záře. Tak už je to tady. Vstanu a půjdu jí vstříc, stejně už nemůžu dál...

Myšákův gazík s rozsvícenými dálkovými světly zastavil se zaskřípěním těsně přede mnou. „To teda daleko nedošel“, hodnotí kriticky hlas místostarosty Zubatého. „Neměls mu furt cpát to pivo“, ozývá se vyčítavě Myšák. Starosta Pecháček do mě zkoumavě šťouchá toporem sekery: „Raděj ho vezmeme s sebou. Jinak ho dostanou“.

Ležím vedle chladnoucí motorové pily na korbě gazíku. Vůkol cinkají prázdné pivní lahve, auto se na kamenité cestě dost citelně natřásá. Ztěžka převaluji hlavu přes okraj a po chvíli cítím v žaludku konečně trochu úlevy. Zvedám oči a ohlížím se dozadu. Za autem cválá na koni Dalibor Myšák v dragounské uniformě s tasenou šavlí. V létě roku 1918 mu na Piavě ustřelili hlavu.

Mlha se valí do nitra údolí.

Padá listí.

Mrholí.