Od třicetileté války po národní obrození
(Stať o třicetileté válce byla napsána díky laskavé pomoci pana Leopolda Šišky, hajného v.v. podle vzpomínek jeho otce, otce jeho otce atd., za pomoc děkujeme rovněž velvyslanectví Švédského království.)
Stavovské povstání nezanechalo v obci výrazné přímé stopy. Obyvatelé se o něm dozvěděli pravděpodobně až roku 1621, kdy vešel ve známost neúspěšný pokus majitele panství proniknout do vysoké politiky. Pozoruhodné je, že o místní předbělohorské šlechtě máme vlastně jen sporé a nejasné zmínky*); v roce 1423 je uváděn rod Drnů z Drnu píšící se také po Psojedech, je však pravděpodobné, že Drnové sídlili na svém hradě nad Horním Drnem a psojedskou tvrz využívali jen neradi jako příležitostný úkryt před rozzuřenými sedláky poté, co se od nich pokusili vybrat daně.
*) Vědecké poznání kráčí vpřed mílovými kroky a od roku 2013 naopak víme od rodu Drnovských až moc...
Jisté je, že roku 1618 vycítil majitel panství Jáchym II. Drnovský mladší šanci posunout svůj rod z pozice drobné agrární šlechty do postavení přední nobility země. V optimistickém dopise datovaném 24. května 1618 v Praze píše svému otci: "(...) byl jsem včera při tom. Naše česká věc zvítězila. Nyní se mi dostane povýšení, které mi po právu náleží. Jindřich T. s Václavem B. mi slíbili, že to zařídí. Zdá se, že mám úřad sekretáře na dosah ruky. Pošli peníze." (přeloženo z německého originálu). Jáchymův otec nedokázal však vybrat dostatečnou sumu, přičemž největší nedoplatky vykázaly právě Psojedy. Mladý politik proto na vysněnou funkci nedosáhl a tak se jako prostý tambor ocitá v listopadu 1620 na levém křídle stavovského vojska pod Bílou Horou, kde jeho stopa mizí. List s jeho jménem byl roku 1621 pro výstrahu přibit na pranýř na psojedském Šibeničním vrchu a je skutečností, že od té doby se nikdo z okolí ani nepokusil o průnik do celostátní či dokonce pražské politiky. Panství bylo Drnovským konfiskováno a roku 1625 připadlo katalánskému katolickému rodu de Torres y Barca - ten se ho však kvůli válečným událostem mohl ujmout až po roce 1648.
Třicetiletá válka vstoupila do obce v říjnu 1622, kdy se rychtář Pecháček při výslechu tuláka, kterého chytil při krádeži šípků, dozvídá, že v Dolním i Horním Drnu jsou císařští verbíři a po krčmách sbírají odvahu zahájit odvody také v Psojedech. Poté, co byl tulák vyválen v dehtu a peří a vymrskán z obce, schází se na tajném jednání rychtář Pecháček a Rudolf Mauser a v nad ránem uzavírají jedinečnou dohodu.
Předbělohorské období plné nezávazných radovánek zanechalo obci jedno dědictví: velký počet mužů vzešlých z příbuzenských, výjimečně dokonce incestních styků a to zpravidla mezi venkovskou chudinou. Přestože se ve většině případů jednalo o fyzicky zdravé jedince, nestačily jejich mentální schopnosti na samostatnější a sofistikovanější úkoly, které na ně práce v zemědělství kladla. Pracovat museli proto většinou pod dohledem, což značně zdržovalo hladký chod hospodářství ve sféře rostlinné a živočišné výroby. A právě tyto muže se Pecháček s Mauserem rozhodli nabídnout císařským verbířům.
První i další odvody v Psojedech dopadly pro armádu skvělým úspěchem. Rekruti, nadšení barevností uniforem a proklamovanou snadností vojenského života, houfně otiskovali své palce do prezenčních listin a za provolávání slávy císaři a později i generalissimu Valdštejnovi opouštěli spořádaně obec. Je třeba říci, že někteří z těchto chlapců, kterým v civilním životě dělalo potíže pochopit, kam se schová sluníčko, když zavřou oči, dosáhli později skvělé vojenské kariéry, často i ve vyšších štábních funkcích. Psojedy nebyly za války zasaženy přímými vojenskými akcemi; odvody zde sice snížily počet obyvatelstva o třetinu, podobně jako v celé Evropě, je ale neoddiskutovatelným faktem, že na kvalitu místního genofondu měla třicetiletá válka, spolu s pozdější švédskou okupací, jednoznačně ozdravný vliv.
Nad hladkým průběhem války (z psojedského pohledu) se začala stahovat mračna až v pozdním jaře roku 1645. Počátkem dubna se v obci objevuje odloučená jednotka švédských mušketýrů pod velením jakéhosi Gustafssona, která byla do vsi vyslána za účelem spížování generálem Torstensonem. Již po měsíci se pobyt vojáků stal nesnesitelným - Švédové nejenže místním brali potraviny a pálenku, zvykli si také drze zneužívat jejich obydlí a ženy, většinou zároveň. V opilosti s oblibou stříleli do oken místních chalup, takže jirchář Žabka hlásil již 1. května, že jeho zásoby mázder a rybích měchýřů jsou vyčerpány a není v jeho silách škody opravovat. Zoufalou situaci řešil krizový štáb obce (Pecháček s Mauserem) opět unikátním způsobem.
Využili záliby Švédů ve střelbě a vyzvali Gustafssona k tzv. Božímu soudu: dva vybraní střelci měli střídavě sestřelovat šišky z vrcholu smrku rostoucího u Dolního rybníka. V okamžiku, kdy jeden z nich netrefí nebo již nebude mít na co střílet, je jeho strana poražena. Gustafsson, kterého pobyt v obci již poněkud zmáhal, využil zajímavé možnosti k povyražení a souhlasil. Na společném jednání byly následky porážky definovány takto:
- Prohrají-li místní, zůstává v obci status quo, navíc se obyvatelstvo zaváže, že přestane Švédům močit do zásob střelného prachu, protože Torstensonův hlavní stan je jeho enormní spotřebou znepokojen a mohl by do vsi vyslat kontrolu, což není v Gustafssonově zájmu.
- Prohrají-li Švédové, obec neprodleně opustí a Torstensonovi sdělí, že obec vypálili a vyvraždili a ta již neexistuje.
Švédové zvolili jako svého reprezentatnta kapitána Forsberga, za domácí nastoupil lovčí ("jäger") Georg Zapf. Oba stříleli ze vzdálenosti 30 kroků, Forsberg služební mušketou, Zapf zbraní vlastní výroby, údajně pobitou stříbrem. Švéd první ranou spolehlivě trefil a za jásotu spolubojovníků "Heja Sverige" očekával Zapfův pokus. Vzduch prořízla ohlušující rána; Zapf nejenže šišku sestřelil, ale tlaková vlna způsobená výstřelem smetla i ostatní šišky, včetně těch v blízkém okolí. Švédové v šoku raději přiznali porážku, s domácími si podali ruce a následující den s úlevou obec opustili, aby se připojili k Torstensonovým hlavním silám před Brnem, což jim připadalo bezpečnější. Zapf, přezdívaný od té doby "Šiška" byl ohlušeným rychtářem jmenován ochráncem vsi a předvším díky němu a jeho pušce "šiškobijce" se obec po třech letech v klidu dočkala Vestfálského míru, o jehož uzavření neměli místní obyvatelé tradičně ani tušení. Odchod posledního švédského vojáka dodnes připomínají Boží muka u křižovatky s hlavní silnicí.
Osiřelé panství se jako pobělohorský konfiskát dostalo po válce do rukou katalánského rodu de Torres y Barca, jehož příslušníci během vleklého konfliktu poskytovali neocenitelné diplomatické a zpravodajské služby všem zúčastněným stranám, většinou i několika zároveň. Plně vytížen touto činností, ujal se císařský tajný agent hrabě Don Fernando Salvador Lluís de Torres y Barca svého nového majetku až počátkem roku 1650, kdy poprvé navštívil zchátralou středověkou tvrz, užívanou za války jako sklad prošlého proviantu císařské armády. Notně otřesen rozhodl se celou stavbu včetně inventáře strhnout do vodního příkopu a na vzniklém prostranství vybudovat moderní barokní zámek. Během marného jednání se sedlákem Mauserem, který sveřepě a drze odmítal přemístit chov jatečních husí z příkopu tvrze zpět na svůj statek, se hrabě navíc rozhodl po vzoru své vlasti nejprve utužit poněkud rozvolněnou disciplínu obyvatel pomocí osvědčených čarodějnických procesů.
Po studijních přípravných pobytech ve Švýcarsku, Francii a Španělsku se hrabě na panství vrátil na jaře 1651 a za čilého písemného styku se svým odborným poradcem Heinrichem Franzem Boblig von Edelstadt, který v té době jako přísedící tribunálu napomáhal hladkému průběhu procesů ve svém rodném městě, dal obyvatelstvu na vědomí, že inkviziční řízení na jeho panství začne v létě následujícího roku a vesničany vyzval, ať mu úřední cestou zasílají udání pro podezření z čarodějných piklů. Anonymů se sešla celá řada, což vzhledem ke stavu gramotnosti obyvatelstva udivuje, pohříchu ale drtivá většina z nich zněla na jméno samotného Torrese. Další udání se týkala zesnulého rychtáře Pecháčka, který svou přísností řadu obyvatel strašil ve snech i po smrti; jednoznačným výsledkem úřední výzvy bylo, že jediná použitelná trestná oznámení se týkala místní báby kořenářky Engely, která prostý lid popudila snahou vybírat za léčbu jeho většinou smyšlených neduhů peněžní poplatky.
Engela byla uvržena do obecní šatlavy, kde byla přísně střežena panským drábem Macháněm, psojedským rodákem a válečným vysloužilcem, kterému v průběhu vazby dokázala plesnivou slámou z vězeňské kobky vyléčit syfilidu, kterou si kromě jiných suvenýrů přinesl z bitevních vřav. Inkviziční tribunál se na celé řízení pečlivě připravil – vyhlásil výběrové řízení na zhotovení mučicích nástrojů, do kterého se měli hlásit okolní kováři, příslušníci soudu měli podstoupit písemný test ze znalostí publikací „Malleus maleficarum“ a "Disguistionum magicarum libri sex", a na 10. srpna 1652 byla naplánována na návsi zkušební kremace.
Ze slibně se rozjíždějící akce zbyly ale jen trosky. Kováři poukazovali na to, že po nich vrchnost chce, aby zakázku provedli za podnákladové ceny, a tendr ignorovali, při testech vyšlo najevo, že knihy nikdo nečetl a to ani ti, kteří číst uměli, ale největším fiaskem se stala zkušební kremace. U gigantické hranice z chrastí, slámy a smolných polen, na jejímž vrcholu leželo zabité prase, se kolem poledne shromáždily zástupy zvědavých a nadšených obyvatel. Již to samo o sobě poněkud narušovalo Torresovu představu o tom, jak procesy obyvatelstvo zastraší a ukázní. Po zapálení hranice se navíc ukázalo, že nápad provádět exekuce na návsi vesnice, kterou tvořily dřevěné stavby s doškovými střechami, nebyl z nejpraktičtějších. Záhy vypuknuvší apokalyptický požár obce umocňoval proud hořícího žluklého tuku, který vytékal z plápolající tvrze a exploze ukrytých zásob alkoholu osvětlovaly ještě po několik nocí to, co ze vsi dosud zbývalo. Vzhledem k faktu, že veškeré obyvatelstvo bylo v době požáru na návsi a shodně se spasilo útěkem do polí, nevyžádala si katastrofa žádné oběti. Skleslý a ohořelý hrabě Torres nalezl přechodné útočiště u sedláka Mausera, jehož dům byl postaven z progresivního a dříve vysmívaného stavebního materiálu – kamene, a požáru tak unikly alespoň zdi. Popáleniny 2. stupně léčila hraběti bába Engela, kterou na svou zodpovědnost propustil po vypuknutí požáru z vězení vděčný dráb Macháně.
Materiální škody po požáru byly děsivé – shořela prakticky celá obec kromě zmíněné části Mauserova statku, tvrze a chalup na Hadím vrchu. Hrabě Torres dal v návalu malomyslnosti ves dokonce vymazat z map – toto tzv. „první vymazání“ vydrželo až do roku 1765. Nezdolný duch místních obyvatel, kombinovaný s faktickou nemožností místo pobytu opustit, danou propracovaným systémem nevolnictví, se však nevzdal. Již první dny po požáru se tu a tam začaly objevovat improvizované přístřešky z proutí a slámy. Postupně začala mizet rovněž vyhořelá tvrz, jejíž stavební materiál si začali poučení starousedlíci rozebírat na stavbu nových domů – ti bohatší z něj stavěli celé zdi, ti chudší alespoň podezdívky svých roubených chalup. Nakonec byla destruována nejen celá stavba, ale také skála na které stála, a takto vzniklým spojením kruhového příkopu se na návsi objevil nový rybník, kolem kterého se seskupila nová zástavba; tento urbanistický vývoj je ostatně patrný dodnes.
Hrabě Torres moudře usoudil, že další utužování disciplíny v obci by nemělo valný smysl, navíc pod dojmem nuceného styku s obyvateli prodělal pozoruhodný myšlenkový přerod. Jeho jižnímu temperamentu byla sice tupá celodenní dřina místních obyvatel při znovubudování vesnice poněkud cizí, naopak jej ale, jako pravověrného katolíka, fascinoval jistý prvek odříkání až mučednictví, který se v jejich fatalistickém přístupu k celé akci projevoval. Je proto pravděpodobné, že právě děsivý zážitek z požáru obce a rešení jeho následků zařadily rod de Torres y Barca do řad psojedských patriotů, což mělo pro další rozvoj obce blahodárný vliv. Hrabě odkoupil od sedláka Jana Nepomuka Pecháčka jeho jablečný sad a zde nechal v letech 1655 až 1657 postavit barokní zámek, kam vzápětí k nevoli obyvatel Horního Drnu přenesl rovněž sídlo panství, což občané této povýšenecké obce dodnes nestrávili. Přestože psojedští nikdy netoužili (a netouží) po tak blízkém kontaktu s vrchností, stalo se následující období až do počátku 19. století dobou plíživé prosperity, přinejhorším alespoň neutrální stagnace vsi bez jakýchkoliv negativních zvratů. Zásadní zásluhu na to měl právě vliv zdomácnělé vrchnosti, která mentalitě místních rozuměla natolik, že svůj feudální útlak omezovala pouze na nejnutnější možnou míru - je vědecky dokázáno, že biče drábů na psojedském panství byly jedny z nejkratších v podunajské monarchii, a robotní povinnost byla hrabětem Felixem Juanem de Torres od roku 1680 upravena na dva dny v týdnu, tedy o den méně, než jako maximální délku stanovil císařský patent. Pouze v případě neodkladných sezónních prací mohla (!) být robota neomezená, týkala se však pouze některých pomocných zemědělských sil, které se z nich navíc mohly nikoliv nákladně vykoupit. Selské bouře, devastující okolní panství, se tak v Psojedech omezily pouze na obligátní reptání v hostinci, které pro své obveselení zhusta incicioval sám hrabě, převlečený za prostého čeledína. Hrůzy tohoto feudálního útlaku nejlépe vyniknou s dnešním moderním sociálním státem, kdy občané pracují na vrchnost asi 65% své pracovní doby (stav 2011), zatímco v 17. a 18. století to byla pouze zmíněná třetina (při šestidenním pracovním týdnu), přičemž přínos pro opravdu pracujícího se zdá být v obou případech přinejlepším vyrovnaný, tedy v podstatě nulový.
Roku 1764 došlo k nemilé události - zcela nezpozorován, dorazil do vsi na koni císařský důstojník, provádějící od oka tzv. 1. vojenské mapování českých zemí, čímž se Psojedy opět ocitly na mapách a to se všemi nepříjemnými důsledky, které znovuobnovená pozornost úřadů mohla přinést. Hrabě Theodor Michael de Torres musel použít svého vlivu i padělatelského náčiní svých předků - tajných agentů, aby byly v mapách později provedeny drobné retuše, které obec i panství znovu zrakům státu skryly a zachránily je tak alespoň od nejdestruktivnějších centrálně-byrokratických výstřelků. Hrabě přesto nebyl dostatečně pohotový a tak se do vsi mohl zjara roku 1775 dostat kurýr, který přinesl oběžník nabádající obce ke zřízení triviální školy; ta vznikla vzápětí na Hadím vrchu, a z ní vzešlá lokální inteligence v krátkém časovém horizontu ukončila poklidné období uplynulých 150 let, kdy byly společenské role jasně rozděleny.
Snahy o germanizaci, centralizaci a modernizaci státu za císaře Josefa II., vzbudily v místní šlechtě stejně jako jinde nevoli nad rušením odvěkých pořádků a středověkého chápání zemských práv, přičemž její reakce byla chabě maskována náhlou starostí o osud fakticky neexistujícího "českého" národa a jeho jazyka. Do čela módního procesu obrany archaických hodnot, později označovaného jako národní obrození, se v obci postavil hrabě Adolf Jesus Maria de Torres (1765 až 1830). Feudál sám, ač rodem španělského původu a důkladně poněmčen, objevil v sobě počátkem 90. let 18. století českého vlastence; pohnutkou bylo především jeho znechucení nad zrušením nevolnictví, svobodou vyznání a jinými novotami, jako například postupným oklešťováním pravomocí šlechty ve prospěch centrálních úřadů. Proti těmto rozvracečským moderním tendencím hrabě postavil hodnoty jiné, konzertvativní, především národovectví, panslavismus a návrat k ideovým kořenům české státnosti; nemyslel v této souvislosti ale politické vraždy, kastrace, mezistátní agresi a obchod s otroky, jimiž někdejší české knížectví proslulo, nýbrž vycházel spíše z romantických představ čerpajících z četby německy psaných prací prvních obrozenců. Hrabě ovšem sám česky neuměl, na rozdíl od většiny obyvatel, které však tzv. národní obrození nechávalo v té době chladnými. Odhodlal se proto alespoň k vydání několika německy psaných plamených brožur na obranu češství a českého jazyka, které však ze zmíněných důvodů nevzbudily na panství větší ohlas. Pečlivým čtenářem jeho monumentálního třicetistránkového díla "Mein Kampf für Tschechentum" se později stal jedině nejmladší syn sedláka Hermanna Mausera, Gregor Wolfgang, který byl neúprosným dědickým řádem své rodiny odsouzen stát se intelektuálem.
Proces národního obrození byl v obci dočasně násilně přerván zahájením 3. koaliční války proti Francouzském císařství, která vypukla v létě 1805. Hrabě de Torres dostál své povinnosti vůči vlasti a jako důstojník vytáhl v řadách rakouské jízdy do pole. Prodělal celé tažení, vyznamenal se odvážným ústupem své jednotky od Ulmu až na Moravu, a těžce raněn padl do francouzského zajetí v bitvě u Slavkova. Jako důstojníkovi mu byla poskytnuta špičková lékařská péče z rukou vynikajícího odborníka, šéfchirurga císařské gardy Dominique-Jeana Larrey, který mu ve své polní ambulanci amputoval bez anestezie obě dolní končetiny nad kolenem. Po rekonvalescenci v jednom z pověstných provizorních brněnských špitálů, se zbývající část hraběte vrátila na jaře 1806 na své panství. Tato epizoda zásadním způsobem poznamenala další směřování obrozeneckého procesu v obci; hrabě se vrátil silně znechucen spojeneckou carskou armádou i svébytnou ruskou kulturou jako takovou, s nevolí hleděl rovněž na obecně nadšeně přejímané teoretické zásady francouzské revoluce - volnost, rovnost a bratrství, které mu po jeho subjektivních zkušenostech až příliš splývaly s pojmy - hlad, úplavice a gangréna. Jakékoliv snahy postavit na panství proces národní obrození na základy dříve propagovaného panslavismu či socializujících tendencí byly tak díky sveřepému odporu hraběte Torrese již předem odsouzeny k neúspěchu.
Ve svém umírněném národně osvobozeneckém snažení získal hrabě po válce přičinlivého následovníka, již zmíněného G. W. Mausera (1795 až 1868), který se v roce 1820 stal učitelem v místní škole. Jeho národně-buditelské úsilí naráželo rovněž na absolutní neznalost češtiny; tu se však rozhodl řešit radikálně a od roku 1822 absolvoval korespondenční jazykový kurs u knihovníka Národního muzea v Praze Václava Hanky. Tento obratný manipulátor však učitele škodolibě naučil pouze jakémusi umělému slovanskému dialektu obsahujícímu četné rusismy, srbismy a bulharismy, ve kterém potom probíhalo vyučování v místní škole. Tragickým důsledkem bylo, že tento jazyk zcela vymazal mezi školní mládeží do té doby přirozenou znalost češtiny a vzhledem k vzniklé jazykové bariéře hrozilo, že se dorozumívacím jazykem v rodinách, obci i na panství stane pouze dosud minoritní, leč všem srozumitelná němčina. Pouze povýšení řídícího učitele, který si roku 1823 počeštil jméno na Řehoře Wlkochoda Myšáka, a stal se roku 1835 okresním školským inspektorem, tomuto jevu zabránilo.
Rodina Mauserů-Myšáků hrála od té doby prim ve všech národních aktivitách a nadšeně se zapojovala do budování moderního českého národa ve všech aspektech obecního života. Snad nejviditelnějším bylo pojmenovávání rodinných příslušníků po hrdinech české minulosti, ať již skutečných, či bájných. Také rodina de Torres podnikla po Vídeňském kongresu jisté změny: vypustila z rodového jména zprofanované francouzsky znějící slůvko "de" a nahradila jej v úctě ke své nové širší vlasti ryčným "von"; tu a tam se v řadě křestních jmen rodu objevil odokoce i jméno českého původu. Dlužno dodat, že až na výjimky probíhal národní zápas de-von Torrese i Mausera-Myšáka za nezájmu, či shovívavého a pobaveného přihlížení ostatního obyvatelstva obce, jehož běžný život, až na tragickou epizodou s Wlkochodovými školními osnovami, běžel nerušen národním obrozením dále ve svých starých kolejích.