Pravěk
O pravěkých dějinách (tj. do první písemné zmínky o obci, viz níže) naší obce známe dosud jen málo. Tato neveselá skutečnost je v první řadě dána především dosavadním tristním stavem výzkumu.
Když nepočítáme náhodné sondy místních poddaných hloubené odnepaměti za účelem získání pokladů (v lidovém podání neoddiskutovatelně doložených), tak první prehistorické výzkumy prováděl na obecním katastru v letech 1884 až 1889 řídící učitel Přemysl Otakar Myšák, který, inspirován a nadšen shlédnutím Smetanovy opery „Libuše“v nastudování místního pěvecko-ochotnického spolku "Hlas Slovanův", jal se za pomoci dvou čeledínů hloubit na blíže neurčeném místě mohutný výkop, který, jak byl přesvědčen, měl odhalit pozůstatky Chrudošova dvorce. Poté, co do výkopu, zpola naplněného vodou z jarního tání, zapadl 18. března 1886 vůz sedláka Pecháčka včetně potahu a rozzuřeného hospodáře, přesunul pan učitel své aktivity pod Hadí vrch, kde se tentokrát soustředil na otázku, zda je zdejší louka totožná s polem, na kterém Libušino poselstvo oslovilo Přemysla Oráče z žádostí o kandidaturu do nejvyšší ústavní funkce (Kosmovo tvrzení, že se tak stalo u Stadic, Myšák jako nepodložené ostře odmítal). Po několikaletém bezvýsledném hledání Přemyslovy otky vydává roku 1889 vlastním nákladem osmdesátistránkový spis „Jest jiným otku Přemyslovu jinde než v roli Psojedské hledati“ (podstatnou část tvoří sžíravá kritika starosty F. Pecháčka), studium prehistorie opouští a dále se věnuje pouze komunální, vždy za všech okolností striktně opoziční politice.
Hodnotu jeho prehistorické sbírky shromážděné během obou výzkumů, nerozpoznala ani Myšákova choť Josefa, která po manželově smrti v roce 1900 věnovala všech dvaasedmdesát beden, jejichž obsah tvořily dle protokolu 2 tuny kamene a 645 kg kameninových a porcelánových zlomků, na stavbu místní silnice.
Po Myšákově smrti nebyl dlouho ve vsi nikdo, kdo by prapor prehistorie znovu pozvedl – přispěl k tomu rovněž reakční starosta Ferdinand Pecháček (1840 až 1929, ve funkci 1885 až 1905), který svým výnosem z 20. března 1886 zakázal na katastru obce provádění jakýchkoliv archeologických výzkumů v hloubce přesahující 18 cm.
Krátké oživení zájmu o pravěké dějiny obce nastalo v roce 1937, kdy pan Josef Horký zakoupil od podomního obchodníka svému synovi Milošovi legendární Štorchovu publikaci „Lovci mamutů“; po trapném incidentu, kdy několik místních mladíků zahnalo stádo jalovic hospodáře Žabky do bažiny u Horního rybníka, přičemž jeden kus uhynul a dva byly zle pohmožděny, byla však kniha z moci úřední zabavena a komisionelně předána do trezoru obecního úřadu, čímž došlo také k rozpadu čerstvě ustavené buňky mladých archeologů „Kopčemova pochodeň“, která tímto svévolným úředním zákrokem pozbyla svého ideového zázemí.
Nejnovější a chválabohu zatím poslední pokus vrhnout světlo na nejstarší dějiny obce představuje návštěva delegace odborníků Archeologického ústavu ČSAV pod vedením akademika prof. PhDr. et. RNDr. Miloše Horkého, DrSc. v roce 1975. Tito vědci na základě podrobného a výhradně teoretického studia leteckých map (získaných během družebního pobytu v sovětském Bajkonuru) usoudili, že na Hadím vrchu se v blíže neurčené době bronzové nacházelo výšinné hradisko, kteroužto hypotézu chtěli ověřit odvážnou expedicí přímo do terénu. Celá výprava skončila 20. října 1975 poněkud neslavně před branou jelení obory „Oborový podnik živočišné výroby Rudý Jelen – závod 02 Hadí vrch“, kam výše zmíněné odborníky odmítl správce obory Leopold Šiška z důvodu aktuálně probíhající říje pustit. Expedice se alespoň pokusila zachovat si tvář provedením povrchového průzkumu pole pod Hadím vrchem; pro naprostou absenci jakýchkoliv artefaktů však po několika hodinách vysilující činnosti konstatovala, že Psojedy jsou z prehistorického hlediska archeologicky sterilní a zhrzena obec opustila.