Velká válka, část druhá. Na bojišti.
Jak jsme předeslali v předchozí stati, zabýváme se v této ponuré části historie Psojed těmi, kteří se z bojišť Velké války nikdy nevrátili, či po návratu v důsledku válečných útrap zemřeli. Není bohužel v našich silách zpracovat podobně podrobně také osudy těch, kteří to všechno přežili, byť by si to rozhodně zasloužili (drobnou výjimku jsme učinili jen u Matěje Kolomazníka). Z Psojed bylo v průběhu války odvedeno na čtyřicet mužů, patnáct z nich doplatilo na indolentní rozhodnutí rakouských politiků vehnat monarchii do smrtící války životem. Vysoké procento ztrát bylo způsobeno tím, že mnoho branců bylo odvedeno k bojovým útvarům a jen malá část k týlovým jednotkám služeb. To bylo dáno mj. tím, že psojedští branci, vesměs hráči zdejšího fotbalového oddílu, byli díky tréninkovému drilu ve špičkové fyzické kondici, kterou by, dle mínění rakouských úřadů, bylo škoda promrhat v týlu. Okolnostem jejich nasazení na frontě i jejich skonu se po válce podrobně věnoval (bývalý) hrabě František Karel Torres, starosta v. v. Vedlo jej k tomu hlavně vlastní svědomí - jako starorakouský vlastenec a spoluzakladatel místního fotbalového celku cítil z výše uvedených důvodů za nešťastný osud spoluobčanů svůj díl zodpovědnosti. Jeho poznámky jsme rozšířili i o skutečnosti, které vyšly najevo až po jeho smrti, přičemž není vyloučeno, že nová fakta se ještě objeví.
Dotkněme se ještě jedné ožehavé otázky: byli čeští vojáci bojující až do konce v rakouské uniformě opravdu černými ovcemi v běloskvoucím národním stádu, jak tu a tam naznačovali (a naznačují) pováleční horliví národovci, pokud si na ně vůbec vzpomenou? Rakouští občané všech národností byli do války vysláni v drtivé většině proti své vůli a bojovali za stát, jehož chyby by vydaly na několik stran textu a ta poslední z nich, vyvolání sebevražedné války, nakonec pošlapala vše pozitivní, čeho v uplynulých letech dosáhl. Zůstává však faktem, že se v mírových dobách přesto jednalo o stát, který svou úrovní dodržování občanských svobod předčil většinu toho, čeho se český národ v průběhu 20. století dočkal. Z této perspektivy snad není nevlastenecké, když si po sto letech od začátku Velké války a znalostí následných dějin konečně přiznáme, že Rakousko - Uhersko patřilo k těm nejpřívětivějším politickým útvarům, ke kterým české země v uplynulých sto letech patřily. Když už nic jiného, bojovat a přežít (nebo padnout) v rakouské uniformě nebyl a není důvod k ostentativnímu zapomenutí jejích nositelů, kterého se jim dostává od roku 1918. V našem vlastizrádném názoru na podunajskou monarchii nejsme ostatně sami; připomeňme si mrazivě prorocká slova předního germanizátora a přisluhovače Habsburků Františka Palackého, která napsal v roce 1848 ve svém listu do Frankfurtu: "Ode hranic říše Rakouské ale musím každou myšlénku o republice již napřed odhodlaně a důrazně zamítati. Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček, jaký to milý základ k universální ruské monarchii". Rádi bychom uchlácholili opravdové české vlastence a panslavisty (zdravíme zvláště našeho věrného čtenáře exprezidenta a občanského aktivistu Klause), kterým právě stoupl krevní tlak, medailonkem nějakého místního zasloužilého legionáře. Bohužel, v Psojedech byli k dispozici jen dva: několik hodin patřil k "Československé námořní legii" Václav Kolomazník, než jej i s domovskou lodí poslali ke dnu italští spojenci; druhý, "plnohodnotný" legionář Vojtěch Žitný (vlastním jménem Adalbert Zittner), který prodělal celou sibiřskou anabázi, válku přežil. Jeho příběh však silně vybočuje ze zažitých legionářských dogmat, jak je petrifikovala první republika a jak je nekriticky přijala ta současná. K jeho košaté osobnosti se nepochybně vrátíme v samostatném článku (a národovcům to zrovna neuleví, to můžeme slíbit).
Pozn.: Při psaní následujících řádků jsme se důsledně drželi seznamu obětí na pomníku na návsi. Jména jsou seřazena v pořadí padlí - nezvěstní - zemřelí v důsledku války. Z téhož zdroje pocházejí také fotografie, s výjimkou podobizny Horymíra Myšáka, která je umístěna na "Lajtnantově kříži" za obcí.
PADLÍ
Ludvík Pecháček (* 24. 7. 1891 Psojedy, † 13. 8. 1914 Šabac, srbská fronta)
Populární obecní sportsman, kulturista a hasič, útočník zdejšího fotbalového celku, bratranec starosty. Dostalo se mu pochybné cti stát se prvním padlým z řad psojedských občanů, na což však jeho rodina nebyla ani trochu pyšná. Padl dokonce tak rychle, že se jako jediný ze zdejších odvedenců nestihl dát vyfotografovat v uniformě. Na pomníku padlých je tak dodnes jen jeho civilní fotografie ze soutěže „Železný muž 1913“ konané rok před válkou v Kurochodech, kde obsadil první a druhé místo. Pro vykreslení Pecháčkovy osobnosti je však tato fotografie více než výmluvná...Infanterista Pecháček se štěstím přežil krvavý přechod Driny, když mu jeho mimořádná fyzická konstituce dovolila přeplavat říční tok v plné šíři i s kompletní výstrojí, výzbrojí a několika přidržujícími se spolubojovníky, následně prodělal vyčerpávající boje v lánech třímetrové kukuřice, kterými rakouské velení s genialitou sobě vlastní naplánovalo postup do nitra Srbska. Dle jeho prvního a zároveň posledního dopisu z fronty neměl proto úplně dojem, že se jedná o drobnou trestnou výpravu, jak se v té době před veřejností holedbali rakouští politikové a novináři. Pozoruhodné je, že přes cenzuru pronikl i jeho povzdech, srovnávající vzorně dodržovaný pitný režim při zápasech „Záboje CF“ s prázdnými polními lahvemi v srpnových vedrech na frontě, který vyzněl dosti protistátně. Na další rozvinutí potenciálně velezrádné korespondence již Pecháčkovi nezbyl čas: při těžkých pouličních bojích na předměstí Šabace padl s několika německy mluvícími vojáky do léčky srbských polovojenských jednotek (tzv. komitů). Zatímco ostatní spoutané zajatce utloukli Srbové pažbami, Ludvíku Pecháčkovi se jako Čechovi dostalo té výsady, že byl zastřelen ranou do týla, přestože tím srbští vlastenci riskovali prozrazení své pozice a plýtvali cennou municí. Pěkný příklad slovanské vzájemnosti.
Metoděj Kukla (*15. 1. 1889 Psojedy, † 20. 9. 1914 Kidalkowice, ruská fronta)
Lesní dělník, hasič, fotbalový výtržník, častý iniciátor pozápasových nepokojů (převrácení žebřiňáku hostí, napadaní sudího kladivem aj.) Odveden k pěchotě, kde absolvoval nástup rakouské armády ve vítězné bitvě u Krasńiku. Na rozdíl od komunikativního Pecháčka byl Kukla známý jako přísný introvert a o jeho činnosti na frontě není proto nic bližšího známo.V obou dopisech, které svou těžkou dřevorubeckou rukou napsal své manželce, se věnoval výhradně její potenciální nevěře a tomu, jak by jí potrestal, až by se vrátil domů. Pozoruhodné je, že obě drobná literární dílka čítají dohromady jen dvacet slov, z nichž většinu začernila vojenská cenzura, která za necelé dva měsíce války velmi zdokonalila. My se dnes můžeme jen podivit paranoie rakouského úředníka, neboť na slovech „rozsekám ti prdel“ rozhodně neshledáváme nic, co by mohlo ohrozit operující armádní svazky (narozdíl od paní Kuklové, jejíž strategický význam byl však minimální). Metoděj Kukla padl při protiofenzivě ruské armády přes řeku San, když se při panickém útěku rakouské armády připletla jeho jednotka do cesty postupujícím donským kozákům. Kuklovi, zvyklému na krocení těžkých tažných koní v lese a zásahy jízdního četnictva po vypjatějších fotbalových zápasech, se zprvu podařilo dvě zvířata i s jezdci strhnout k zemi, do šarvátky však zasáhlo ruské dělostřelectvo, které během několika minut vymazalo z povrchu zemského obec Kidalkowice, kozáky i Metoděje Kuklu a jeho spolubojovníky. Většina těla psojedského reka byla posléze uložena do jednoho z mnoha haličských hromadných hrobů.
Antonín Suchánek (* 1. 10. 1894 Psojedy, † 10. 2. 1915 Nižný Tvarožec, ruská fronta)
Mladší bratr majitele psojedského hostince, kuchař a příležitostný vyhazovač / rozvažeč opilců, záložník zdejšího fotbalového celku. Suchánek si byl při odvodu sice celkem jist, že bude zařazen k polní kuchyni, přesto se však hodlal pojistit a každému členu komise proto připravil objemný balíček jakostních uzenin vlastní výroby. Nadšení důstojníci se po mimořádné obědové pauze vrátili v dobrém rozmaru a Suchánek byl odveden k pěchotě jako střelec. Dle poválečných svědectví spolubojovníků plnil sice své vojenské povinnosti celkem vzorně, u kompanie byl však znám jako rebel, který při každém výdeji menáže hlasitě křičel na frajtra kuchaře Vávru (v civilu vyučený strojní zámečník) věty jako „Ruka by ti upadla, dát tam trochu kmínu, ty blbe?“ či „Ty hajzle, zas to máš přesolený!“. Suchánkova rebelie však opadla, když při ruském vpádu do Karpat byla polní kuchyně odsunuta do týla, výdej menáže byl zastaven a jeho četa byla odkázána na populární „Vom Lande leben“ (tj. shánět si potravu na vlastní pěst), což v hustých lesích a dvoumetrových závějích nebylo úplně snadné. Svědci však vzpomínají, že talentovaný Suchánek dokázal i vývaru z koženého řemení vdechnout jisté kulinářské kouzlo. Zákopy ve sněhu měly v zásadě dvě vlastnosti – pro ruské kulky a šrapnely nepředstavovaly žádnou překážku a pro své obránce znamenaly takřka jistotu omrzlin. Na tento fakt doplatil i Antonín Suchánek: těžce podchlazeného jej lehce podchlazení spolubojovníci snesli do lazaretu v Nižném Tvarožci, kde po několika dnech vydechl naposledy. Na otázku, jak mohl borec zocelený pověstnou psojedskou zimou podlehnout běžné zimě v Horních Uhrách, je vcelku jednoduchá odpověď: doma, vybaven beranicí, kožichem, kachlovými kamny a přiměřenou vrstvou podkožního tuku, si mohl dovolit vysmát se paní Zimě do tváře; na frontě, v erární uniformě, po několika nocích strávených ve sněhu pod chatrnou dekou a několika dnech bez jídla, jej před smrtí sotva mohla zachránit ztuchlá černá káva a klystýr, podávané v lazaretu jako univerzální léčiva od nachlazení až po průstřel břicha.
Adolf Žabka (* 20. 4. 1888 Psojedy, † 30. 6. 1916 Pohrebyšče, ruská fronta)
Sedlák, zapřísáhlý odpůrce sportu a fotbalu zvláště. Potomek i na psojedské poměry silně konzervativního selského rodu. Žabka, stejně jako ostatní členové jeho rodiny, žil jen pro svůj grunt a jakékoliv rušivé elementy, které by jej mohly od práce na jeho zvelebování odlákat, upřímně nesnášel. To se týkalo fotbalu i světové války. Do ní byl i přes hlasité protesty a půlku prasete, kterou nezištně věnoval odvodní komisi (druhou půlku zpracoval A. Suchánek, viz výše), zařazen jako infanterista. S rodinou korespondoval často, podobně jako Kukla se však staral především o to, co se děje doma a jaké polní práce je třeba za jeho dočasné nepřítomnosti provést. Při kopání zákopů v žírných haličských rovinách mu bylo líto zbůhdarma vyházené ornice, přišel proto s unikátním řešením tohoto nesmyslného plýtvání: prostřednictvím polní pošty zasílal den co den (spolu se seznamem úkolů) balíček obsahující dva až čtyři kilogramy této cenné komodity domů, kde ji měla manželka dle jeho přesných instrukcí rozptýlit po rodových polnostech. Proti hlíně cenzura nic nenamítala a někdejší Žabkovy pozemky jsou tak dodnes živoucí kronikou východního tažení c. (a). k. armády a noční můrou pedologů. Fakt, že se na nich o půlnoci zjevují přízraky padlých vojáků obou válčících stran, vedl v posledním století k zešílení dvou předsedů JZD a jednoho nižšího úředníka Evropské komise. Žabka padl do zajetí při ruské ofenzivě přes Styr dne 8. června 1916, zraněn a se zbraní v ruce. V ukrajinském lágru se jej záhy zmocnili nejen agilní agitátoři vábící ho ke vstupu do československých legií a k novým vojenským dobrodružstvím, ale také bakterie břišního tyfu. Ještě než mohl ty první válkou vyčerpaný Žabka odkázat do patřičných mezí, podlehl těm druhým, a díky známé kombinaci ruského nezájmu a neschopnosti záhy zemřel. Žabkovi tak přišli nejen o hlavu rodiny, ale také o možnost vylepšit své pozemky o vzorky ukrajinské černozemě či sibiřského permafrostu. Na druhou stranu nemuseli čs. úřadům po válce sáhodlouze zdůvodňovat, proč jejich Adolf „nevstoupil“...
Horymír Myšák (* 31. 12. 1884 Psojedy, † 2. 7. 1917 Zborov, ruská fronta)
Horymír Myšák se narodil do významné selské rodiny zdejších opozičních zastupitelů, v mládí působil jako stoper místního fotbalového celku „Záboj CF“, studoval techniku nejprve v Praze, posléze však seznal, že regionální vysoká škola není to pravé a studia dokončil na Technische Hochschule ve Vídni, kde byl roku 1910 promován inženýrem v oboru konstrukce parních strojů. Stal se tak vůbec prvním vysokoškolsky vzdělaným občanem Psojed a z toho titulu také dokonce i Pecháčkovou rodinou respektovaným kandidátem na příštího starostu. Při studiu úspěšně absolvoval také školu jednoročních dobrovolníků u vídeňského c. a k. pěšího pluku č. 4 „Hoch- und Deutschmeister“. Počátek války jej zastihl jako rezervního důstojníka zmíněného regimentu, avšak v důsledku děsivých ztrát roku 1914 a nutnosti urychleně řešit vzniklou personální krizi, byl Myšák záhy převelen ke 2. pluku tyrolských střelců, součásti elitního XIV. sboru „Edelweiss“, v jehož řadách prodělal těžké boje v Haliči, byl několikrát vyznamenán a později povýšen, přičemž byl ale opět převelen, tentokrát k uherskému pěšímu pluku č. 86. Zde v hodnosti nadporučíka padl v čele svých vojáků 2. července 1917 v bitvě u Zborova a rozmnožil tak počet českých obětí tohoto střetnutí pocházejících v drtivé většině z jiných formací rakouské armády (plzeňského 35. a jindřichohradeckého 75. pěšího pluku), částečně však též z oddílů českoskoslovenských legií. Přesné okolnosti Myšákovy smrti se podařilo plně objasnit až v roce 1968, kdy Psojedy navštívil jeho někdejší spolubojovník rechnungsfeldvébl v.v. Béla Tóth, přičemž celkem přesvědčivě ztotožnil prezidenta Ludvíka Svobodu, jehož obraz visel na Místním národním výboru, s mladým poddůstojníkem legií, který kdysi v boji muže proti muži proklál Myšákovu hruď bajonetem. Z dnešního pohledu lze jen litovat, že si Svoboda „vybral“ na rakouské straně právě oberleutnanta Horymíra Myšáka a ne například kaprála Klementa Gottwalda...
Fritz Unterzeiler (* 17. 5. 1895 Psojedy-Hadí vrch, † 30. 10. 1917 Basiliano, italská fronta)
Jeden z mnoha odvedenců z německojazyčné enklávy v místní části Hadí vrch, příslušník široce rozvětvené selské rodiny, rolník, záložník zdejšího fotbalového celku. Jestliže na odvodní komisi neudělalo dojem Žabkovo a Suchánkovo prase, bylo od Fritze asi naivní očekávat, že důstojníky obměkčí košíkem křemenáčů. Potom, co velitel komise úplatek štítivě prozkoumal svým jezdeckým bičíkem, byl Fritz za odměnu odveden k pěchotě a to právě včas, aby se mohl zúčastnit sedmé, osmé, deváté, desáté i jedenácté bitvy na Soči, ve kterých se mu jakýmsi zázrakem podařilo přežít. Jako protřelý dvaadvacetiletý válečník byl proto zařazen do prvosledových úderných jednotek, které v říjnu 1917 provedly průlom u Caporetta a zahnaly dezorientovanou italskou armádu do benátské nížiny. Na dobytém území zůstaly sklady veškerého italského vojenského materiálu (zbraní, prádla, cibule a zmrzliny), které pro vyhladovělé a chatrně oblečené rakouské vojáky představovaly nemalé lákadlo, a to i přes striktní zákaz jejich rekvírování. Při bojích západně od Udine se tak Unterzeilerově družstvu podařilo po symbolickém slovním odporu italského intendanta dobýt sklad podvlékaček, přičemž si vojáci umínili, že se po setmění, až opadne pozornost důstojníků, pro kýženou výstroj vrátí a nahradí jí vlastní, již notně prořídlé spodky. Sklad však mezitím obsadila druhosledová německá jednotka, a protože Prušáci žádným zákazem rekvizic netrpěli, označili jej tabulkou „Die deutsche Beute“ (německá kořist). Po hlasité verbální a pěstní výměně názorů mezi rakouskými a německými spojenci, se na místo střetu dostavili němečtí polní četníci, kteří výstražnou střelbou zahnali Rakušany do tmy. Bohužel, v cestě několika výstražným výstřelům stál Fritz Unterzeiler. Vyšetření incidentu vyznělo zásluhou německých vojenských orgánů (jmenovitě nadporučíka Rommela) do ztracena. Pěkný příklad oficiálně proklamovaného německo-rakouského „kamarádství ve zbrani“.
Dalibor Myšák (* 25. 8. 1890 Psojedy, † 15. 6. 1918 Santa Croce del Montello, italská fronta)
Mladší bratr Horymíra a po jeho smrti poslední legitimní mužský dědic rodiny Myšákovy, sedlák, záložní brankář zdejšího fotbalového celku. Dalibor byl mobilizován ihned po zahájení války a zdá se neuvěřitelné, že se mu na bojišti podařilo přežívat téměř pět let, byť čas od času s lehčími zraněními. Jako jediný ze zdejších branců narukoval k jízdě, konkrétně k c. a. k. dragounům, v jejichž řadách působil jako spojka a průzkumník, při pobytech v zázemí pak jako miláček žen a sexuální idol mnoha posádkových měst od Aše až po Tarnopol a od Těšína po Sarajevo, o Psojedech nemluvě. Jeho výkonnost byla v tomto směru nevídaná a jen díky živoucím následkům jeho milostných dobrodružství nevymřel nakonec Myšákův rod po meči. Soumrak Daliborovy hvězdné kariéry nastal až v roce 1918, kdy se válkou vyčerpaná monarchie uchýlila k posledním zoufalým pokusům, jak si na bojišti vynutit ukončení konfliktu. Když se v červnu vrátil „Der geil Darek“ z dovolené, kterou trávil v Innsbrucku u slečny Mimi (nebo Fifi, popřípadě obou), byl nepříjemně překvapen, že jeho věrná hnědka Stázka mezitím posloužila jako základní surovina do guláše pro vyhladovělou eskadronu a opěšalí dragouni byli zařazeni mezi obyčejné infanteristy, kteří se měli na prámech přepravit přes řeku Piavu a na jejím druhém břehu donutit zrádné Italy ke konečné kapitulaci. Ze snění o půvabech slečny Lily z Prešpurku jej ve tři hodiny ráno 15. června necitlivě vytrhla bubnová palba tří tisíc rakousko-uherských děl směřující do nepřátelských pozic; nutno říci, že také Italové, trávící dosud poklidný letní večer hrou na mandolíny, byli poněkud zaskočeni. Myšák, rozespalý, mrzutý, hladový a s nenavoskovaným knírkem byl v půl sedmé ráno nahnán na prám, který o hodinu později přirazil k pravému břehu Piavy. Italové, kterým čtyřapůlhodinová dělostřelecká příprava připadala trochu podezřelá, však mezitím vyměnili hudební nástroje za kulomety, přičemž Dalibor, jemuž připadlo nedůstojné císařského dragouna plazit se s pěšáky blátem, jim v podřepu vešel přímo do rány. Krátká dávka přímo do obličeje znamenala, že rozcuchaný knírek nebyl ten den jeho nejbolestnějším problémem...
Václav Kolomazník (* 19. 11. 1891 Psojedy, † 1. 11. 1918 Pula, SMS Viribus Unitis, Jaderské moře)
Václav Kolomazník pocházel z mlynářské rodiny, byl nesmírně úspěšným a talentovaným útočníkem „Záboj CF“, který dokázal pravidelně skórovat dvakrát až třikrát za zápas. Prostředí v němž vyrostl: voda, stroje a přesná střelba, ho po vypuknutí války předurčily ke službě u válečného námořnictva, konkrétně na pancéřovém křižníku „Sankt Georg“ . Kolomazník zde byl členem obsluhy přední dělové věže vyzbrojené dvěma kanóny Škoda ráže 240 mm a na této pozici se v noci ze 17. na 18. června 1915 zúčastnil palebného přepadu italského letoviska Rimini, přičemž v nejvypjatějších fázích ostřelování poté, co tlaková vlna první salvy vyřadila spojení s příslušným důstojníkem, sám řídil střelbu z obou zbraní. Výsledky jeho palby jsou dodnes nepřekonaným rekordem ve výši škod, které psojedský občan způsobil při svém pobytu v zahraničí. Za bojové úspěchy byl Václav Kolomazník odměněn mimořádnou dovolenou, po níž byl povýšen do poddůstojnické hodnosti a převelen jako pomocník řízení palby na vlajkovou bitevní loď „Viribus Unitis“. Když se 28. října 1918 přidal ke vzpouře posádky lodě, stal se tak nevědomky jediným občanem Psojed, který se ten den zúčastnil nějaké protestní akce. Oberstabsbootsmann Kolomazník se konce války přesto nedožil – zahynul v Pule 1. listopadu 1918 v půl sedmé ráno jako jeden ze čtyř set obětí mimořádně hrdinské akce italského námořnictva, které plně osvětlenou loď se spící posádkou, kotvící v nehlídaném přístavu a již několik hodin oficiálně patřící nově vzniklému jugoslávskému námořnictvu, potopilo pomocí časované nálože.
Jako zajímavost lze uvést, že ve válečném námořnictvu sloužil i Kolomazníkův mladší bratr Matěj (* 1897) a to od roku 1918 jako elektromechanik na sesterské bitevní lodi „Szent István“. O zatuchlosti poměrů ve zpuchřelém mocnářství svědčí fakt, že stavba této lodi byla z politických důvodů zadána firmě, které s ničím podobným neměla zkušenosti. Výsledkem bylo předražené, nespolehlivé a pozdě dodané plavidlo, konstrukčně i řemeslně notně zfušované. Dnes, kdy uplyne bezmála sto let od chvíle, kdy jsme ze sebe slavně setřásli habsburské okovy, a kdy má český člověk vládu pevně ve svých rukou, nám podobná blamáž po právu připadá absurdní. Matěj Kolomazník přežil i torpédování lodi 10. června 1918 při pokusu o její bojové nasazení a stal se při té příležitosti prvním občanem Psojed, který byl zachycen na filmový pás: (V čase 2:08 Kolomazník první zprava).
NEZVĚSTNÍ
Johann Zittner (* 3. 1. 1895 Psojedy-Hadí vrch, od 6. 12. 1914 Piekeľko, ruská fronta)
Rolník, hasič a obránce zdejšího fotbalového celku. Zittner byl zprvu nasazen na srbské frontě, kde byl lehce raněn při přechodu Sávy. Zdravotní dovolenou mu bylo umožněno trávit doma v Psojedech, avšak po jejím uplynutí nejevil Johann žádnou snahu vrátit se ke své jednotce na frontu a za aktivní pomoci své rodiny se nějaký čas ukrýval v ovčíně pod Hadím vrchem. Finanční odměny lačný ovčák J. M. jej však udal četnictvu, které „dezentýra“ promptně doručilo vojenskému soudu, kde byl zprvu odsouzen k trestu smrti, který byl kvůli jeho nízkému věku později formou milosti zmírněn na opětné zařazení k regimentu, kde měl Zittner dle odůvodnění rozsudku „smýt svůj hnusný zločin vlastní krví“. Pluk byl mezitím přesunut na východní frontu, kde pak Johann působil v ožehavé funkci střihače drátěných zátarasů, ostřelován jak Rusy, tak kaprálem Hoferikem, který jej podezíral, že si chce prostříhat cestu do ruského zajetí. Konec Zittnerovu nasazení na frontě učinila pravděpodobně bitva u Limanowé – Lapanówa v prosinci 1914, kdy se jeho batalion dostal v prostoru obce Piekeľko do palby těžké ruské artilerie. Prapor, čítající před bitvou asi 600 mužů, měl po bitvě 55 přeživších mužů, Rusové přiznali 13 zajatců...Ani v jedné skupině Zittner nebyl. Jak po válce odhadl kapitán čs. dělostřelectva Jaroslav Torres, dopadla do prostoru ostřelování v průměru asi jedna tuna munice na metr čtvereční a je tedy nanejvýš pravděpodobné, že Zittner skončil jako jedna ze složek krvavé kašovité hmoty, která po bitvě území zmíněné obce pokryla a ještě dlouho sloužila jako proteinová bomba ve stravě tamních kolonií potkanů a havranů. Rozsudek vojenského soudu byl tak naplněn v plné míře a k uspokojení nadporučíka auditora Bernise uložen ad acta v klidu jeho kanceláře.
Rudolf Müller (* 7. 9. 1893 Psojedy-Hadí vrch, od 22. 3. 1915 Przemyśl, ruská fronta)
Úspěšný klarinetista zámeckého orchestru rozhodně nehodlal mrhat svým talentem v řadách bojových útvarů c. (a). k. armády a v tomto směru vyvinul nemalou snahu o změnu verdiktu odvodní komise, které jej zařadila jako nabíječe těžkých hmoždířů ráže 305 mm. Na rozdíl od Suchánka, Žabky a Unterzeilera, jejichž rafinované korupční postupy komisi nijak neuchvátily, získal Müller mocného přímluvce v majiteli zámku Františku Karlovi hraběti Torres, který pro svého oblíbeného umělce dosáhl za sud velejemné jablečné pálenky toho, že komise přece jen změnila svůj verdikt a hudebník byl odveden k posádkové hudbě pevnosti Przemyśl, jejíž železobetonové opevnění s pancéřovými prvky bylo považováno za dostatečnou záruku toho, že v ní během krátké vítězné války nedojde Rudiho výjimečný talent k úhoně. Müller se do pevnosti dostal až po ukončení jejího prvního obležení 15. října 1914; to, že Rusové město nedobyli, jen svědčilo o naprosté bezpečnosti koncertního virtuose, který se okamžitě zařadil do nácviku slavnostních skladeb, kterými měla posádka 5. listopadu uvítat vrchního velitele arcivévodu Bedřicha. Místo arcivévody dostavily se však v inkriminovaný den k Przemyślu opět ruské divize, proti kterým Rudiho klarinet mnoho nezmohl. Během několikaměsíční agonie obležené pevnosti působil tak Müller jako ošetřovatel v posádkovém špitále. Po kapitulaci Przemyślu 22. března 1915 byl prohlášen za nezvěstného. Dle svědectví přeživších pacientů byl naposledy spatřen, když jej násilně odváděli opilí ruští vojáci, kterým předtím striktně odmítl vydat nemocniční zásoby lihu, odvolávajíc se na oběžník vrchního štábního lékaře č.j. 142/1914...
Leopold Šiška (* 1. 7. 1892 Psojedy-Hadí vrch, od 1. 1. 1916 Nassfeld, italská fronta)
Syn psojedského hajného, mladší hajný v zácviku, rozený střelec. Leopold od začátku chápal světovou válku jako poněkud nešťastnou záležitost, jako rozený optimista ji však vnímal také jako jedinečnou příležitost, jak zdokonalit svoje střelecké umění a dále se zocelit pobytem v přírodě. Byl proto poměrně uspokojen verdiktem odvodní komise, která jej zařadila do řad polních myslivců, částečně též pod dojmem půlmetráku lahodně zamřelého srnčího, které jí dal předtím nezištně k dispozici. Po ročním zoufalém ukrývání se před ruskými šrapnely mezi poletujícími vnitřnostmi spolubojovníků, které úplně neodpovídalo jeho původním představám o získávání nových zkušeností, byl v roce 1915 převelen do Karnských Alp, kde na svazích hory Rosskofel (resp. Monte Cavallo, 2240 m.n.m.) střežil rakousko-uherský led proti útokům italských alpinů, ukrývajících se v závějích na druhé straně hranice. Jako první občan Psojed prodělal lyžařský výcvik a nemohl se tak dočkat konce války, až bude moci na svých ski prohánět zloděje vánočních stromků v domovském polesí. Svého snu se nedožil; po bouřlivější oslavě Nového roku, kterou s kamarády vojáky strávil ve skalní kaverně, se ráno odešel nadýchat čerstvého vzduchu, bohužel právě ve chvíli, kdy se po svazích hory řítila jedna z mnoha lavin. Šišku již nikdo živého nespatřil a byl prohlášen za nezvěstného, což ostatně dokládá i pomník padlých. V jeho případě však došlo k nečekané dohře: při rozšiřování lyžařského areálu „Skiarena Kärtnen“ v Nassfeldu byly v roce 1997 nalezeny kosterní pozůstatky rakouského vojáka, které byly díky nálezu odznaku psojedského sboru dobrovolných hasičů a neporušené lahve jablečné pálenky identifikovány jako Šiškovy. České úřady štítivě odmítly kosti převzít s odůvodněním, že se jedná o pozůstatky vojáka bojujícího na straně nepřátel Československa (sic!) a není proto jejich povinností se o něco takového starat. Pálenku si však ponechaly. Trapnou situaci zachránil tehdy osmdesátiletý psojedský hajný v.v. Leopold Šiška, který pozůstatky svého otce převezl ve dvou igelitových taškách svým služebním gazíkem z Korutan až na psojedský hřbitov. Leopold Šiška je tak jediným zdejším padlým, který se alespoň po letech vrátil domů.
Jindřich Kondelík (* 11. 9. 1897 Psojedy, od 18. 6. 1918 Salettuol, italská fronta)
Tesař, pro psojedské fotbalové mužstvo zhotovil v roce 1917 před odchodem na frontu ze smrkové kulatiny obě fotbalové brány, které náš tým užívá dodnes. Jakýmsi podivným administrativním omylem byl vyučený tesař Kondelík odveden k ženijním jednotce (sapérům), kde až do svého zmizení působil jako tesař. Aktivně se podílel především na stavbě válečných lávek a mostů, díky nimž pronikla větší část rakouskou-uherské armády do nitra Itálie suchou nohu. Postupně spolupracoval na stavbě mostů přes tyto řeky: Soča, Natisone, Torrente Torre, Torrente Malina, Tagliamento a Livenza, potůčky, stružky a kanály nepočítaje, a podstatně tak přispěl k vybudování základu dnešní dopravní infrastruktury severní Itálie. V klidu a se sebedůvěrou se proto chystal také na svůj další úkol, stavbu válečného mostu přes Piavu u Salletuolu. Od velitele měl přislíbeno, že po úspěchu ofenzivy bude moci osobně řídit práce na přemosťování kanálů v dobytých Benátkách podle rakouských armádních předpisů, neboť se předpokládalo, že všechny tamní mosty italská armáda jako obvykle zničí. Piavu se skutečně sapérům podařilo přemostit a umožnili tak několika stovkám rakouských vojáků dojít si pro smrt pohodlněji, než se to dařilo jejich spolubojovníkům na severním úseku fronty (viz. osudy Dalibora Myšáka). Katastrofa přišla s přívalovými dešti o dva dny později, kdy se hladina řeky vzdula tak, že odplavila nejen mosty, prámy a vojáky, ale také poslední naději na rakouský úspěch ve válce. Kondelík, který bezmocně sledoval zkázu svého díla, se vrhl do kalných vod plných plujících trosek a snažil se spolu s ostatními ženisty udržet bortící se most funkční. Pod hladinou zmizel v šest hodin ráno 18. června 1918. V množství nafouklých mrtvol, které ještě několik týdnů potom vyvrhovalo na pláže Jaderské moře nebyl nikdy identifikován. Vzhledem k tomu, že několik mrtvých vojáků bylo za přílivu vyloveno i z Canal Grande, je možné, že se do slíbených Benátek nakonec přece jen dostal. Ponte di Rialto si však svůj fádní renesanční design uchoval dodnes.
ZEMŘELÍ
Otakar Horký (* 16. 11. 1899 Psojedy, † 4. 12. 1918 Psojedy)
Účetní v psojedském lihovaru byl posledním zdejším odvedencem. Díky tomu, že se jeho starší bratr Alois vrátil z války již roku 1914 jako invalida, přimhouřili pánové z odvodní komise opět oko a mladý Otík nastoupil službu jako intendant ve vojenském textilním skladu ve Vídni. Jeho válečnými dobrodružstvími mezi haldami dek a onucí, stohy výkazů, oběžníků, inventur a formulářů nemá cenu se podrobněji zabývat. Za zmínku snad stojí jen jeho zranění, které utrpěl, když spadl v kanceláři ze židle, na které se předtím v rozporu s „Militärdienstreglementem“ houpal, takže jeho velící důstojník mohl do měsíčního výkazu ztrát své jednotky s uspokojením připsat do kolonky „verwunden“ číslici jedna (poprvé a naposledy za celou válku). Pro Otakara skončila válka 11. listopadu 1918, kdy podepsal poslední fakturu, odevzdal klíče a pěknou procházkou po ulicích bývalého hlavního města monarchie se odebral na Severní nádraží, odkud v nevytopeném kupé vozu první třídy odcestoval do Československa. Snad jej ovanul pozdzimní větřík, snad mu v nádražní restauraci podal číšník dort à la Sacher umolousanou rukou; jisté je, že již po cestě se necítil nejlépe a po návratu do rodné světničky rychle ulehl pod několik erárních dek, které si ve svém tlumoku přivezl jako suvenýry ze světové války. Jeho stav se začal postupně zhoršovat, k bolestem kloubů se přidal horečka, malátnost a potíže s dýcháním a navzdory litrům heřmánkového čaje vylepšeného pálenkou zemřel v kruhu rodiny již 4. prosince. V roce 1918 se ještě média nezabývala tak podstatnými věcmi jako dnes a každoroční varování před chřipkou byste v nich hledali marně: virus H1N1 známý pod uměleckým pseudonymem „španělská chřipka“ si také v Psojedech vyžádal svou oběť.
František Macháně (* 22. 2. 1896 Psojedy, † 1. 2. 1919 Psojedy)
Rolník, brankář zdejšího fotbalového mužstva. Stejně jako většina spoluobčanů byl Macháně jako infanterista zařazen na východní frontu. Zde, v rozblácených zákopech, zavšivených krytech a špinavých latrínách přežil bezpočet ruských dělostřeleckých přepadů, útoků nepřátelských i vlastních, i epidemii úplavice. Všechny tyto košaté válečné zážitky jej vedly k přesvědčení, že musí z tohoto pekla zmizet. Na rozdíl od těch, kteří volili zběhnutí k Rusům, vybral si František opačný směr a služební cestou požádal o přidělení k polnímu četnictvu, kterému bylo vyhověno. V řadách této složky působil až do konce války, nedá se však říci, že by služba splnila jeho představy. Pronásledování dezertérů, asistence u jejich poprav, násilné evakuace civilního obyvatelstva a podobné akce v týlu bojující armády Macháněho sice uchránily před fyzickou zkázou, na jeho psychický stav však měly účinek devastující. Dnes má každý válečný konflikt svůj „syndrom“, týmy psychologů a právníků, požadujících přiznání statutu válečného invalidy za to, že se jejich klient opařil na základně kávou (viz případ A. Torrese); Macháně měl ve světové válce jen sám sebe a po jejím skončení to tak zůstalo. S prožitými hrůzami války se však na rozdíl od jiných sám vyrovnat nedokázal. Do obce se na podzim roku 1918 vrátil jako zamlklý, předčasně zestárlý muž, který dnem i nocí bloudil za posměchu republikánské omladiny po okolí v dlouhém vojenském plášti a nijak se nezúčastňoval bujarých pitek v místním hostinci, kterými se ostatní vysloužilci snažili zahnat přízraky války. Jeho trápení učinil konec až příchod silných mrazů začátkem února 1919: zmrzlého na kost jej opřeného o strom nalezl při pochůzce v údolí Psojedky hajný Šiška (otec Leopolda Šišky, viz výše).
Karel Pecháček (* 12. 3. 1881 Psojedy, raněn na italské frontě, † 1. 5. 1920 Villach)
Mladší bratr psojedského starosty, sedlák, posluha (dnes bychom řekli kustod) místního fotbalového mužstva (k jeho povinostem patřilo zatápění v kamnech v šatně domácích, čištění pastiček na myši tamtéž apod.) Byl jedním z nejstarších odvedenců v obci a poslední obětí války, čímž se kruh smrti započatý v roce 1914 Ludvíkem Pecháčkem uzavřel. V jeho případě si vojenské orgány zachovaly vcelku zdravý rozum a odvedly jej i s koňmi z rodinného statku k dělostřeleckému trénu, kde jeho milovaní valaši tahali muniční káry ze zázemí do palebných postavení. Relativně bezpečné zařazení uchránilo Pecháčka po léta nejhoršího, nějaké to kopnutí koněm, kterého vyděsila bubnová palba, nepředstavovalo pro otrlého sedláka nic zvláštního. Jako u jiných, tak i u něj nastal rozhodující zlom v pozdním létě 1918. Po apokalypse na Piavě byli jeho koně odvedeni k polním řezníkům, aby jejich maso ještě pomohlo udržet několik desítek vojáků v bojeschopném stavu na posledních pár týdnů války. Dělostřelecké baterie tak byly zbaveny svých přípřeží a ve statickém postavení trpně očekávaly rozhodující ofenzivu Dohody v italském pohoří Monte Grappa. Po vystřílení zbývající munice dělostřelci zničili své zbraně výbuchem; při jednom takovém byl 1. listopadu 1918 okounějící Pecháček těžce zraněn několika střepinami roztržené hlavně houfnice ráže 10 cm. Veliteli baterie hejtmanu Jaroslavu hraběti Torresovi (synovi majitele psojedského zámku) se nicméně podařilo dostat Pecháčka do jednoho z posledních vlaků, kterými se někdejší císařští vojáci vraceli z války domů. Jeho stav byl však vážný a Torres musel svého spoluobčana zanechat v bezvědomí ve vojenském špitále ve Villachu. Nezdolný Pecháček zde k údivu ošetřujícíh lékařů v neměnném stavu živořil ještě bezmála dva roky. Na žádosti rodiny o jeho repatriaci československé úřady plně vytížené zajištěním návratu legií ze Sibiře reagovaly jen velmi liknavě, na žádosti psojedského starosty o vydání cestovního pasu, aby mohl bratra v Rakousku alespoň navštívit, naopak velmi podrážděně, neb starosta byl v jejich evidenci veden jako známý politicky podezřelý „rakušák“, což plně postačovalo k tomu, aby se na něm mohla úřední šikana dosyta vyřádit. Nechutné administrativní tahanice ukončila až ocelová střepina, která se v Pecháčkových útrobách po letech nečinnosti konečně posunula tak, že mohl odejít za ostatními padlými. Pro Psojedy tak skončila první světová válka až v roce 1920 ve Villachu... .