Zmudův politický nekrolog

05.09.2013 09:03

V pátek 30. srpna 2013 zemřel ve věku nedožitých 83 let bývalý předseda místního MNV Otto Zmuda (KSČ(M)), svým způsobem jeden z významných rodáků a představitelů obce Psojedy. V následujících řádcích Vám přinášíme politický nekrolog mapující jeho životní pouť. Věrni svému zpravodajskému poslání, pokoušeli jsme se ho oživit (nekrolog, nikoliv Zmudu!) také vzpomínkami blízkých, přátel a pamětníků. Zatímco prvních dvou jmenovaných Zmuda mnoho neměl, pamětníků se sešla celá řada. Jejich vzpomínky a komentáře k zesnulému však nelze většinou publikovat. Za všechny tak snad jen reakce starosty Pecháčka, jehož jsme zastihli na procházce s vnukem Jiřím. Starosta, pyšně kráčející k kočárkem po návsi, se po naší otázce zastavil, přemýšlivě a láskyplně se zahleděl na sedmiměsíčního kojence, který neméně přemýšlivě ohryzával svým čtyřmi zuby dědečkův mobilní telefon, a pak smířlivě konstatoval: "Zmuda? To byl takovej starej vůl".

Svobodník v záloze RSDr. h.c. Otto Zmuda se narodil v roce 1930 v Psojedech jako syn zámeckého liftboye Emila Zmudy a cirkusové krasojezdkyně Josefy Zmudové (roz. Zmudové), která se téměř po celém mikroregionu proslavila svou odvážnou drezurou dvou poloslepých důlních mezků, které její domovské šapitó „Cirkus Hrouda – Chvojkovice“ levně získalo po první světové válce z někdejších hornouherských baní. Snad právě skutečnost, že oba rodiče strávili celý život v uniformě, předurčila mladého Ottu k tomu, že celý život instinktivně tíhl ke všem možným vojenským, polovojenským či prostě jen uniformovaným složkám. Již jako osmiletý nadšeně obdivoval stejnou měrou jak sudetoněmecké „Freiwilliger Schutzdienst“ (FS) tak četníky, kteří jejich nepovolené pochody zpovzdálí sledovali, později na prahu puberty pak zcela propadl elegantní černi stejnokrojů tankových svazků německé Wehrmacht, které na konci války zoufale bloudily krajem zmateně pronásledovány jednotkami sovětskými, jejichž prošívané vatované blůzy, válenky a beranice v mladém Ottovi budily naopak doslova odpor. Tento hřích z mládí jej v jeho kádrových materiálech provázel až do smrti a v poslušnosti Straně a vládě jej činil povolnějším.

V jásavé poválečné atmosféře se Zmuda jako šestnáctiletý ve vypůjčené uniformě Revoluční gardy nadšeně zúčastnil vyhánění německých obyvatel z místní části pod Hadím vrchem, přičemž si při aktivním pronásledování patnáctileté Adelheid Zittnerové vymkl kotník, takže mohl být později slavnostně přijat do Svazu protifašistických bojovníků, kde při schůzkách dával k dobru legendu o tom, jak byl při partyzánské činnosti raněn wehrwolfy.

Zmudův otec Emil zemřel tragicky na konci války, když se nedokázal vyprostit z kabiny zaseklého zámeckého výtahu, ve zmatcích osvobozovacích bojů jej nikdo nehledal a jeho přirozeně mumifikované tělo v ní bylo nalezeno, až když objekt zámku devastovala v padesátých letech armáda. O těsném Ottovu poutu k otci, předválečnému členu Strany, svědčí fakt, že otcovu tělesnou schránku uchovával od té doby po Leninově vzoru ve svém příbytku, naposledy v přízemní garsonce psojedské bytovky, kterou obýval v posledních letech.

V poměrně jasnozřivé předtuše hlubokých společenských změn opustil Otto ve svých sedmnácti letech čtvrtou třídu zdejší malotřídní školy a dal se plně do služeb místní buňky KSČ, v níž na pozici kulturní referentky působila pod dálkovou záštitou samotného soudruha Pavla Kohouta jeho matka. Mladý dynamický dělník psojedského lihovaru Otto Zmuda organizuje na svém pracovišti v Únoru 1948 Lidové milice; bohužel nepříliš neúspěšně, když ostentativní noční shromáždění všech pěti členů na návsi rozehnal 26. února 1948 bezmála sedmdesátiletý sedlák a někdejší starosta František Josef Pecháček bičem a potěhem. Kolo dějin však reakcionář Pecháček nezastavil a také v Psojedech se podařilo, sice ztuha, ale o to radostněji prosadit nový společenský řád a zlikvidovat jak po staletí budované hospodářské vztahy tak jejich čelné představitele, a nasměrovat obec k plíživé devastaci, kupředu, zpátky ni krok...

Ironií osudu se vítězství pracujícího lidu (vesměs opilců z lihovaru) v Psojedech Zmuda účastnil již jen zpovzdálí. Při stranických prověrkách, které následovaly po jeho únorovém fiasku, nedokázal totiž soudruhům v komisi uspokojivě zodpovědět otázku, jaký je rozdíl mezi milionářem a milicionářem, načež mu bylo laskavě doporučeno, aby si raději vybral mezi lidově-demokratickou armádou a ostravsko-karvinskými doly. V Ottově případě byla volba zcela jasná – jaké však bylo jeho zklamání, když odvodní komise jednomyslně konstatovala, že je služby se zbraní neschopen s diagnózou „ľahká debilita“! Následovala tři krušná léta prezenční služby u legendárních jednotek PTP – přestože se zde Zmuda mohl konečně obléci do (vyřazené) uniformy Wehrmacht, kterou v mládí tolik obdivoval, těžká fyzická práce a ideologicky nepřátelské prostředí bývalých reakčních živlů, mu připravilo nejednu horkou chvilku. Otto se však ve své víře v komunismus nenechal zviklat ani po několika trýznivých dnech, které strávil uzamčen na latríně, do které zvenčí pomstychtivě bušil rozzuřený kulak Josef Vata krumpáčem; naopak své přesvědčení ještě posílil, když v oněch pohnutých chvílích přečetl celé lyrické dílo mladého spolubojovníka-soudruha voj. Dušana Jasánka, kterým byla latrína bohatě zásobena. Ještě po létech na schůzích MNV, manifestacích a internetových diskusích dokázal z jeho básní procítěně citovat dlouhé pasáže!     

Po propuštění do zálohy v hodnosti vojína, proti kterému marně protestoval, neboť znamenalo konec jeho vlhkých snů o tom, že se stane přinejmenším brigádním generálem, hledal Zmuda možnosti, kde uplatnit svou jedinou kvalifikaci, totiž bezmeznou oddanost KSČ, fetišistické zalíbení v uniformách a intenzivní touhu po buzeraci svých spoluobčanů. Nakonec našel, co hledal, a svou náruč mu naplno rozevřela obskurní organizace „Ozbrojená stráž ochrany železnic“ (OSOŽ), střežící klid na práci udatných příslušníků modré armády. Zmuda, ve svých čtyřiadvaceti letech již kovaný a zakalený kádr, získal protekcí prestižní místo na gigantickém nádraží v České Třebové, kde si záhy získal pověst nekompromisního strážce pořádku, který neváhal vystřelit po cestujícím, který odhodil na perónu papír od svačiny, či na přímém slunci prohlédnout veškeré kinofilmy delegace mládežníků z NDR, kteří u něj upadli v podezření, že chystají třetí světovou válku, když si měli údajně vyfotografovat vodní jeřáb u druhého nástupiště. Po těchto jeho úspěších a zuřivé demarši východoněmeckého vůdce soudruha Waltera Ulbrichta dalo velení OSOŽ hlavy dohromady, Zmudu vyznamenalo a přeřadilo k ostraze třebovské výtopny, kde neměl šanci přijít do styku s cestující veřejností. Tak nějak se přitom předpokládalo, že mu jeho vrozená zbabělost a padesát kilo živé váhy zabrání ve střetech s personálem, protože chlapi od mašin pro ránu nikdy nešli daleko.

Zmuda, dojat důvěrou, kterou ho jeho rodná Strana poctila, vrhl se okamžitě do práce. Ke svému štěstí instinktivně přehlédl ústrojovou nekázeň strojvedoucích a topičů, kteří na lokomotivách sloužili v nepředpisových montérkách, a plně se soustředil na údajné krádeže uhlí, které ve svých svodkách neváhal označit za „sabotáže nár. hosp. v režiji Záp. revanžistú ohrožující plinulí chot Českos. stát. dr.“. Otto totiž bystře postřehl, že parní lokomotivy opouští ráno obvod výtopny s tendry plnými uhlí a večer se některé z nich vrací s tendry téměř prázdnými, což si nedokázal vysvětlit jinak, než jak uváděl ve svých relacích. Jeho podezření bylo ještě posíleno, když po usilovném týdenním studiu železničních map zjistil, že jedna ze zdejších tratí vede jedním směrem na „Západ“, druhým protíná území bývalých Sudet a třetí  vede do „Vídně“, což byly oblasti, které byly dle jeho přesvědčení zamořeny buržoazií, revanšisty a wehrwolfy, kteří se krádežemi uhlí mstí všemu pracujícímu lidu za svou porážku v třídním boji. Zmuda byl vždy mužem činu a v jeho hlavě se tak zrodil odvážný plán, jak pachatele přistihnout při činu a vysloužit si pochvalu velitele před rozvinutou zástavou OSOŽ. Pod pláštíkem noci pronikl do topírny, kde se na nejbližší lokomotivě zahrabal do mosteckého uhlí a čekal na svou příležitost. Po osmnácti hodinách se stroj konečně vydal na trať, a po dalších dvou, při průjezdu Blanskem, narazil v uhlí topič Bohumil Mikula lopatou na Zmudu, který se svižně vynořil z hnědouhelného mouru a namířil na něj služební pistoli se zvoláním „Ruce pryč od plodů práce soudruhů z ókádé!“ Stokilový Mikula z leknutí vyrazil lopatou Zmudovi zbraň z ruky a začal jej po hromadě uhlí pronásledovat, přičemž mu lopatou postupně bolestivě zasahoval jednotlivé části těla, některá, především obličej, i opakovaně. Tento strašlivý zážitek, umocněný náhlým střídáním světla a tmy, když se vlak řítil tunely, budil Zmudu ze snů ještě dlouho a je pravděpodobné, že stál i za rozvojem neurogenní inkontinence (pomočování), která jej od té doby ve vypjatých situacích (např. hlasování na stranických schůzích) sužovala.

Lokomotivní četa vysadila pacifikovaného Zmudu do kolejiště brněnského nádraží, kde se jej záhy zmocnily orgány StB, u nichž upadl v podezření, že chtěl pod uhlím emigrovat do Rakouska. Poté, co usedavým pláčem a rudou hvězdou vytetovanou na intimních partiích soudruhy přesvědčil, že je jedním z nich, a co se zjistilo, že strýc topiče Mikuly byl členem Sokola, následovalo topičovo potrestání přeřazením na posun a Zmudovo povýšení spojené se změnou působiště. Tím se stalo nádraží v jeho rodných Psojedech vybudované ve dvacátých letech, pohříchu však nikdy nepřipojené na železniční síť, ač se tak již osmdesát let má stát v horizontu příštích deseti roků. Těžko říci, zda si tuto skutečnost Zmuda kdy uvědomil; vlaky, železničáře ani cestující však při výkonu ostrahy nijak nepostrádal, naopak jejich absence mu celou službu jen usnadňovala. Otto se tak umisťoval na čelných místech vnitropodnikových soutěží OSOŽ a jeho služební příbytek zdobila celá řada rudých diplomů a čestných uznání, a čas od času se mu podařilo dopadnout i narušitele-sabotéra: většinou některou z místních žen, která si vyrazila na mlíčí bující v nepoužívaném kolejišti, načež si mohl na uniformu připnout další rudou stužku vyznamenání.

Tato idyla šedesátých let skončila v srpnu roku 1968. Otto s rozechvěním poslouchal v rádiu zprávy o vstupu bratrských armád do Československa a byl krajně rozčilen faktem, že jim kontrarevolucionáři kladou do cesty překážky a rafinovaným znehodnocováním silničních ukazatelů brzdí jejich postup. Jeho absolutní oddanost táboru Míru vyústila v odvážný počin – sám na bicyklu vyhledával po krajině bloudící spojenecké jednotky a nezištně je směroval na psojedské nádraží, kde jim sliboval přeložení na vagóny a zrychlený přesun ku Praze, aby tam mohly konečně rozdrtit hydru kontrarevoluce. Přestože jeho počínání vedlo k bezvýchodnému nakupení vojenské techniky na zdejším nádraží a s tím souvisejícímu citelnému opoždění internacionální pomoci, příkladný vztah k silám Varšavské smlouvy zajistil Zmudovi další postup; Otto tentokrát prošel stranickými prověrkami bez ztráty kytičky a v písemném testu z "Poučení z krizového vývoje" dosáhl bez ohledu na gramatické chyby vynikajícího výsledku 62%. Tak ideově pevného soudruha nemohla Strana v nastupující normalizaci pochopitelně opomenout a tak se Otto musel s těžkým srdcem rozloučit s milovanou uniformou a vyměnit ji za šedivý tesilový oblek, aby byl roku 1971 instalován do funkce předsedy MNV v rodné obci.

Protože vůbec nechápal, co má být náplní jeho práce (kromě absolutní poslušnosti příkazům Strany), soustředil se ve funkci především na zvyšování branné úrovně obyvatelstva. Mnozí obyvatelé dodnes vzpomínají na cvičné poplachy vyhlašované obecním rozhlasem někdy i dvakrát za noc, nepředvídatelné výbuchy dýmovnic, i na nebetyčnou ostudu, když se zaměstnanci místní Strojní a traktorové stanice museli zúčastnit prvomájového průvodu v Kurochodech oděni pouze do pláštěnek, igelitových sáčků a plynových masek, aby tak demonstrovali svoji připravenost na jadernou válku chystanou imperialisty a wehrwolfy. Dlužno dodat, že od roku 1980, kdy byly Psojedy administrativně sloučeny s Horním Drnem a MNV zde fakticky zanikl, měl Otto pro tyto své aktivity volné pole působnosti. Protože vlastnil celou paletu střelných zbraní a s postupujícím věkem se stával stále více cholerickým, usnesli se soudruzi na okrese, že jej v (již neexistující) funkci raději ponechají, a pro uchlácholení obdržel další vyznamenání – Fučíkův odznak branné zdatnosti a zároveň byl povýšen na svobodníka v záloze, díky čemuž si vůbec nepovšiml, co se vlastně stalo.

Osmdesátá léta věnoval Otto Zmuda plánům na zvelebení obce spočívajícím především v tom, že hodlal veškerou původní venkovskou zástavbu nahradit jedním až dvěma panelovými domy. Sám v té době totiž obýval někdejší Pecháčkův statek, který se vlivem několikaleté neúdržby začínal rozpadat a zcela neodpovídal Zmudovým představám o životní úrovni socialistického člověka formovaným sledováním televizních seriálů Jaroslava Dietla. Nezapomínal samozřejmě ani na bojovou přípravu spoluobčanů: řada branných cvičení, úmorných „Běhů míru“ a projekcí sovětských válečných filmů vyvrcholila roku 1989 prvomájovou (sic!) rekonstrukcí bojů o Zimní palác v průběhu VŘSR. Do průvodu byla na bázi východoněmeckého vozidla zn. Ifa zařazena průměrně zdařilá atrapa křižníku Aurora, která výstřelem podpálila domov důchodců umístěný v bývalém zámku. V nově nastolené atmosféře „glasnosti“ se incident nepodařilo ututlat a přestože byl požár záhy zlikvidován, dostalo se Zmudovo jméno v orgánech Strany opět na přetřes, což mu nezůstalo utajeno. Aby si u soudruhů znovu získal důvěru, uspořádal v Psojedech 7. listopadu 1989 na výročí VŘSR mohutný lampionově-pochodňový průvod (inspiraci nepochybně hledal v průvodech FS, které obdivoval v mládí). Okolo probíhající rozpad sovětského bloku a již neskrývaná nenávist ke Zmudovi a celému systému dodaly však odvahu místním dobrovolným hasičům, kteří v obavách z dalšího požáru manifestaci ukončili ledovým proudem vody, přičemž zasáhli i samotného Ottu, který se smolnou pochodní a transparentem „Už nikdá Cara“ kráčel bok po boku s ostatními soudruhy v jejím čele.

Promočený a pomočený Zmuda nezaváhal ani na okamžik a ještě ten večer odjel svým moskvičem žalovat na okres, kde se snažil zalarmovat Lidové milice, složky SNB i útvary ČSLA, které měly společným úsilím zasáhnout proti psojedským kontrarevolučním požárníkům, které, jak byl přesvědčen, podporují i jednotky wehrwolfů ukrývající se dosud v lesním komplexu na Hadím vrchu.

Ozbrojené složky pod Zmudovým velením skutečně vytvořily kolem vsi kordon, který postupně zužovaly. V rychlejším postupu jim aktivně bránili jak občané Psojed, především oba hajní Šiškové a členové SDH, tak také hrůzné zkazky o brutálních výslechových metodách wehrwolfů a protichůdné rozkazy, které na ně neustále hulákal Zmuda megafonem. Čelní jednotky se tak na dostřel obci dostaly až 20. listopadu, byly však záhy odvolány na předpokládanou pomoc Praze, a Psojedy i Otto Zmuda byly Stranou ponechány svému osudu. Tento svůj osud našla ves v osobě Josefa Pecháčka, vnuka posledního starosty a dosud pomocné zemědělské síly, který spolu s ostatními demokraticky smýšlejícími občany (Myšákovi, Kuklovi, Šiškovi...) rozmetal záhy  psojedské komunistické panství napadrť. Sám Otto, oděn do součástí uniforem armád všech mocností, které kdy do Psojed zavítaly (včetně švédského kyrysu), stáhl se začátkem prosince do lesů, odkud hodlal spolu s pokrokovými silami organizovat partyzánské hnutí. Protože však zůstal sám a byla mu zima, vrátil se na Štědrý den 1989 schlíple zpět do obce. Mluvčí místního Občanského fóra Pecháček jej u kulatého stolu zdejšího hostince donutil odevzdat všechny zbraně, a k užívání mu přenechal svou přízemní garsonku v místní bytovce, kterou do té doby s s manželkou a třemi dětmi obýval, přičemž sám obsadil plesnivé místnosti svého bývalého rodového statku, odkud vypudil právě někdejšího předsedu MNV Zmudu i s mumifikovaným tělem jeho otce.

Od roku 1990 se Otto Zmuda již politicky veřejně příliš neprojevoval a žil ve své garsonce v ústraní ve stálém strachu z odvety revanšistů. Ze svého ideového přesvědčení neuhnul však ani o milimetr a stále byl svědomitým členem KSČM, předsedou a postupem času jediným členem místní organizace, když ostatní jeho soudruzi odešli na věčnost či do jiných politických uskupení. Zabezpečen nadprůměrnou penzí někdejšího stranického funkcionáře, trávil podzim svého života sledováním svých oblíbených seriálů (Okres na severu, Muž na radnici, Chlapci a chlapi a Jen počkej zajíci!), reptáním před samoobsluhou, sepisováním seznamů účastníků bohoslužeb v místní kapli a v pozdějších letech i plamennými diskusemi na internetu, ve kterých vždy stál pevně na pozicích proletariátu a světové revoluce.

Svěží vítr nabral Zmuda do plachet až na podzim roku 2012, kdy při sledování úspěchu levicových sil v krajských volbách vycítil novou příležitost (dokonce po letech zavítal do místního hostince). Aktivně se prostřednictvím sedmi letáků vlastní výroby s názvem „Vůdce vervolfú neprojde“ zúčastnil antikampaně proti prezidentskému kandidátovi Schwarzenbergovi, čímž navázal zajímavé spojenectví s krajskými orgány Strany práv občanů-zemanovců (SPOZ), kterým se v otevřeném dopise prezentoval jako „odborník na zálež. obr. státu a žel. dopr. vše obecňe“. S radostným rozechvěním pak sledoval pád pravicové vlády a razantní nástup „vlády odborníků“ v uplynulých měsících. Až do posledních chvil byl přesvědčen, že post ministra obrany či dopravy by byl spravedlivou odměnou za jeho celoživotní úsilí a věrnost Straně. To, že na tyto posty byli nakonec nominováni jiní odborníci, velkoryse chápal jen jako přechodnou fázi k taktickému oklamání reakčních kalouskovsko-havlistických sil a s neutuchající energií pracoval na sbližováni KSČM a SPOZ na krajské úrovni. Pro potřeby chystaného zákona o majetkových přiznáních vypracoval seznam sousedů, kteří se v uplynulých 23 letech domohli nějakého majetku, nadšeně propagoval výstavbu odbočky dunajsko-odersko-labského kanálu do povodí říčky Psojedky (zajímavá možnost obléci námořnickou uniformu) a Kancelář prezidenta republiky servilně zásoboval pochybnými lihovinami z domácí produkce svého zetě Jaroslava M.

Osudný den pátek 30. srpna 2013 zastihl Otto Zmudu v horečných přípravách na slučovací sjezd KSČM, SPOZ a pokrokových částí ČSSD, který plánoval zorganizovat po říjnových předčasných volbách. Vše hodlal ten den prezentovat na poradě v krajském štábu SPOZ, kam byl pozván jako odborný zástupce mikroregionu. Po neklidné noci plné strašlivých snů o tunelech na trati Blansko-Brno vstal již o půl páté, čtvrtinu těla omyl vlažnou vodou a oděn ve svůj nejlepší tesilový oblek vz. 1973 a zelený baret pocházející z výstroje US Army, vypravil se na ranní autobus, který předchozích čtyřicet let vždy odjížděl o půl sedmé z návsi. Bohužel, Otto si pro samou agitaci nepovšiml, že díky úsporným opatřením nové krajské reprezentace autobusy o prázdninách do obce nezajíždějí a zastavují jen na zastávce u hlavní silnice. Tuto skutečnost se dozvěděl až čtvrthodiny před odjezdem spoje od dr. Torrese, který právě na návsi joggoval cestou se samoobsluhy, kde byl pro rohlíky. Zmuda, jehož smělé politické plány se tak ocitly v akutním ohrožení, zpanikařil a usilovným během zkratkou do kopce se pokusil zastávky u hlavní silnice ještě dosáhnout. Patrně naprosto podcenil své zdraví formované předchozím životním stylem stranického funkcionáře a chabou orientaci v terénu, a kolem poledne zemřel vyčerpáním na srdeční zástavu v polích za obcí. Paradoxně se tak stalo ve stínu tzv. Lajtnantova kříže, který se v dobách své největší slávy marně pokoušel odstranit coby „klerofašistyckou modlu a místo dostaveníček vervolfú“. Jeho chladné tělo našel až k večeru rolník Václav Pecháček, který zde pomáhal Bedřichovi Myšákovi mladšímu svážet balíky slámy z  jeho polností. Oba přátelé naložili expředsedovo tělo na valník vystlaný smrkovým chvojím a odvezli do obce, kde MUC. Andrea Šišková (zdravotnice místního fotbalového celku) konstatovala smrt a předala jej do péče obecního hrobníka, t. č. Zena Závojného. Zlé jazyky sice tvrdily, že Zmuda měl smrkové snítky zastrkané i v nose a uších, ale není to pravda; naopak, jeho převoz proběhl s maximální pietou, když Václav Pecháček nepřesáhl traktorem rychlost 15 km/h a z přehrávače v kabině pouštěl ve smyčce skladby rockových formací Deep Purple „Soldier of Fortune“ a The Doors „Unknown Soldier“. Celoživotnímu bojovníkovi proti úpadkové americké pseudokultuře Otto Zmudovi, který sérií udání dostal roku 1977 za příživnictví „do tepláků“ i chartistu a krajského beatového idola Ferryho Janouška (viz Šimek-Grossman: „Jak jsme se vypořádali s bigbeatem“), se tak od jeho bývalých spoluobčanů dostalo adekvátního rozloučení.

Pohřeb Otto Zmudy (a těla jeho otce) se konal na místním hřbitově ve středu 4. září. Účast plně odpovídala Zmudově zářivé životní dráze: hrobník a intelektuál Zeno Závojný, vyčerpaně se opírající o lopatu, za rodinu dcera Božena (její manžel Jaroslav M. se z účasti pro neodkladné pracovní povinnosti omluvil), z titulu své funkce starosta Pecháček doprovázen tajemnicí Horkou, která na obstarožním gramofonu přehrála na přání zesnulého „Pochod padlých revolucionářů“, majitel zdejšího zámku dr. Brooklyn Torres, který chodí na pohřby všech, kteří se na rodinném zámku narodili, a kurochodský farář ThDr. Kondelík, který se pohřbu zúčastnil jako aktu křesťanského odpuštění – dlouho totiž nemohl Zmudovi zapomenout, že jej kdysi při okresním branném cvičení nutil dělat na psojedské návsi dřepy a skandovat u toho, že Vatikán je svinstvo. Nenadálá návštěva dorazila až z dolnosaského Wolfenbüttelu – paní Adelheid Wolfová (roz. Zittnerová), Ottova přítelkyně z dětství, se kterou si posledních dvacet let dopisoval, přijela s manželem Wolfgangem (v roce 1945 v řadách 12. divize SS-Hitlerjugend vyznamenán Železným křížem II. třídy) a za jeho doprovodu na tahací harmoniku zazpívala nad hrobem tklivou píseň „Ich hatt' einen Kameraden“.

Ze svého soukromého posedu celý pohřeb přes puškohled monitoroval Leopold Šiška, hajný v. v., který měl Zmudovu rakev stále na mušce, kdyby náhodou...