19. století a La Belle Époque
Po konci napoleonských válek a faktickém ukončení procesu „národního obrození“, který byl, až na ojedinělé národovecké eskapády Řehoře Wlkochoda Myšáka, přidušen zatrpklým hrabětem Adolfem von Torres, vstoupila obec do 19. století. Díky bedlivému dohledu konzervativní vrchnosti a celkové izolovanosti kraje od hlavních intelektuálních proudů se obci na dlouhou dobu vyhýbaly oblíbené národnostní střety mezi českým a německým živlem, usazeným v našem případě převážně v místní části Hadí vrch (Schlangeberg), což obci zajistilo nerušený rozvoj a prosperitu.
Průmyslová revoluce, která v té době řádila v Evropě, dotkla se obce sice jen zlehka, ale přesto výrazně. První vlaštovkou, když nepočítáme pozoruhodnou přestavbu zámku z roku 1810, který byl pro beznohého hraběte von Torres vybaven animálně poháněnými výtahy a pojízdnými schodišti, byla v tomto směru zásadní modernizace obecní kovárny v roce 1829. Její nájemce, Wilhelm Žabka, vybavil dílnu novou celokovovou kovadlinou, která nahradila dříve používaný okovaný dubový špalek, a standardizovaným kovářským měchem, který znamenal ztrátu zaměstnání pro dřívějšího rozfoukávače výhně Rudolfa Müllera; ten se stal záhy uznávaným trombonistou v zámecké kapele. Přestože se tyto inovace setkaly spíše s nespokojeným brbláním místních konzervativních obyvatel („nikdy se to tak nedělalo“), nebylo již možné pokrok zastavit. Již dva roky po modernizaci kovárny se nový majitel panství hrabě Johann Georg von Torres (1792 – 1892) obrací na emeritního ředitele České hydrotechnické privátní společnosti Franze Josefa rytíře von Gerstner se žádostí o zpracování odborného posudku na technický stav panského mlýna vybudovaného na říčce Psojedce a připomínaného již ve čtrnáctém století. Mlýn dávno nesplňoval přísné nároky na kvalitu dodávané mouky a zlé jazyky tvrdily, že jeho produkty se díky množství obsaženého písku hodí spíše pro stavebnictví než pro potravinářství. Profesor Gerstner, který si nehodal komplikovat zaslouženou penzi úmornou cestou do Psojed, vypracoval posudek na dálku a v poněkud rozverném duchu. Odvolávaje se na široce rozšířené pověsti, autoritativně usoudil, že za žalostnými ekonomickými výsledky mlýna stojí čert, který se již před časem v budově usídlil a navrhl, aby hrabě nechal postavit mlýn nový a starý buď nechal preventivně vykropit svěcenou vodou, nebo zcela opustil. K neutuchající radosti místního romantického básníka Karla Wácslawa Myšáka-Psojedského (viz níže) se hrabě rozhodl, vzhledem ke katastrofálnímu suchu roku 1832, neplýtvat vodou, a nový mlýn se dvěma složeními vybudovaný pod hrází Dolního rybníka byl kolaudován ještě ten rok na podzim. Jeho nájemcem se stal Josef Kolomazník, jehož rod tradičně ovládal výrobu a obchod kolomazí po celém kraji, a jako takový byl pro rozjezd tohoto průmyslového podniku klíčovým strategickým partnerem.
V kulturní oblasti byla první polovina století v obci poznamenána módním romantismem, který příležitostně pěstoval především již zmíněný básník Karel Wácslaw Myšák-Psojedský (1809-1880), v občanském životě sedlák, synovec národního buditele Ř. W. Myšáka. Myšák-Psojedský se ve svém nelehkém údělu mladého romanticky emocionálně rozpolceného muže potýkal především s naprostým nedostatkem romantických ruin v okolí obce, které byly nezbytné jako inspirace pro jeho tvorbu, a také s tím, že jako příslušníkovi mocného selského rodu se mu nikdy nepodařilo dosáhnout cílené vizáže podvyživeného a pobledlého barda romantického žánru.
Zatímco s druhým problémem si stotřicetikilový opálený statkář nikdy neporadil, první potíž se mu nakonec podařilo zvládnout. Protože jedinou zříceninu v okolí, tedy hrad nad Horním Drnem, si pro vlastní romantickou tvorbu nárokoval tamní (podprůměrný) básník a pomocný učitel Jaroslaw Twor-Drnowský (1809-1887), hledal K. W. Myšák-Psojedský podobnou ruinu výhradně na katastru obce Psojedy. S nevelkým úspěchem krátce používal jako inspiraci polozřícenou stodolu vlastního statku, až roku 1832 se na něj usmálo štěstí při výše zmíněném opuštění panského mlýna v údolí, který se pro jeho tvorbu stal klíčovým až do konce života. V jeho rozvalinách tak vznikly jak všechny dvě Psojedského básnické sbírky, „Čertowské werše“ (1835) a „Stolice zpívá“ (1851), tak také sborník hororových příběhů pro mládež „Klapity-klap“ (1876), z nějž pochází také dodnes široce známý příběh o tom, jak vodník pomohl mlynáři v boji proti vrchnosti, který ke stému výročí jeho vydání zpopularizoval režisér Jiří Menzel ve snímku „Na samotě u lesa“ (1976).
Do této romanticky-průmyslové selanky udeřil jako blesk z čistého nebe slavný revoluční rok 1848. Zde je třeba otevřeně konstatovat několik věcí: především – o celém společenském vření neměli obyvatelé Psojed ani tušení. Vzhledem k tomu, že jen několik let předtím se většina z nich vymanila z temnot negramotnosti, byly pro ně pojmy jako konstituce, parlament a podobně zcela z jiného světa, a je jisté, že by je neocenili, ani kdyby o nich slyšeli. Přinejmenším sporná se zdá být rovněž existence „barikády“, která dle pozdějších tvrzení místních národovců uzavírala v napjatých červnových dnech silnici do obce; je spíše pravděpodobné, že se jednalo pouze o náhodný shluk naplaveného dříví a sena, které se zaklínilo u stromů podél cesty po jedné z mnoha průtrží mračen, které v červnu toho roku ves sužovaly. Obec se proto revolučního kvasu účastnila takříkajíc z druhé strany – po úspěšném potlačení pražského a vídeňského povstání se na místním zámku z otřesných zážitků a smrti své milované ženy Eleanory zotavoval na podzim roku 1848 sám polní maršál kníže Alfred von Windischgrätz (1787– 1862), který využil pozvání rodiny svého bývalého spolubojovníka od Slavkova, hraběte Adolfa von Torres. Kníže si ves i s okolím oblíbil a věnoval proto nemalou částku na podporu místní školy, čímž uvedl do značných rozpaků řídícího učitele Přemysla Otakara Myšáka, horlivého vlastence, který s možnou podporou vzbouřených pražských studentů teoreticky a nezávazně koketoval poté, co si jejich akcích přečetl v půl roku starých okresních novinách. Polní maršál se během svého příjemného pobytu v obci zotavil natolik, že se hned v lednu 1849 mohl postavit do čela armády, která vyrazila potlačit další povstání, které vypuklo tentokrát v Uhrách; k účasti na tomto podniku získal i syna svých hostitelů, mladého hraběte Gottlieba Bohuslava von Torres (1823 – 1870), který již léta prahl po tom vstoupit do šlépějí svého děda Adolfa, hrdiny od Ulmu a Slavkova. Hrabě vytáhl do pole v hodnosti rytmistra spolu se svým věrným pobočníkem setníkem Františkem Pecháčkem, který po jeho boku prodělal celé tažení, dokud nebyl hrabě těžce zraněn do hlavy 9. srpna 1849 u Temešváru. Pecháček mu sice okamžitě přispěchal na pomoc a rytmistra von Torres nakonec odvezl na vlastním koni do bezpečí, ale zabránit fatálním následkům zranění se již nikomu nepodařilo. Hrabě zůstal až do konce života slabomyslný, s okolím komunikoval výhradně formou německých vojenských rozkazů a za malý zázrak lze hodnotit fakt, že dokázal (za Pecháčkovy aktivní asistence) alespoň zplodit syna Františka Karla (1850 – 1933) a zajistit tak pokračování rodu. K osudnému zranění hraběte Gottlieba se váže zajímavý obrazový dokument - litografie neznámého autora, zobrazující osudnou chvíli i oba aktéry: raněného rytmistra i setníka Pecháčka, spěchajícího mu pomoci. Tento obraz je pravděpodobně jediným, který se zachoval z původní zámecké sbírky po jejím vydrancování v padesátých letech 20. století, je však nepochybně prvním, který zobrazuje člena slavného Pecháčkova rodu, byť setník v.v. Pecháček do komunální politiky nikdy nezasáhl a podzim svého života strávil jako statný ošetřovatel svého pána.
Zánik patrimoniální správy po roce 1848 a její nahrazení státní správou a samosprávou přivítal na (nyní již bývalém) panství Torresů s úlevou především sám hrabě Johann Georg; tomuto jinak schopnému muži nezbýval bohužel na řádné řešení všech problémů panství čas, neboť sotva se vymanil z péče o invalidního otce (zemřel 1830), musel se začít starat o invalidního syna, a při těchto starostech stačil tak tak udržet alespoň rodový majetek a soustavě zanedbával i svou životní lásku - studium mikroklimatologie Psojed. Zrušení poddanství a robotní povinnosti znamenalo naopak pro obyvatelstvo unikátní možnost poznat veškeré výhody důsledků rozhodnutí státních úředníků a placení daní, což jej zaměstnalo natolik, že se z dřívějších svobodomyslných a někdy vzpupných sedláků stali konečně řádní a tiší občané, jen tu a tam neškodně remcající v místním hostinci. Prvním starostou obce se roku 1851 stal bývalý rychtář Antonín Pecháček (1818 – 1885), který svou pozici potvrdil i ve volbách roku 1862.
Druhou polovinu 19. století a první desetiletí století následujícího lze bez nadsázky označit jako období rozkvětu obce; nemá cenu zabývat se v této stati všemi úspěchy, kterých obyvatelé v tomto požehnaném období pod knutou rodu Habsbursko-Lotrinského dosáhli. Redakce stránek s nimi čtenáře seznámí v detailnějších článcích, jako již ostatně učinila v případě mikroklimatologických studií hraběte Torrese (1874), vzniku místního Sboru dobrovolných hasičů (1884) či fotbalového mužstva (1898) a hodlá tak činit i nadále – za všechny jmenujme například nebývale úspěšné představení kočovné divadelní společnosti „Lipany“ s autorskou hrou „Dlouhý, Široký a Krátkozraký“, sehrané na dvoře místního hostince „U Suchánků“ v srpnu roku 1912.
Povšimněme si však také některých neúspěchů, které cestu změny Psojed v moderní ves podunajské monarchie provázely. Nepochybným debaklem byla například snaha agilního učitele a národního buditele Přemysla Otakara Myšáka (1825 – 1900), založit v obci buňku tělocvičného spolku „Sokol“, o jehož vzniku se dočetl již v září 1862 z jednoho březnového čísla „Národních listů“, které národnostně chladný starosta Pecháček užíval k podpalu kamen v zasedací síni obecního úřadu. Myšák se po zralé úvaze obrátil na samotného starostu Sokola Jindřicha Fügnera; oslovit místostarostu dr. Miroslava Tyrše, o kterém bylo ve vlasteneckých kruzích známo, že jeho pravé jméno je Friedrich Emmanuel Tirsch a je synem děčínského (ergo německého) lékaře, ve své národní pýše odmítl. Pražský Němec Heinrich Fügner však na Myšákovy česky psané dopisy nebyl schopen adekvátně reagovat a Myšák naopak sveřepě odmítal odpovídat na Fügnerovy zoufalé prosby, ať pan učitel napíše svá psaní raději německy, neboť on dosud znalost českého jazyka nedotáhl do úrovně umožňující korespondenci. Z patové situace vysvobodil Myšáka s Fügnerem až zmíněný dr. Tyrš, naštěstí hovořící i píšící plynně oběma jazyky. Řídícímu učiteli děkoval jménem všech bratří a sester za šíření sokolské myšlenky na venkově a v příloze mu zaslal na ukázku seznam vlastními silami vytvořeného tělocvičného názvosloví – např. váhorovný žebřík, výsed pozpátku na krk, veleskok dučmo či veleskok přes sedícího dohmatem před sedícím. Rozradostněný učitel svolal proto v prosinci 1862 do školy schůzi potenciálních zájemců a tělocvik – ve zvídavém očekávání převratných novinek dorazila většina místních sedláků. Myšák v krátkosti nastínil zásady hnutí a vyzval přítomné k diskusi, která se pak na dlouhou dobu stala jeho noční můrou. Zaostalí obyvatelé nechápali, proč po celodenní dřině na poli ještě trápit tělo v zatuchlé tělocvičně, při představě běhu zasněženou vsí jen v trenýrkách a trikotu kroutili nechápavě hlavou a zcela zásadně odmítali ideje střídmosti a abstinence. Přítomné nepřesvědčil ani výše zmíněný seznam tělocvičných úkonů – německy mluvící obyvatelé mu nerozuměli vůbec a ti čeští v něm neustále hledali oplzlé dvojsmysly. Samotný název „Sokol“ odmítl ve emotivní replice sedlák Macháně, chovatel holubů, který dravce decimující jeho hejna k smrti nenáviděl. Schůze skončila fatálním neúpěchem a Myšákovou migrénou; prvním „tělocvičným“ spolkem se tak stal až fotbalový „Záboj CF“ o 36 let později, kdy již mechanizace zemědělství pokročila natolik, že obyvatelům zbývaly síly i ke sportovnímu vyžití.
Prusko-rakouský konflikt v roce 1866 se obce přímo vojensky nedotkl, určitý devastující účinek však měl. Dědic panství František Karel hrabě Torres, měl naštěstí teprve šestnáct let, takže mu unikla jedinečná příležitost ke zmrzačení v bitevní vřavě, kterou před léty beze zbytku využili jeho praděd Adolf i otec Gottlieb. V uplynulých desetiletích navíc ves i její představitelé tvrdošíjně a vychytrale vzdorovali snahám vojenských úřadů zařadit v rámci 2. vojenského mapování vesnici opět na mapy, díky čemuž Psojedy minula jak ustupující rakousko-saská, tak postupující pruská vojska. Azyl však našla v obci řada státních úředníků, kteří před nepřítelem takticky ustupovali z obsazovaných území do předem nepřipravených pozic, přičemž někteří z nich se v obci zdrželi déle, než bylo pro jejich válečné úsilí nezbytně nutné, a takto získaný čas trávili hloubkovou kontrolou obecní samosprávy a udílení příkazů jejím představitelům, takže jejich pobyt měl nakonec na život v obci podobně zhoubný účinek jako švédská okupace za třicetileté války. Kromě toho vešla jejich prostřednictvím existence Psojed v politických kruzích ve všeobecnou známost, což se obci krutě vymstilo v roce 1914.
Poválečný ekonomický boom nyní již rakousko-uherského soustátí, který vyvrcholil krachem vídeňské burzy v květnu roku 1873 a následnou hlubokou ekonomickou krizí, znamenal pro Psojedy další impuls k hospodářskému rozmachu. Vzhledem k faktu, že část zkrachovalých podnikatelů a gründerů řešila svůj neúspěch buď sebevraždou nebo alkoholismem, vsadil Jan Jiří hrabě Torres (hrabě Johann Georg von Torres si jméno počeštil v roce 1866 jako výraz loajality k českému králi Františku Josefovi I. a zároveň vzdoru k pruským okupantům) na odvážný podnikatelský projekt, který zákazníkům umožňoval realizovat obě zmíněná řešení najednou či postupně, podle individuální úvahy. Z prostředků získaných prodejem zříceniny hradu v Horním Drnu coby veřejného kamenolomu vybudoval roku 1874 v obci moderní lihovar, který začal ve velkém zpracovávat proslavená místní jablka a unikátním technologickým postupem vyráběl z kvasu jedinečné pálenky, jejichž síla začínala na 35% lihu („Liqueur Madame“) a končila blízko hranice 98% („Gründers Pech“) Fenomenální úspěch výrobků pomohl finanční stabilizaci torresovského majetku a k dalšímu rozvoji obce. Tento jediný průmyslový podnik v Psojedech se navíc stal nejen významným zaměstnavatelem, díky němuž se obci etablovala dělnická třída rekrutující se z nově příchozích pracovníků (přibližně 5 až 10 osob), ale také kulturním mecenášem; právě jeho zaměstnanci vytvořili roku 1880 známý pěvecko-ochotnický spolek „Hlas Slovanův“ který se stal nezbytným průvodcem všech významných společenských událostí obce až do svého nuceného zániku v roce 1948.
Osmdesátá léta 19. století byla ve vsi poznamenána především vzrůstajícím konzervatismem starosty Antonína Pecháčka a senilitou hraběte Torrese; oba již ve svém pokročilém věku (narozeni 1818 a 1792) přestávali svižnému tempu století páry stačit. Jako první povolil Pecháček, jehož v srpnu 1885 při žních, kterých se ve svých 67 letech se stařeckou umíněností účastnil, kopl kůň, a poslední rychtář a první starosta obce zesnul dva dny poté s temnými kletbami na rtech. Doplňovací volby předznamenaly nelítostným soubojem horkého kandidáta a starostova syna sedláka Ferdinanda Pecháčka (1840-1929) s řídícím učitelem P. O. Myšákem komunální politiku v obci na dlouhá léta dopředu. Myšák, ve kterém ještě zcela nevyhasl poddanský respekt z bývalého rychtáře a bál se mu v otevřené volbě postavit, vložil se do kampaně proti jeho synovi celou vahou a zuřivým oponentem zůstal Ferdinandu Pecháčkovi i po své volební porážce. Vypjaté souboje Pecháčkova a Myšákova rodu patřila od té doby ke koloritu obecních voleb až do roku 1936, kdy se konaly na dlouhou dobu naposledy.
Ferdinand Pecháček nebyl přirozeně žádný modernista a k nejnovějším vynálezům přistupoval se zdravou nedůvěrou; byl to však právě on, kdo po svém zvolení prolomil zákaz žárlivě střežený jeho otcem a umožnil konečně psojedským sedlákům používat Veverkova ruchadla (vynalezeno 1827), shodou okolností právě v době, kdy uhasl nechutný několikaletý národnostní spor o autorství tohoto doslova převratného vynálezu: Češi zuřivě obhajovali faktického vynálezce Františka Veverku, Němci neméně vehementně majitele patentu Johanna Kainze. Právě ruchadlo tak stálo za faktem, že si psojedští občané poprvé povšimli zuřícího boje mezi českým a německým živlem - strašidelným historkám na toto téma, které před zavírací hodinou dával předtím v hostinci k dobru pečlivý čtenář "Národních listů" P. O. Myšák, nemohla totiž již většina hostů totiž věnovat náležitou pozornost. Byl to stárnoucí hrabě Torres, dosud bedlivě střežící národnostní smír v obci, který v obavách z vypuknutí nacionálních vášní proto ruchadlo nazval "vynálezem zkázy".
Obavy hraběte se naštěstí nepotvrdily; obě národnosti žily v obci až do konce 1. světové v relativním poklidu. Výjimku představovaly pouze tzv. národní poutě, konané dojatými občany Psojed každoročně do Polabí, tedy kraje, v němž se ruchadlo zrodilo. Představitelé obou národností měli shodou okolností společnou cestu - zatímco česky mluvící poutníci ukončili úmornou cestou vlakem v Přelouči, kde se poklonili u hrobu Františka Veverky a zbytek dne věnovali prohlídce města, nákupům suvenýrů a občerstvení, německy mluvící občané z Hadího vrchu museli ještě dojet lokálkou do nedalekých Choltic, kde jako zámecký úředník kdysi působil Johann Kainz. Zatímco při cestě do Přelouče, resp. Choltic, se národností napětí ve vagóně dalo doslova krájet a obě etnika spolu celou cestu nepromluvila, tak navečer byla už situace nepoměrně klidnější. Během celodenního náročného programu vášně vychladly, hrany se otupily a valná část poutníků se opila, takže při společném čekání na zpáteční spoj, které se tradičně odehrávalo v přeloučské nádražní restauraci, již nebylo po národnostních třenicích ani stopy. Přesto od roku 1892 nasazovala "Společnost státní dráhy" pro alkoholem znavené poutníky raději zvláštní vozy s četnickým doprovodem. Občané Psojed se díky národním poutím dostali poprvé v historii v masovějším měřítku za hranice katastru obce, poznali rovněž slasti cestování vlakem a to spolu s několika přepjatými reakcemi c.k. četnictva na výtržnosti Veverkových, resp. Kainzových příznivců přispělo k tomu, že se Psojeďané obou národností svorně shodli v názoru, že není o co stát. Je však pozoruhodné, že ještě v roce 2005, kdy Česká televize pořádala nesmyslnou anketu o "největšího Čecha" zvítězil v Psojedech právě František Veverka, těsně následován hanáckým obrem Josefem Drásalem a císařem Františkem Josefem I.
Nechuti k zásadní inovaci 19. století, tedy parnímu stroji, se starosta Pecháček nezbavil do konce života. Zde se jeho stanovisko zcela shodovalo s postojem hraběte Torrese a z výše uvedených důvodů také prostých občanů, a oba mocní muži tak ruku v ruce zabránili výstavbě lokální železniční dráhy z Chvojkovic do Kurochod. Trať, jejíž výstavba a částečně provoz měly být dotovány z veřejných zdrojů (ty měly také případně dorovnávat ztráty akcionářů – podobnost s fotovoltaickými elektrárnami 21. století čistě náhodná) měla mít osvědčené parametry typických lokálních drah té doby: ve stanici (censurováno) se měla odpojovat ze stávající železnice, prudce klesat do údolí Psojedky, které měla překročit po mostě ve Chvojkovicích, dále prudce stoupat údolím zmíněné říčky, úhlopříčně protnout park psojedského zámku, obkroužit Hadí vrch a v ostrých obloucích mezi poli dosáhnout konečné stanice na louce za Kurochody. Nádraží bylo plánováno ve Chvojkovicích (společné i pro Brod), dále v údolí Psojedky (v záplavovém území) společná zastávka pro Dolní Drn a Krutice (obě obce byly od zastávky vzdáleny vzdušnou čarou asi 3 km), v Psojedech měla být v místní části Hadí Vrch zastávka s výhybnou, další zastávku měl mít Horní Drn (2 km od obce) a konečná stanice ležela asi půl kilometru od prvních usedlostí Kurochod. Nejvyšší rychlost v obou směrech byla plánována na 30 km/h a perspektivně jí bylo možné zvýšit až na 40 km/h. Kapacita tratě měla představovala tři páry smíšených vlaků denně, nejvyšší nápravový tlak neměl přesáhnout 10 tun. Právě sveřepý odpor dua Pecháček-Torres a jeho dobrých důvodů, společně s živelným odmítnutím obyvatel Brodu, kteří se obávali úniku zisku, který jim zaručovalo placení mýtného přes tamní říční brod, stálo za dočasným odložením celého projektu a trať tak dodnes existuje pouze ve výhledech územního plánu do roku 2050.
Po smrti Jana Jiřího Torrese, který zemřel v září 1892 při oslavě svých stých narozenin poté, co se napil nejnovějšího produktu svého lihovaru („Apfletraum Ultra-stark“), se novým zámeckým pánem stal jeho vnuk František Karel; ten svou životní energii, kterou se mu nikdy nepodařilo přetavit ve vysněné válečné hrdinství (okupace Bosny a Hercegoviny rakouskými vojsky roku 1878 proběhla jen pár týdnů poté, co po létech marného čekání na ostrou akci zklamaně ukončil vojenskou službu u dělostřelectva), vložil do modernizace svých statků i obce, přičemž střet s konzervativním starostou Pecháčkem na sebe nenechal dlouho čekat. Jedinou světlou výjimkou byla příkladná spolupráce obou mužů na vzniku místního fotbalového oddílu „Záboj CF“ roku 1898. V obecních záležitostech se oba činitelé především neshodli na tom, zda by se do obce měla stavět silnice nebo ne. Starosta neochvějně tvrdil, že stávající systém blátivých úvozů, kterými sedláci a formani za neustálého klení hnali vzhůru k hlavní silnici svá spřežení, plně dostačuje, zatímco hrabě, byť mu již táhlo na padesátku, pošilhával po hitu tehdejší zlaté mládeže, tedy parnímu automobilu s dvojitým poniklovaným komínem a acetylenovým osvětlením, který ale nebylo možno mimo zpevněné komunikace provozovat. Poté, co hrabě získal na svou stranu většinu mladých obyvatel obce prahnoucích po pokroku, a šikovným tahem, kdy bohatě subvencoval výstavbu nové kaple na návsi (1899), také střední a starší generaci, ocitl se starosta v politické izolaci a nová dlážděná silnice byla kolaudována již na podzim roku 1900; dodnes ostatně představuje, kryta chabou asfaltovou vrstvou, jedinou kapacitní spojnici obce s okolním světem..
Po tomto neúspěchu byl starosta Pecháček již jen stínem dříve obávaného vládce obce, zahořkl a až do své abdikace roce 1905 se zajímal pouze o zmíněný fotbal. Poslední kapkou se pro něj stal fakt, že hrabě zakoupil nejen parní hasičský vůz „Magirus“ (1904) pro místní SDH, ale o rok později pro svou vlastní potřebu dokonce i automobil „Laurin & Klement A – voiturette“, aniž by se starosty ptal na jeho názor. Pecháček, mumlaje něco o nevděčné mládeži v rychlých silných vozech (Torresovi bylo 55 let a „voituretta“ měla výkon sedm koní s maximální rychlostí 40 km/h), odešel proto ve svých 65 letech na odpočinek, kterého si jako věčně brblající důchodce skvěle užíval dalších 24 let.
Vzniklé mocenské vakuum nedokázala Pecháčkova rodina poprvé za staletí vyplnit. Dědic rodu, František Josef Pecháček (1879 – 1951) byl dosud příliš mlád a příliš zaujat svou pozicí trenéra a nehrajícího kapitána „Záboje CF“, jeho oponent Svatopluk Myšák (1861 – 1945) byl zase široko daleko znám jako modernista (prosazoval například elektrifikaci obce), což byla pro obyvatelstvo navyklé pecháčkovskému konzervatismu přeci jen poněkud silná káva, takže nastala dosud nevídaná situace, kdy v čele místní volené samosprávy stanul příslušník aristokratického rodu – sám František Karel hrabě Torres, v obci však populární především jako nesmírně oblíbený fotbalový funkcionář a zanícený dobrovolný hasič. Jeho zvolení starostou v mimořádných volbách na podzim 1905 zahájilo v Psojedech poslední období dlouhého 19. století – tzv. Belle Époque. Hrabě starosta Torres, jak zněl jeho oficiální titul, neohrožován ralevantní opozicí a vždy otevřen novým podnětům, experimentoval nejen s takovými výstřelky jako byl fotbal či automobilismus, ale zakoupil si také fotoaparát, jehož funkce demonstroval konsternovanému obyvatelstvu o dožínkách roku 1907 sérií odvážných aktů zámecké služebné Alžběty Horké, podpořil vznik nové školní budovy (1908), zmíněné konání divadelního představení společnosti „Lipany“ (1912), či konání pravidelných obecních plesů kopírujících dvorské plesy vídeňské (1907); pro blaho obce bylo rovněž nezanedbatelné to, že hraběte se ve své tradiční zbabělosti a podlézavosti obávali především státní úředníci, kteří tak nechali v letech 1905 až 1914 po administrativní stránce obec v klidu žít.
Přirozeným vyvrcholením Torresova přístupu k životu byl první start ukotveného horkovzdušného balónu, který se odehrál jedné květnové neděle roku 1914 na místním fotbalovém hřišti za účasti četného obecenstva i starosty v.v. Pecháčka, který za cenu 1,- K zájemcům vysvětloval, jaký je jeho postoj k podobným moderním nesmyslům. Do gondoly balonu „Graf Torres“ vlastní konstrukce nastoupil hrabě starosta sám, vybaven vlněným svetrem, skotským plédem a lahví speciální jablečné pálenky „Luftapfle“. Let balónu měl být slavnostním zahájením důležitého střetnutí „Záboje CF“ a „Habsburgu Kurochody“; ten měl začít bezprostředně po jeho přistání. Bohužel, vlivem chyby v komunikaci mezi nerozlučnými druhy Františkem Josefem Pecháčkem a Františkem Karlem Torres, začal zápas již po startu balonu. Diváci, plně zaujati vývojem utkání, na „Graf Torres“ zapomněli, a ten za naprostého bezvětří dosáhl po několika hodinách kolmého letu vzhůru hranice stratosféry, přičemž pouze zmíněné vybavení zachránilo hraběte starostu před potupnou smrtí umrznutím. Na svého přítele si trenér Pecháček vzpomněl až na tiskové konferenci po zápase, kdy se novináři ze sportovního týdeníku „Vorwärts, Männer!“ na nepřítomném starostovi marně domáhali vysvětlení, proč měli místní diváci v hledišti opět kladiva, kterým po konci utkání roztloukli vítězným hostům klubový žebřiňák. Velitel C-družstva místních dobrovolných hasičů, bratranec trenéra a centr v jedné osobě Ludvík Pecháček zorganizoval bleskovou záchrannou operaci, při níž naši stateční hasiči za pomoci improvizovaného rumpálu stáhli Torresův balon i s promodralým, leč nezlomeným vzduchoplavcem zpět na hřiště, kde mu byla urychleně poskytnuta masáž prokřehlých údů, kterou provedla zmíněná služebná Horká, v civilu zdravotnice SDH.
Po utrpěném šoku hrabě starosta revidoval svůj život a usoudil, že bude následovat svého předchůdce a odebere se ve svých 64 letech na zasloužený odpočinek. Jako symbolickou tečku za svou dobou nechal, poučen otřesnou zkušeností, vybavit psojedský zámek telefonním spojením s palubou balónu „Graf Torres“, kterého hodlal využívat i v penzi ke kontrolním průletům nad svými statky. Ve svém politickém testamentu doporučil za svého nástupce Františka Josefa Pecháčka, aby, jak psal, mohla obec pokračovat v kontinuitě vládnutí tohoto rodu. Přes zuřivou snahu Svatopluka Myšáka i jeho syna Dalibora (1890 – 1918) o opak F. J. Pecháček v předčasných volbách v červenci 1914 díky autoritě svého předchůdce skutečně zvítězil.
Po bouřlivé oslavě ve volebním štábu v hostinci „U Suchánků“, klopýtal nově zvolený starosta kalným ránem 30. července 1914 dospat na svůj statek, když si na návsi všiml neznámého letáku, kterému dominovala obě jeho křestní jména – domnívaje se, že se jedná o další sprostotu z Myšákovy dílny, provozující ve velkém negativní volební kampaň, hodlal jej strhnout. Z omylu byl krutě vyveden poté, co jeho oči s námahou zaostřily a jeho mozek s nemenším úsilím pochopil text, který jeho vyprahlá ústa slabikovala:
„Mým Národům! Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými obětmi a břemeny války. V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.
Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci k zabezpečení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče.“ (...) Spoléhám na statečnou, obětavým nadšením naplněnou brannou moc Rakousko-Uherska. A důvěřuji ve Všemohoucího, že Mým zbraním dopřeje vítězství.
František Josef v. r.“
Devatenácté století v Psojedech skončilo...