Celebrity v Psojedech, díl 3., Jiřina Bohdalová, umělkyně

15.06.2014 21:02

Váženní čtenáři, je opět patnáctý den v měsíci, a jak naše redakce slíbila, přinášíme Vám další, tentokrát třetí a poslední díl naší minisérie investigativně mapující výskyt některých celebrit na katastru obce Psojedy v průběhu 20. století. Tentokrát Vám exkluzivně přinášíme spletitou historii připravované pracovní stáže, kterou zde měla na počátku sedmdesátých let absolvovat populární umělkyně Jiřina Bohdalová. Z celé akce tehdy nakonec sešlo; nijak netajíme, že se tak stalo především díky nezměrnému úsilí tehdejšího předsedy MNV Otto Zmudy, této rázovité režimní postavičky místní provenience, jejíž nekrolog jsme Vám neméně exkluzivně zprostředkovali před necelým rokem. Vzhledem k tomu, že nepřítomnosti zmíněné hérečky..., promiňte herečky, prostí obyvatelé obce nikdy nelitovali a nelitují, lze dnes již tuto eskapádu Zmudovi s klidným srdcem prominout. Jak to tedy bylo?

 

Jiřina Bohdalová (1931 – dosud), umělkyně

Tato jakostní herečka Psojedy skutečně nikdy nenavštívila a silně pochybujeme, že tak ještě čerstvá laureátka státního vyznamenání Miloše Zemana někdy učiní.

Nespokojíme se pochopitelně s tímto konstatováním; vše mohlo být totiž jinak. Začněme zeširoka a vraťme se proto do roku 1974. V čerstvě normalizovaných dramaturgických štábech Československé televize na Kavčích horách (Praha) vzniká návrh na angažovaný seriál „Chalupáři“, který by divákům humornou formou ukázal jásavou současnou tvář socializované vesnice, nad kterou slunce nezapadá, JZD rozdává dobro plnými hrstmi a lavičky na návsi září svým červenožlutým nátěrem vstříc šťastné budoucnosti nás všech. Dílo mělo z hlav prostých občanů vyhnat nevhodné vzpomínky na kontrarevoluční běsy let 1968 a 1969, a populárním umělcům umožnit odčinit hříchy, které napáchali svým vystupováním v rozvratných protisocialistických filmových snímcích tzv. nové vlny (v případě Jiřiny Bohdalové pil soudruhům krev hlavně snímek „Ucho“, 1970). V neposlední řadě měli být „Chalupáři“ také pádnou odpovědí pokrokových tvůrců na dva roky starou reakční agitku „Byli jednou dva písaři“, která se sice také odehrávala ve vesnickém prostředí, avšak na venkovském statku imperiální Francie, propagovala zahálčivý život buržoazie a přitom zcela opomíjela tamní vykořisťování člověka člověkem.  

Výše uvedené kritéria kladená na vzorovou socialistickou vesnici Psojedy v 70. letech samozřejmě nesplňovaly. JZD se zde rozpadlo záhy po svém založení a na obecním katastru od té doby hospodařil s neutěšenými výsledky „Státní statek Stalingrad Horní Drn“. Psojedská „Strojní a traktorová stanice“ připomínala po větší část své existence spíše vrakoviště a lavičku by v obci návštěvník hledal marně, zvláště když zámecký park zplanýrovala v padesátých letech armáda. Pro vlastní filmování byla nakonec nakašírována obec Višňová na Příbramsku, která byla navíc v rozumné dojezdové vzdálenosti pro pražské tvůrce, pracovníky cenzury i samotné umělce. Relativní blízkost Prahy však měla i své nevýhody – obyvatelstvo Višňové bylo dle dramaturgů blízkostí hlavního města příliš ovlivněno a tamní občané nesplňovali jejich městské představy o obyčejném venkovském člověku, jeho primitivních zvycích, jadrnosti mluvy a archetypální slovanské pohostinnosti. Protože však hlavní role vesničanů měli v seriálu ztvárnit pražští umělci, hledalo vedení ČST jakýsi zkušební polygon, kde by herci nasáli pravou venkovskou atmosféru, pronikli do psychologie prostého lidu a získané poznatky přetavili v autentické vyznění svých postav.

Takový herecký výcvikový prostor našla televize v Psojedech. Konkrétně se jednalo o bývalou obecní rasovnu, v 70. letech rekreační středisko ROH, které v pražských kulturních kruzích vešlo do podvědomí jako místo takzvaných „ozdravných pobytů“ dvojice známých kavárenských povalečů Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna; většina jejich povídek z venkovského prostředí ostatně čerpala inspiraci právě v realitě kolektivizovaných Psojed. Školení herců začala poměrně brzy, když v prvním turnuse dorazili do vsi autobusem mírně  vyděšení pánové Josef Kemr, který měl ztvárnit kladného údržbáře Bohouše, a Josef Hlinomaz, představitel komické figurky mírně reakčního dědka Makovce. Dle pražských instrukcí obdarovali oba umělci zevlující domorodce jabloneckou bižuterií a kapesními noži, a odebrali se do zotavovny ROH, která měl působit jako jistá dekompresní komora mezi okolním světem a Psojedy, neboť byla vybavena alespoň některými moderními výdobytky komunismu, například pingpongovým stolem a černobílou televizí typu „Mánes“, žel v psojedské mrazové kotlině bez signálu.

Školení prvního hereckého turnusu dopadlo pro věc socialismu přinejmenším rozpačitě. Josef Hlinomaz se sice velmi úspěšně začlenil do kolektivu místních družstevníků vysedávajících od dopoledních hodin v místním hostinci (tehdy honosně zvaném „Restaurace Vesmír“), když jej však přišel jménem MNV uvítat předseda Otto Zmuda, který jej pod vlivem silné trémy oslovil „soudruhu Blátošlape“ a předal mu dar ve formě broušené vázy, Hlinomaz s temným vrčením vstal a upamatovav se na svou roli hrubozrnného pistolníka Grimpa („Limonádový Joe“, 1964) vzácný dar rozdrtil v zubech. Vyděšený Zmuda se uchýlil do objektu MNV, kde jej vzápětí navštívil Josef Kemr (školící se na roli údržbáře) se žádostí, zda by mu pan (!) předseda neopatřil pytel vápna, cementu, trochu písku a pár cihel, protože by rád opravil zchátralá Boží muka u křižovatky s hlavní silnicí. Zcela vykolejený a šokovaný Zmuda, který celý svůj funkcionářský život zasvětil boji proti všem církevním památkách v okolí a na Boží muka už půl roku smolil demoliční výměr, si však netroufl populárnímu umělci odporovat a požadovaný materiál mu vydal. Josef Hlinomaz tak strávil zbytek pobytu střídavě v místním hostinci v kruhu představitelů zdejší reakce, a střídavě se svým tajně přivezeným malířským plátnem buď tamtéž, nebo různě po katastru obce, Josef Kemr ráchající se přes den v maltě, se k němu většinou navečer ve výčepu připojil. Nikdo z nich však nejevil zájem o předem naplánovaný program – besedu s bývalým partyzánem, návštěvu folklorní výstavky ani přespolní běh brannosti v erárních družstevních holínkách.

Po jistě úmorném úvodu do problematiky se tedy konečně dostáváme k Jiřině Bohdalové, která měla v seriálu původně představovat „zemitou lidovou vypravěčku a bylinkářku“. Bohdalová byla zařazena do druhého školícího turnusu, a zpráva o tom zcela ochromila předsedu MNV Zmudu, který zatím usilovně sepisoval udání na Kemrovo a Hlinomazovo nepřístojné chování příčící se socialistické morálce. Pro Zmudu představovala vnadná „Bohdalka“ sexuální idol od té doby, co se na krajském výboru KSČ zúčastnil projekce úpadkového snímku „Bílá paní“ (1965), který nepřijatelným způsobem zesměšňoval představitele Národní fronty, podrýval důvěru lidu ve volené orgány a tím útočil na samu podstatu lidové demokracie. To vše Zmuda samozřejmě chápal a manifest v tom smyslu podepsal, ale vypudit z hlavy záběry Anduly (Jiřiny Bohdalové) v podprsence se mu nepodařilo. Od chvíle, kdy se dozvěděl, že do Psojed Bohdalová přijede, odložil všechny své úřední povinnosti, vyměnil zamřelé spodní prádlo a třásl se ve vilném očekávání po celém těle.

Jaké však bylo jeho zklamání, když s kyticí mírně ulepených rudých karafiátů čekal na psojedské autobusové zastávce marně! Populární pražská umělkyně totiž začala pro svůj chystaný pobyt v Psojedech klást vedení ČST podmínky: hned zkraje striktně odmítla jet „do té díry“ autobusem, v němž by se mohla dostat do kontaktu s běžným pracujícími, kteří by po ní určitě chtěli podpis nebo nějakou obligátní veselou historku z natáčení. Zatímco televizní funkcionáři byli ochotni ustoupit a zajistili „naší Jiřince“ odvoz zbrusu novou Tatrou 613, herečka své nároky stále stupňovala, až v televizních orgánech vzniklo podezření, že se chce pobytu v Psojedech vyhnout. V konečné fázi tak požadovala, aby měla v obci samostatný apartmán ve druhém podlaží s vyhlídkou na jih, les a rybník, 24 hodin denně k dispozici kadeřníka, kosmetičku a pedikéra, a neomezený přísun exotického ovoce a krémových větrníků. Je třeba připomenout, že psojedská zotavovna ROH byla přízemní, společná ložnice s vyhlídkou na lihovar byla obrácena k severu, občané se stříhali navzájem a pojízdná prodejna sem zajížděla dvakrát týdně, takže požadavky filmové hvězdy se jevily jako zcela nerealizovatelné, aniž by to neohrozilo rozpočet seriálu.

O komplikacích se po stranické linii dozvěděl i Otto Zmuda, chlípnými představami o „Bohdalce“ vybuzený téměř k nepříčetnosti. Nelenil a své spoluobčany donutil pod pohrůžkou znárodnění jejich záhumenků k mimořádně trapné manifestaci, během níž museli po obci pochodovat s velkými portréty Křemílka a Vochomůrky připevněnými na násadách od vidlí a obřím transparentem „Požadavky soudružky Bohdalové splníme!“. Sám přitom do megafonu hulákal hesla jako „Socialistická občanská vybavenost již zítra skutečností“ či „Orgáni emenvé přivítají naši Jiřinku s otevřenou náručí“. Demonstraci však nebyl přítomen nikdo přespolní a její písemný popis doplněný několika rozmazanými fotografiemi, který hormonálně vyšinutý Zmuda odeslal kompetentním místům do Prahy, nedával hlavu ani patu a byl bez zájmu skartován. Předseda MNV se proto rozhodl ke smělé osobní intervenci a do hlavního města se odvážně vydal sám. O tom, co se v Praze událo, nemáme dostatek zpráv. Jisté je, že se Zmuda se svou milovanou umělkyní skutečně setkal a se svým typickým šarmem se jí pravděpodobně pokusil na ulici po soudružsky políbit. Bohdalová, aniž by vyčkala, co po ni cizí tesilový mužík vlastně chce, se začala bránit, a pochroumaného Zmudu vzápětí eskortovala hlídka VB na svou služebnu, kde byla odhalena jeho totožnost. Za soudruhem Zelenkou, ředitelem ČST, se pak v odpoledních hodinách dostavila sama poškozená umělkyně, která v emotivním proslovu zachyceném odposlechovým zařízením StB, doslova konstatovala, že „jí ten vobšourník chtěl za bílýho dne znásilnit a do té prdele, odkud ten úchylák přijel, v životě nepáchne.“

Po tomto incidentu vedení ČST program školení v Psojedech raději ukončilo, nedbaje zoufalých protestů další chystané výsadkové skupiny Sovák – Menšík, kterou o svých zkušenostech z pobytu v Psojedech zevrubně informovali Kemr s Hlinomazem. Role Jiřiny Bohdalové v „Chalupářích“ byla z bylinkářky odvážnými scénáristickými tahy změněna na „s. Dášu Fuchsovou, emancipovanou ženu z městského prostředí usazenou na venkově“ a seriál byl o rok později za úspěšně dokončen. Na našich obrazovkách jej pravděpodobně budeme vídat, dokud neumřeme.

Otto Zmuda obdržel od okresního výboru Strany ústní důtku v tomto doslovném znění: „Ty jeden kanče, stačil sis aspoň sáhnout?“ .