Velká válka, část první. V zázemí.
Výbuch Velké války zastihl obyvatelstvo Psojed zcela nepřipravené. Hlavní vliv na to měla skutečnost, že občané žili v létě 1914 především fotbalem, neboť místní „Záboj CF“ dosáhl špičkové formy a ve vysilující sérii zápasů se svým jediným regionálním soupeřem „Habsburgem Kurochody“ se blížil k získání prestižní trofeje, kameninové salátové mísy, kterou do soutěže věnovala hraběnka Torresová, a kterou v předchozích třech ročnících získal právě jeho tradiční rival. Zájem o politiku, nikterak valný i před sportovní horečkou, ustoupil proto zcela do pozadí. Prosté občany sice pobouřil Sarajevský atentát, neboť, jak v předvolební kampani doslova konstatoval Svatopluk Myšák, "zastřelit tátu a mámu od malých dětí je svinstvo", avšak vědomí, že vládnoucí dynastie disponuje dostatečným množstvím arcivévodů, kteří jsou schopni zhostit se úspěšně uprázdněné role následníka trůnu, obrátilo pozornost obyvatel zpět k nataženému tříslu populárního útočníka Ludvíka Pecháčka. Ani jinak bystrý pozorovatel politického dění, končící hrabě starosta František Karel Torres, nevěřil, že by vídenští politici dospěli k rozhodnutí, vyslat nejkrásnější armádu světa – armádu rakouskou, vstříc blátu bitevního pole. Císař František Josef I. však naznal, že jeho čtyřiaosmdesát let je na rozpoutání světové války ideální věk a rozhodl se proto zakončit svou bezmála sedmdesátiletou úspěšnou vládu ve velkém stylu. Vyhlášení války Srbsku proto hraběte Torrese zaskočilo, propadl malomyslnosti a v hostinci „U Suchánků“ ostře polemizoval s těmi sousedy, kteří uvěřili chlácholivému komentáři otištěném ve sportovním týdeníku „Vorwärts, Männer“, (dále jen „VM“) ve kterém psojedský pomocný učitel tělocviku Vincenc Krňávek neochvějně tvrdil, že do švestek bude po všem a odložená fotbalová utkání budou dohrána ještě před příchodem sněhu. Torres měl sice jen mlhavé povědomí o pavučině spojeneckých smluv, která vzápětí strhla do víru války většinu kontinentu, ale jeho kategorické tvrzení, že v čele s neschopným zbrojmistrem Potiorkem, kterého si ze své vojenské služby pamatoval ještě jako poněkud debilního kadeta, a s armádou disponující sice nejlepšími vojenskými pochody, ale pokulhávající v úrovni výzbroje, bude celá záležitost poněkud složitější, se nakonec ukázalo jako přesnější.
Posluchačů, kteří mohli v hostinci věnovat jeho sofistikovaným politologickým analýzám pozornost, však díky mobilizaci valem ubývalo. Naděje, že se podaří úřady ošálit podobně jako za třicetileté války, vzaly v prostředí moderního státu rychle za své, a již čtyři dny po zahájení mobilizace nezbyl v mužstvu „Záboje CF“ ani jeden hráč, který by tradiční černožlutý dres nevyměnil za štikovou modř polní uniformy. Podobně to dopadlo s jejich nadšenými fanoušky, kteří měli tu smůlu, že mezi lety 1914 a 1918 dosáhli věku 18 až 50 let a byli odvodní komisí uznání „tauglich“. Osudy těch z nich, kteří se již nikdy nevrátili, budou popsány ve druhé části; my se v následujících odstavcích zaměříme spíše na život v zázemí.
Jak jsme již uvedli, nacionalismus byl před válkou v Psojedech u českého i německého obyvatelstva téměř neznámým pojmem, proto se obec vyhnula trapným heslům typu „My jdeme na Rusa, nevíme proč“, „Heil! Nieder mit den Serben!“ či slabomyslnému blábolení o kozáckých koních pijících z Vltavy. Branci samozřejmě neprojevovali žádné nadšení, což však nelze vysvětlovat nedostatkem loajality k arcidomu Rakouskému, jak se horlivě snažili dokázat pováleční národovci, ale spíše přirozeným strachem o osud svůj, opouštěné rodiny, ale také o osud státu, který byl zdejšímu obyvatelstvu až do svého nesmyslného válečného dobrodružství vcelku přívětivým domovem. Z toho důvodu se setkala s relativním úspěchem také první válečná půjčka, spontánně organizovaná učitelem Krňávkem na počátku září pod heslem „Národ sobě“, která válečnému hospodářství vynesla v obci pěkných 120,-K, za což byl starosta Pecháček redakcí „VM“ odměněn nástěnnou výšivkou s básní „Österreich, du edles Haus“. Do válečného úsilí se zapojil rovněž zdejší lihovar, který omezil stávající produkci a plně se soustředil na výrobu dnes již světoznámého likéru „Pro bojiště i zázemí“ s nesmrtelným sloganem „Gott strafe England“. Ruku ke společnému dílu přiložily i místní statky, zapojené do státního programu produkce sušené zeleniny, která v závěru války sloužila vyhladovělému vojsku jako chutný doplněk stravy známý na frontě pod familiární přezdívkou „stacheldraht“.
Po nadějném začátku válečných operací na východě, oslaveném ve „VM“ frenetickým Krňávkovým článkem „Orel Habsburský, toť věru dravec medvěda ruského mocnější!“, se však do sebe vojska zaklesla v nekonečném bahně zákopů bez naděje na jakýkoliv výsledek a fotbalová utkání sezóny 1914 tak zůstala navěky nedohrána...Zákopovou válku s nadřízenými úřady začínal připomínat rovněž výkon obecní samosprávy. Starosta František Josef Pecháček pochopil, že v podmínkách faktické vojenské diktatury, která neúprosně likvidovala všechny demokratické mechanismy Předlitavska, nemá cenu si vyskakovat, a pilně zásoboval okresní hejtmanství požadovanými týdenními zprávami o náladách obyvatelstva, přičemž až do konce války si plně vystačil kopírováním textu „Nálada obyvatel je dle stupnice c.k. ministerstva vnitra na stupni I-A“ (i když nálady tu a tam dosahovaly i velezrádného stupně IV-C), za což se mu v úředních cirkulářích určeným pro obce psojedského významu dostávalo ujištění, že „Rakousko-Uherské zbraně postupují vítězně vpřed“, přičemž poslední oběžník tohoto znění dorazil na obecní úřad ještě 11. listopadu 1918 ráno.
O skutečném vývoji na bojišti se tak občané mohli dozvědět jen od vojáků na "urlaubu" nebo útržkovitě od navrátilců z fronty. Prvně jmenovaní však dotazy sousedů dychtících po veselých historkách z pole odráželi mlčením nebo jednoslabičnými odpověďmi, a je pochopitelné, že například vyprávění bývalého sólisty místního pěveckého souboru „Hlas Slovanův“ Aloise Horkého, který byl milostivě uznán „untauglich“, když mu v Haliči střepina šrapnelu utrhla dolní čelist, a domů se vrátil na Vánoce roku 1914, nemohlo nijak přispět k lepší informovanosti obyvatel. Je přitom paradoxní, že v obci se po celou dobu nepozorovaně shromažďovaly ty nejpřesnější a nejobjektivnější údaje: již roku 1914 byl na frontu odveden celý chov poštovních holubů sedláka Macháněho čítající stovky opeřenců, kteří byli jako šampióni všemožných soutěží exkluzivně používání ke spojení operujících armád s hlavním velitelstvím v Těšíně, resp. později Badenu. Ptáci však při své minimální mozkové kapacitě obvykle nechápali, co po nich širší vlast žádá, a často donesli své důležité zprávy do holubníku Macháněho statku. Stali se tak daleko nejpočetnější skupinou obecních dezertérů Velké války a přispěli k oprávněnému konstatování, že za císaře pána a jeho rodinu bojovali místní obyvatelé na zemi, na vodě i ve vzduchu. Zmíněné relace z bojiště neměl však opět kdo vyhodnotit – paní Macháně se holubů štítila a jejich chovatel se z fronty vrátil až v létě 1918, kdy po výbuchu plynového granátu oslepl na obě oči. Zprávy tak zůstaly nepřečteny a ještě po léta sloužily dalším holubím generacím jako výtečný materiál pro stavbu hnízd.
Po karpatské katastrofě na jaře roku 1915 (rakouský ústup) vyvolávající v českých šovinistech radostné tetelení z představy brzké korunovace ruského cara českým králem, zřídily vojenské úřady v panice z předpokládaného ruského průlomu hluboko do vnitrozemí na komíně místního lihovaru dělostřeleckou pozorovatelnu („beobachtungstelle“), jejíž posádka (nahluchlý vojín Josef Hrabal) na ní zapomenuta setrvala až do léta roku 1920. K zásadním změnám došlo v redakci někdejšího národnostně neutrálního sportovního týdeníku „Vorwärts, Männer!“. Tiskovina se dala zcela do služeb velkoněmecké myšlenky, ve které viděla pro podunajskou monarchii jedinou možnou záchranu, a v nenávistných článcích neustále účtovala s „českými zrádci“, „britskými plutokraty“ a „haličskými Židáky“, čímž se pro většinu čtenářů v obci stala nečitelnou. Ti ji přesto stále ve velkém objednávali, přičemž nerozbalené výtisky byly okamžitě přeposílány prostřednictvím polní pošty na frontu, kde při chronickém nedostatku cigaretového a toaletního papíru vykonávaly pro monarchii zvláště záslužnou činnost. Zemětřesení v redakci „VM“ smetlo i Vincence Krňávka, který se pro nové vedení listu stal jako Čech automaticky politicky podezřelým a ani jeho poslední článek („S vírou hledíme ke stupňům trůnu“) nesměl být otištěn. Zhrzený učitel zahořkl a ve svém anonymním letáku „Pěst Čechoslovana jest pěstí Dohody!“ se programově přihlásil k českému a později československému separatismu; tato propagační tiskovina se však k jednotkám v poli nikdy nedostala, neboť mizerná kvalita papíru jakoukoliv její užitečnou recyklaci dopředu vylučovala.
Podobné politické pseudoaktivity tělocvikáře Krňávka, pro celkovou tělesnou slabost osvobozeného od vojenských povinností, se zcela vymykaly z jinak paralyzovaného života obce. O obskurní administrativní činnosti starosty Pecháčka již byla řeč, jeho věčný konkurent Svatopluk Myšák pak byl zcela ochromen strachem o osud svých jediných synů Horymíra a Dalibora bojujících v řadách rakouských vojsk, hrabě Torres, rozmrzelý tím, že mu vojenské úřady rekvírovaly horkovzdušný balón, automobil i fotoaparát, se stáhl do ústraní, a na všechny obyvatele bez rozdílu začala tíživě doléhat realita nekonečné války. Kritický nedostatek pracovních sil způsobený nenasytností děl vedl v obci stejně jako jinde k vážným problémům v zemědělství a tím k akutnímu nedostatku potravin. Zdejší občané, kteří měli to štěstí a nemuseli v zákopech žvýkat „stacheldraht“, si samozřejmě dokázali vždy něco schovat stranou, ale doby, kdy snídali půl kila šunky a osm vajec, byly dávno ty tam. Dost bylo nakonec pouze pálenky, neboť většina dělníků lihovaru nebyla pro problémy s játry a rovnováhou schopna vojenské služby. Proud zdravým mužů, koní a potravin, který směřoval z obce, byl v opačném směru chabě kompenzován pouze tenkým pramínkem navrátivších se válečných mrzáků, takže nálada i celkový život se v obci koncem roku 1915 dostaly k bodu mrazu.
Naděje na alespoň přechodné zlepšení stavu pracovních sil svitla počátkem roku 1916, kdy byl pod Hadím vrchem zřízen tábor pro italské válečné zajatce, kteří měli podle logického mínění místních obyvatel nahradit odvedené muže a vystřídat u pluhů na zdejších polích vysílené ženy a starce. Jak moc se zdravý rozum obvykle míjí s úředním rozhodnutím, poznali občané velmi brzo, když byli Italové nasazeni k razícím pracím na železničním tunelu v masivu Hadího vrchu, neboť orgány ministerstva války v těsné součinnosti s ministerstvem železnic rozhodly, že ze strategických důvodů je nezbytně nutné oprášit projekt lokální dráhy do Kurochod z roku 1890 a započít se stavbou alespoň těch částí trati, proti kterým nebyly dříve vzneseny žádné protesty, tedy právě a jen psojedského tunelu. Ruční ražba postupovala na stavbě zpočátku rychle, avšak v okamžiku, kdy kaverna vylámaná v žule dosáhla dokonalé akustiky, ukončili Italové veškeré fyzické aktivity a věnovali se v ní pouze zpěvu operních árií.
Jarními a letními večery tak nad nešťastnou obcí zněly z tunelu nebeské tóny z Traviaty, Toscy a Aidy, a dotvářely tak psychedelickou atmosféru válečných Psojed. Každodenním vyvrcholením těchto představení byl zpěv kultovního „Sboru Židů“ z Verdiho Nabucca, při kterém pravidelně vyhrkly slzy i drsnému starostovi Františku Josefu Pecháčkovi, když při petrolejce smolil další relaci o náladě obyvatel, a čím dál častěji se stávalo, že ke zpěvu Italů se přidávali i zdejší občané, což však do krajnosti iritovalo učitele Krňávka, který ve svých velezrádných pamfletech marně prosazoval sborový zpěv protestních songů „Hej Slované!“ a „Kde domov můj ?“. Tato průměrná hudební dílka však u místních obyvatel nikdy nezabodovala tak, jako zmíněná pasáž z Nabucca, která se postupně stala součástí místního folklóru a z prvních příček jeho pomyslné hitparády nadobro vytlačila letitý hit „Sekal sedlák na louce v roztrhaným klobouce“ („...selka mu tam nesla jíst, von že na ní musí vlízt. Vona na to že nedá, že mu dala vonehdá...“ etc.). Certifikovaní sběratelé lidových písní z „Evropského institutu tradic“ byli ještě v roce 2009 doslova šokováni, když zastihli Bedřicha Myšáka ml. vyvážejícího na pole močůvku, a za volantem „hovnocucu“ si svým neodolatelným basbarytonem prozpěvujícího „Va, pensiero, sull'ali dorate; va, ti posa sui clivi, sui colli, ove olezzano tepide e molli l'aure dolci del suolo natal!“ („Leť, myšlenko, na zlatých křídlech, usaď se na svazích a pahorcích, kde jemné, mírné, sladké melodie naší rodné země vydávají krásnou vůni!“).
Stereotypní proud úředních oběžníků zmíněných výše byl přerušen 28. listopadu 1916 metodickým pokynem obecním úřadům, aby pozítří v pravé poledne, v den pohřbu zvěčnělého mocnáře Františka Josefa I., daly v kaplích a kostelech vyzvánět na jeho památku. Starosta Pecháček (císařův jmenovec a celkem loajální poddaný) se v dopise okresnímu hejtmanství rozmrzele ohradil, že by nařízení rád splnil, ale zvon místní kaple úřady rekvírovaly již v březnu, takže s ním v listopadu ani kdykoliv jindy dát zvonit nemůže. Bohužel, k oznámení připsal ze zvyku obvyklou doložku o výborné náladě obyvatel, čímž se z důvodu „truchlení stupně VIb“ zařadil v aktech paranoidních úředníků do kolonky „politisch verdächtig“, což mu na druhou stranu později velmi pomohlo v poválečné psychóze „odrakoušťování“ vedené novým okresním hejtmanem-masarykovcem Vincencem Krňávkem. Ten starostovi nemohl kromě jiného zapomenout, že tehdy nedal na jeho radu a neuspořádal protestní lidovou veselici, nýbrž zádušní mši jak za zemřelého císaře, tak především za všechny obecní padlé, jež navíc vyzněla silně prodynasticky, když jí místní pěvecký sbor zaměstnanců lihovaru „Hlas Slovanův“ doprovodil jedinou písní ze svého repertoáru – „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem“, byť přednesenou z důvodu výše uvedeného zranění sólisty Horkého tentokrát jako nápěv beze slov.
Rok 1917 přinesl s nástupem císaře Karla nepatrný závan naděje, že se snad těžce zkoušená obec dočká něčeho lepšího. Císař se sice snažil, ale nikdy nepřekonal svůj zásadní handicap - byl to slušný člověk a takovým, ať už ve Vídni nebo v Psojedech, doba nepřála. Další odvody, rekvizice, a další mrtví, další ranění a další zmrzačení vrátili nepočetné obecní optimisty zpět do reality. Nemilosrdnou agónii vsi narušil na sklonku roku pouze do té doby zcela nevídaný revoluční jev. Nemáme teď na mysli bolševický puč v Rusku, jehož neblahých důsledků si měla obec do sytosti užívat po většinu 20. století, ale onen mlhavý listopadový večer, kdy si v místním hostinci „U Suchánků“ objednala zámecká služebná Alžběta Horká pivo. Tímto okamžikem vykročily totiž místní ženy z historické anonymity na cestu postupné emancipace. Bezprecedentní krok Horké následovala okamžitě paní Anastázie Suchánková, která vedla podnik za svého muže živořícího již druhým rokem na východní frontě, když pivo zazdila rumem. Šovinistického statkáře Žabku (55), který byl spatřeným výjevem zcela konsternován a hlasitě proti němu protestoval tím, že zlověstně práskal bičem, ženy z hostince vyhodily. Jak za ním doslova do tmy křičela brunátná Horká: „když se můžou chlapi v zákopech pobíjet jako krysy, tak se svět neposere, když si dá ženská panáka“. Šokovaný hospodář, který zcela ztratil pud sebezáchovy, se z požární nádrže, kam přistál, snažil oponovat tím, že on nepřipustí rozvrat tradičních hodnot ohrožovaných takzvaným feminismem (slovo, které v tu chvíli sám vymyslel!), načež byl bolestivě zasažen popelníkem do hlavy, klesl pod hladinu a jen pohotový zásah obou dam zabránil první civilní oběti války v obci. Postupnému pronikání žen nejen do hostince, ale také do veřejného života, nezabránily ani starostou narychlo zaváděné zmatené kvóty na počet piv, které může žena za rok vypít, ani úřady, které na Pecháčků dotaz, co s tím, odpověděly, že Rakousko-Uherské zbraně postupují vítězně vpřed. Neuspěla ani suplika bývalé vrchnosti vedená sdružením konzervativních sedláků – hraběnka Marie Anna Torresová (roz. Šišková), která již léta v běžném rozhodování zastupovala svého manžela plně zaujatého vzduchoplavectvím, fotbalem a uměleckou fotografií, nejenže odmítla utopit ženskou rebelii v dehtu a peří, ale začala dokonce pořádat debatní kroužky, ve kterých se místní ženy bez rozlišení stavu teoreticky připravovaly na svět bez mužů, ke kterému, vzhledem k neúprosně narůstajícím ztrátám na bojištích, se zdálo být úspěšně nakročeno.
Poslední válečný rok 1918 byl ve vsi již zcela ve znamení strachu a únavy z nekonečné války, což značně hnalo vodu na mlýn dosud marginálním silám politických extremistů vyznávajících ať už ideje velkoněmectví či čechoslovakismus. Málokdo z dřívějších osobností obce však této hrozbě v atmosféře všeobecného úpadku věnoval adekvátní pozornost. Starostu Františka Josefa Pecháčka začala při pohledu na jediného syna Václava (nar. 1900) jímat hrůza z toho, kdy na milovaném dítěti se zalíbením spočine oko odvodní komise a to svoje krátké kalhoty s jednou šlí vymění za polní stejnokroj. Jeho věčný konkurent Svatopluk Myšák se po smrti syna Horymíra, prvního vysokoškolsky vzdělaného občana obce a z toho titulu všeobecně uznávaného adepta na post příštího starosty, který padl předchozí rok v bitvě u Zborova, plně soustředil na osud zbývajícího syna Dalibora (nar.1890); poté, co v červnu padl i on, a Myšákově rodu hrozilo akutní nebezpečí vymření po meči, zaměřil se nešťastný otec na dohledání podruhyně Vlasty Bártové, matky Daliborova jediného (nemanželského) syna Bruna, kterou kdysi před válkou v selské pýše vyhnal ze statku. Bývalý starosta hrabě Torres, sám trýzněn obavami o syna Jaroslava Xavera (nar. 1887), který byl z tepla své kanceláře Vojenského zeměpisného ústavu za odměnu přeložen na italskou frontu, do chodu obce již prakticky nezasahoval, listoval zažloutlými fotbalovými ročenkami a u lahve pálenky vzpomínal na umírající svět vídeňských valčíků.
V tomto rozpoložení se ves dočkala pondělí 28. října 1918. Odlehlost obce a tradiční nezájem o to, co kdo zrovna vymyslí v Praze, způsobila, že ten den se v Psojedech nestalo vůbec nic zvláštního. Starosta ráno odeslal obvyklou relaci o náladě obyvatel, za což obdržel obvyklou úřední odpověď o úspěších rakouských zbraní, kterou jako obvykle použil k podpalu v kamnech obecního úřadu. Následně se připojil ke skupince hladových žen a dětí, která na poli hledala zapomenuté nahnilé brambory - kdykoliv se později v novinách psalo o „památném odkazu 28. října“, vybavila se obyvatelstvu vždy právě tato bohulibá činnost. Tak míjely dny; příští pondělí (4. a 11. listopadu) se situace na důkaz obdivuhodné úřední setrvačnosti opakovala. V úterý 12. listopadu se však na obecní úřad dostavil rozrušený učitel Vincenc Krňávek, který před týdnem odjel do okresního města na každoroční školení venkovských tělocvikářů, kde byl plně konfrontován s novou realitou. Přeplněn dojmy z národní revoluce a opásán červenomodrobílou šerpou oznámil trhaně starostovi, že „odvěká touha českého národa byla naplněna, bratr Slovák zbavil se Pešti, Bílá Hora jest odčiněna a máme republiku“; na to, že předchozího dne skončila válka, ve svém svatém nadšení zapomněl. Úřadováním zpitomnělý Pecháček učiteli mnoho nerozuměl, ale z prvního bodu jeho vystoupení bystře usoudil, že se císař Karel dal konečně korunovat českým králem, čímž naplnil letité sny českých vlastenců o korunovaném Habsburkovi na českém trůně. Podivil se, že v úředních cirkulářích o tom nebylo ani zmínky a učiteli unaveně oznámil, že v kapli sv. Jiří na návsi nechá za císaře v sobotu sloužit Te Deum. Co se republiky týče, slíbil, že na ni Krňávkovi pošle po děvečce nějakou mastičku, kterou sám starosta na podobné vyrážky s úspěchem léta užívá. Učitel, který přirozeně čekal, že jej Pecháček pověří ustavením Národního výboru v obci, byl starostovým postojem velmi rozezlen, nedokázal to však říct o dvě hlavy vyššímu Pecháčkovi do očí, a z obecního úřadu potupně prchl.
A tak nastal onen památný den 16. listopadu 1918, kdy se obyvatelé s pochodněmi v rukou shromáždili před místní kaplí, aby vzdali díky Bohu z to, že země má po letech korunovaného panovníka, v modlitbách mu popřáli štěstí a zavzpomínali na své mrtvé a raněné spoluobčany. Za konec války se po hořkých létech neúspěšných pokusů odvážili modlit jen poslední zbývající optimisté. Slavnostní okamžik zahájilo tradiční „Zachovej nám, Hospodine“, tentokrát v nastudování jednoho z řad italských zajatců, špičkového tenora Amadea Pelochiho, který svými (nejen) pěveckými výkony dokázal omámit nejednu místní ženu, marně vyhlížející svého manžela či snoubence, hnijícího kdesi v hromadném hrobě či dosud ještě přežívajícího na pozici. V okamžiku, kdy se starosta František Josef Pecháček chystal přednést slavnostní řeč na téma „S nadějí hledíme ke stupňům trůnu“ byla však náves obklíčena československým vojskem přivedeným do obce Vincencem Krňávkem. Velící důstojník, hejtman Rudolf Sagner von Eisberg, pak na učitelův pokyn shromáždění úředně rozpustil a zatkl starostu Pecháčka, důvodně podezřelého z prohabsburských rejdů. Vyhladovělí vojáci pak v Psojedech během svého týdenního pobytu rekvírovali pro republiku větší množství potravin, které by jinak zůstaly ve spárech obyvatel tohoto monarchisticko-klerikálního hnízda.
Finis Austriae...
Vláda věci tvých k tobě se opět navrátila, ó lide český!