Celebrity v Psojedech, díl 2., Hermann Göring, válečný zločinec

15.05.2014 08:11

Vážení čtenáři, vítáme Vás u druhého dílu našeho seriálu "Celebrity v Psojedech", který mapuje kontakty Psojed s významnými osobnostmi 20. století. V předchozí části jste jistě bez dechu sledovali akční dobrodružství budoucího prezidenta Beneše, která prožil v létě roku 1902 na katastru naší obce a za své nesportovní chování dostal od našich občanů řádně za vyučenou. Nyní se přeneseme o čtyři desítky let vpřed do let 1939 až 1945, kdy k nám do obce jezdívalo na rekreační pobyty jedno z nejodpudivějších stvoření všech dob, říšský maršál Hermann Göring. Nemůžeme říci, že bychom byli na tuto skutečnost nějak hrdi. Svou minulost však nehodláme nijak retušovat a to ani v tyto slavné májové dny, kdy jsem si připomněli vskutku drtivé české vítězství nad nacistickým Německem (za přispění spojenců). Laskavý čtenář jistě ocení tento střípek z dějin Psojed za druhé světové války, neboť hutnější popis tohoto období dosud na našich stránkách chybí. 

(Pozn.: Je zajímavé, že obě celebrity, Beneš i Göring, navštívily Psojedy pod falešnými jmény. Obyvatelstvo je od té doby k cizincům ostražitější). 

 

Hermann Göring (1893-1946), válečný zločinec

Německý říšský maršál, ministr letectví a velitel Luftwaffe navštěvoval Psojedy opakovaně inkognito pod pseudonymem Willy Mayer a s falešnou identitou berlínského obchodníka s vaflemi v letech 1939 až 1945.

Göring, známý jako vášnivý lovec pyšnící se rovněž obskurním titulem „nejvyšší říšský lovčí“ (Oberreichsjägermeister), si za žádnou cenu nechtěl nechat ujít příležitost vystřelit si na jednoho z trofejních psojedských jelenů žijících v oboře patřící rodině Torresových, majitelů zdejšího zámku a polesí. Maršálův dětinský požadavek vznesený hned v březnu 1939 narazil však na bariéru pověstné paranoie samotného velkoněmeckého Vůdce. V pohnutých dnech mnichovské krize roku 1938 odeslalo totiž psojedské zastupitelstvo Hitlerovi výhružný dopis, v němž mimo jiné konstatovalo, že pokud na území obce „strčí rypák nějakej tvůj (myšleno Hitlerův) vašnosta, urazíme mu hnáty, zmalujeme ksicht a vyválíme ho v dehtu a peří“. Führer nehodlal riskovat ztrátu pochybné prestiže pohlavárů Třetí říše a Göringovi proto návštěvu obce zakázal do doby, než bude po vítězné válce místní obyvatelstvo vyhlazeno. Říšský lovčí se však nevzdal a záhy se tak na letním bytě u hajného Šišky začal objevovat právě korpulentní pan Mayer s charakteristickým plnovousem, tmavými brýlemi a extravagantní mysliveckou kamizolou, jehož si prostí obyvatelé oblíbili pro jeho žoviálnost a drobné dárky, kterými je občas podělil. Pobyty v Psojedech pak lstivý Göring Hitlerovi vykazoval jako štábní porady, exkurze, školení, semináře a koordinační schůzky.

Psojedská obliba pana Mayera měla kořeny především v roce 1940, kdy na jeho (jak sám uvedl) „tichou pokornou přímluvu“ německé úřady upustily od rekvizice zvonu kaple sv. Jiří na Hadím vrchu, který mu zvoněním ukázal cestu, když předchozího podzimu zabloudil v mrznoucí mlze v údolí říčky Psojedky. Později neváhal financovat opravu kaple a zajistil pro ni u svých „pařížských přátel“ i nový oltářní obraz „Sv. Jiří zabíjí draka“ od „neznámého mistra“. Vyhlášený byl i jeho apetit a s ním spojená útrata v místním hostinci. Jindy k cizincům podezíravé obyvatelstvo tak záhy dospělo k humanistickému názoru, že „není Němec jako Němec, pan Mayer je například slušnej chlap“, přestalo si návštěvníka všímat a soustředilo se spíše na hrůznou každodenní realitu života v prostředí národního socialismu. Úděsná pravá identita oblíbeného návštěvníka nebyla během války nikdy odhalena; spojit si Göringovu vizáž s rafinovaným převlekem Willyho Mayera nikoho nenapadlo, navíc když protektorátní noviny nikdo nečetl a německé filmové týdeníky byly v kurochodském biografu promítány zásluhou tamní partyzánské skupiny rozostřeně.

Sporadické lovecké návštěvy pana Mayera se od jara roku 1943 začaly měnit i v delší pobyty, oblíbený host byl však stále zamlklejší a utrápenější, což zdůvodňoval tím, že produkce vaflí za války upadá a po drobném obchodním neúspěchu v Povolží mu navíc jeho šéf přestal důvěřovat a v rozhodování jej často obchází. Útěchu nalézal Mayer-Göring jen v dlouhých hovorech s majitelem zámku a polesí Jaroslavem Torresem, které spolu vedli při nočních čekaných na luxusním posedu č. 8b v údolí Psojedky. Před příslušníkem (bývalé) rakouské šlechty se skleslý Göring nepřetvařoval, strhl falešný plnovous a svou pravou totožnost mu schlíple přiznal. Na oko loajální Torres, který „kamarádu Hermannovi“ empaticky nabídl, jestli si s ním nechce o svých problémech pohovořit, byl však také hlavou místní odbojové organizace „Radecký“, a říšský ministr, který na posedu pod vlivem morfia a Torresovy domácí pálenky vyžvanil z tajných záležitostí co mohl, se tak nevědomky stal důležitým informátorem psojedských odbojářů.

Dovolte malou odbočku: agent Göring (krycí jméno „Rekreant“) byl mezi ostatními nevědomými spolupracovníky zdejších odbojářů spíše jistou výjimkou, největší množství informací totiž nepocházelo z konspiračního prostředí posedu, ale z plně osvětlených sálů místního zámku. Psojedská odbojová organizace „Radecký“ založila svou existenci na dvou pilířích – zpravodajské činnosti a dlouhodobé devastaci německého důstojnického sboru alkoholem, které spolu úzce souvisely. Vznik této úspěšné konspirační organizace umožnily především dva faktory. Během první republiky měly Psojedy (nikoliv zcela neoprávněně) pověst „reakčního monarchisticko-rakušáckého hnízda bez náležité republikánské loyality“, a písemné materiály v tom smyslu padly pochopitelně německé okupační správě do rukou, zadruhé, prvorepublikové zákony fakticky zakazovaly, aby se českoslovenští důstojníci stýkali se svými bývalými spolubojovníky ze světové války, pokud slouží v cizí armádě, především rakouské a maďarské. Když se proto po okupaci ČSR bývalý kapitán rakouského a československého dělostřelectva Jaroslav Torres obrátil s pozvánkou na „ pravidelná setkávání po létech“ na několik starých kamarádů – vojáků bývalé rakousko-uherské armády nyní sloužících v řadách Wehrmacht, nepřipadlo na tom nacistickým policejním a zpravodajským orgánům nic podezřelého, naopak se tyto akce přesně hodily do jejich koncepce podpory aktivní kolaborace. Ex-rakouští důstojníci si pravidelné bujaré večírky na psojedském zámku oblíbili, často pak přizvali také své nové kolegy a známé ze staré Říše či momentálně Německu přátelských armád –  Italské, Sovětské, Japonské, Finské, Maďarské, Bulharské, Turecké, Rumunské či Slovenské. Kromě melancholického vzpomínání na léta první světové války přišly samozřejmě na přetřes také drby, pomluvy a informace z té druhé. Jablečná pálenka dokázala rozvázat jazyk i nejfanatičtějším nacistům a prověřené zámecké služebnictvo pak ještě několik dní poctivě sepisovalo, co vše na večírku zaslechlo, zatímco hosté byli díky záměrně vysokému obsahu methanolu v pálence většinou na několik dní vyřazeni z činnosti a v dlouhodobé perspektivně směřovali rovnýma nohama do invalidního důchodu. Potíž byla jen s důstojníky italskými, kteří na zvídavé otázky hostitelů o poměrech na východní frontě odpovídali stereotypními stížnostmi na to, že je jim tam zima (popřípadě horko, přišla-li řeč na bojiště severoafrické), a o sdílení detailních vojenských informací o italské armádě nejevili zájem; později vyšlo najevo, že je sami často ani neznali. Pověst tuhého zpravodajského oříšku měli také důstojníci Rudé armády, kteří se vůči pálence vyznačovali značnou odolností a teprve po prvním vypitém litru se u nich začaly projevovat známky opilosti a indiskrece (často i inkontinence) – místním odbojářům se proto znatelně ulevilo, když v roce 1941 Sovětský svaz otočil, vstoupil do řad protivníků Třetí říše a jeho důstojníci se v Psojedech přestali objevovat.

Získané cenné poznatky, tajné informace a písemné materiály sesbírané uklízečkami po pokojích vyspávajících hostů zámku, putovaly následně přímo do spojeneckých štábů; československá exilová vláda v čele s dr. Edvardem Benešem se informacemi z Psojed ze zásady odmítla zabývat a plně se spoléhala na hlášení loajálního domácího odboje. Nutno přiznat, že organizace „Radecký“ však stejně za hlavu svého politického vedení považovala následníka trůnu Ottu Habsburského pracujícího v britském exilu na obnově podunajské monarchie, takže ji nezájem československých představitelů nijak netrápil.

Pro zajímavost a ilustraci činnosti odbojové organizace „Radecký“ uveďme jednu z informací, kterou Jaroslav Torres vymámil na posedu z „pana Mayera“, v konfrontaci s poznatky, které o téže věci zaslal do Londýna domácí odboj. Ten přičinlivě ohlásil, že se přes Protektorát někam na východ přesouvá nějaká letecká jednotka. Mayer-Göring si na čekané zatím ublíženě stěžoval, že stíhací eskadra (Jagdgeschwäder), stažená před časem z východní fronty k odpočinku, doplnění a přezbrojení do Francie, se teď na zbrklý Führerův rozkaz urychleně přesouvá zpět. Mužstvo tvoří ostřílení, leč za dovolené v Paříži kapavkou nakažení veteráni, doplnění nezkušenými nováčky; ani jedni ani druzí však nestihli dokončit výcvik na novém typu letounu, do Ruska si s sebou navíc vezou obří zásoby vína, koňaku a absintu, takže stejně nelze očekávat, že by první dva týdny byli schopni letu. Velitel jednotky se cestou „služebně“ zdržel v Berlíně, kde vysedává v „Horcheru“ (pro důstojníky letectva znamenala tato restaurace totéž, co psojedský hostinec pro místní sedláky) a smyšlenými historkami o svých vzdušných soubojích baví přítomné dámy. Bohužel jde o Hitlerova oblíbence a zasloužilého straníka, takže s tím nelze moc dělat. Mezi dalšími injekčními vpichy Göring svému příteli bezelstně vyzradil přesné místo i čas nasazení eskadry; ta byla následně díky tomu třetí ten od svého příjezdu na východní frontu zdecimována sovětskými gardovými vojsky, aniž by jediné její letadlo opustilo vzletovou dráhu. Velitel Jagdgeschwäder mezitím v Berlíně podlehl svodům britské agentky Helgy von Reeperbahn, začal se jí v četných intimních chvílích svěřovat se služebními záležitostmi a pokračoval v tom až do konce války.

Pan Mayer navštívil Psojedy naposledy koncem ledna 1945, žovialita však byla ta tam a jeho smutné psí oči vzbuzovaly v obyčejných lidech opravdový soucit. Jaroslav Torres mu dokonce nabídl azyl na svém zámku, který naoko bojovně označil za „nedobytnou pevnost v lůně Říše“ ; ve skutečnosti měl hrabě jisté pochyby o postoji poválečných československých úřadů k jeho prohabsburské odbojové činnosti a případným zadržením Hitlerova zástupce Göringa se chtěl pojistit před známou mstivostí prezidenta Beneše. Říšský maršál měl naopak podobné pochyby o nedobytnosti psojedského zámku, o níž jej nepřesvědčila ani uzamykatelná branka do parku, hraběti za nabídku poděkoval, dětem hajného Šišky věnoval na rozloučenou elektrický vláček (základ dnešního modelového kolejiště starosty Pecháčka, viz též diskuse po tímto článkem) a z obce navždy zmizel.

Na začátku odhalení pravé identity „pana Mayera“ stálo podřeknutí Jaroslava Torrese, který na jaře roku 1946 v místním hostinci „U Suchánků“ oslavoval udělení Viktoriina kříže (VC), kterým ho britský král Jiří VI. ocenil za jeho odbojovou činnost ve prospěch spojenců (pozn.: stalo se tak neveřejně a korespondenčně; britská vláda s psojedskými odbojáři počítala i ve studené válce, před kterou nedávno varoval ve Fultonu Churchill, a veřejný rozruch okolo vyznamenání by tomuto záměru uškodil. Prezident Beneš byl pak Brity důrazně varován, aby od chystaného retribučního procesu s Torresem a spol. upustil. Jako vždy poslechl.). Torresovo tvrzení, že Mayer byl ve skutečnosti Göring, odbyli ostatní hosté veselým „už tolik nepijou, pane hrabě“, červíček pochyb však v nich přeci jen začal hlodat. Klapky z očí spadly posledním nevěřícím až v době vyvrcholení Norimberského procesu, když Torres ve výčepu inkoustovou tužkou přikreslil na jednu z Göringových fotografií ze soudní síně plnovous a svou koláž triumfálně vyvěsil na pípu. Na místo nacistické zrůdy hleděl najednou na užaslé sedláky ze stránek novin druhdy oblíbený Willi Mayer.

Pointa chybí; než stihli naši rozvážní občané tuto informaci jakž takž zpracovat a vyvodit z ní důsledky, přišel Vítězný únor. Torres v hodině dvanácté emigroval, hostinský putoval do tábora nucených prací, sedláci do pohraničí, ostatní do družstva a kompromitující elektrický vláček do úkrytu v dřevníku hájovny. Němým svědkem celé aféry tak zůstala pouze civilní fotografie pana Mayera, mecenáše kaple na Hadím vrchu, umístěná dodnes skrytě za oltářem tamtéž. Její přítomnost nemá nic společného s jakoukoliv propagací nacismu, jak by se snad mohli zaradovat národně socialističtí pomatenci, náhodně zabloudivší na naše stránky, či, nedej Bůh, přímo do obce! Fotografie zde byla vyvěšena ještě před Mayerovým demaskováním a poté, co k němu došlo, se každý z našich občanů štítil byť se jí i dotknout. Dnes, bezmála sedmdesát let od konce války a Göringovy smrti je snímek již jen pouhou bizarní kuriozitou analogickou například s podobiznami démonů na chrličích středověkých křesťanských katedrál.