Jeden den Jaroslava M.

08.08.2012 19:01

Na četné žádosti a stížnosti čtenářů, že se naše stránky věnují pouze obecním celebritám z horních deseti, odpovídáme úderným článkem popisujícím obyčejný všední den psojedského občana Jaroslava M. (blíže zde), kterého rozhodně nelze mezi smetánku obce počítat. Materiál, který Vám exkluzivně přinášíme, vznikal během včerejška poté, co jsme se s hlavním aktérem domluvili na velkorysém finančním vyrovnání, kterým jeho publikaci podmiňoval. Za karton cigaret nám bylo navíc milostivě dovoleno, abychom mohli citovat některé jeho výroky (resp. výroky jeho kamarádů) doslova - laskavý čtenář je v článku najde napsané kurzívou.

Je devět hodin ráno, úterý. Pan Jaroslav těžce procitá ze zdravého spánku opilce, kterému se předchozích několik hodin oddával na své polovině manželského lože. Manželka Božena již dávno odjela ranním autobusem do Kurochod, kde v „Domě levného textilu“ pracuje jako prodavačka. Po několika nezbytných ranních úkonech, společných většině mužské populace napříč sociálními skupinami (zakašlání, podrbání se v rozkroku a odplivnutí si z hloubi hrtanu), se pan Jaroslav pokouší ustlat, přičemž zjišťuje, že se včera opět zapomněl osprchovat a prostěradlo na jeho posteli se tudíž vzdáleně podobá legendárnímu turínskému plátnu. S kocovinou se mu celou situaci nechce řešit a odebírá se proto, stále ve svém nočním úboru (zažloutlé pruhované trenýrky), do kuchyně, najít něco na zub. V lednici nachází poloprázdný pytlík kuřecích párků, koupených „v akci“ před týdnem. Protože se mu je nechce ohřívat a chleba nenašel, konzumuje je na studeno, přičemž je namáčí do tatarské omáčky, což je dle jeho autoritativního tvrzení chutnější kombinace, než klasika s hořčicí. U snídaně zvolna popíjí lahvové pivo, pročítá včerejší „Blesk“ a regionální bulvární měsíčník „Doslova šok!“, většinu zpráv komentuje polohlasnými nadávkami jako „gauneři“, „grázlové“ a „do fabriky s nima“, narušenými jen občasným „sakra“, když mu majonéza ukápne buď na noviny nebo zavalité břicho, odkud ji stírá tučným prstem, který vzápětí olizuje, mlaskaje při tom.

Kolem půl jedenácté se pan Jaroslav již cítí být dostatečně fit na to, aby se vydal do samoobsluhy. Obléká slušivou kombinaci maskáčových kalhot a černého trička s žertovným nápisem „Policie“, jehož bohatě rozvětvené solné mapy a charakteristický pach dávají i méně  pečlivému pozorovateli tušit, že je již nějaký ten pátek v oběhu. Úbor vkusně doplňují světlé ponožky (na jedné je bohužel dosti zřetelný otvor), plastové pantofle a nezbytná ledvinka s osobnímu doklady, ruličkou bankovek, zapalovačem a kapesním nožem zn. „Rambo´s Dream“. Na dvoře, jemuž dominují polozarostlé hromady stavebního materiálu, který se bude jednou jistě hodit, stojí zaparkovaná Jaroslavova chlouba, stříbrná, leč rzí již poněkud prokvetlá „Škoda Felicia Kombi“ s tónovanými skly. V interiéru vozidla působí jedinečným dojmem koncovka řadicí páky ve tvaru umrlčí lebky, volant obalený imitací kožešiny a notně vybledlá fotografie neznámé nahé krásky v necudné poloze s titulkem „Heiβe Ulrika“ zavěšená na zpětném zrcátku. Žel Bohu, zapomněl pan Jaroslav včera večer vytáhnout okénko, takže se ve voze popelí několik slepic a ty nejhladovější z nich prohrabávají vrstvu obalů od nejrůznějších pochutin pod sedadly doufajíce, že naleznou vytoužený chutný zbytek. Jaroslav s nepřetržitým klením opeřence za jejich hlasitých protestů vyhání a s mohutným tůrováním vyráží do 200 metrů vzdálené samoobsluhy.

Vozidlo, viditelně označené symbolem invalidy na vozíku, vzápětí elegantně parkuje napříč všemi třemi parkovacími místy před samoobsluhou, přičemž lehce vráží do kontejneru na papír. Pan Jaroslav s nadávkami vystupuje, zběsile do kontejneru kope a nasliněným prstem ojíždí nepatrný šrám na předním nárazníku.

Po prožitém traumatu vstupuje do samoobsluhy s nasupeným výrazem, beze slova si bere košík a vkládá do něj vybrané základní potraviny – dvoulitrovou láhev „Coca -Coly“, sáček chipsů, pět piv, pět rohlíků; nejdelší čas pak stráví před chladničkou, odkud pečlivě vybírá své oblíbené saláty ověnčené vznešenými názvy (norský, pařížský atd.). Všechny jsou vyrobeny na bázi majonézy a výrobního salámu, liší se tak jen složením a množstvím aditiv (tzv. éček), která jim dodávají specifickou chuť, nad kterou by Nor či občan Paříže jen nevěřícně kroutil hlavou a tiše zvracel. Jaroslav vykřikuje nahlas něco o zlodějských cenách, proklíná ministra financí „hajzla“ Kalouska a končí plačtivým povzdechem, že se „snad půjde pást, aby nakonec nechcípnul hlady“. Za této tirády se zvolna přesunuje ke stojanu s tiskem – bere „Blesk“, „Aha!“ a pro manželku časopis „Žena a život“, mezi jehož stránky umně ukrývá DVD s pornografickým snímkem „Horst na cestách. Díl 1. - Asie“ (SRN, 1993), za které se mu nechce platit ani těch akčních 49,- Kč. Film je volným pokračováním dílka „Prasák Horst“ (NDR, 1989), které je ozdobou Jaroslavovy tematické videotéky již od sametové revoluce. Při placení se usilovně snaží navázat rozhovor s pokladní a manželkou starosty Marií Pecháčkovou o problémech obce, na které dle jeho mínění „Pepík“ (myšlen starosta Pecháček) nestačí. Úlisně nabízí své rady, mezi nimiž dominuje několikrát opakované „já bych to všechno postavil pěkně do latě!“. Pecháčková, která podobně jako manžel Jaroslava nesnáší a neví nic o tom, že by mu starosta dovolil oslovovat jej křestním jménem, se snaží zákazníka rychle zbavit, odpovídá jednoslabičně a tak v nervozitě přehlédne i jeho povedený kousek s DVD, o což mu ostatně šlo. Rozradostněn úspěchem, kupuje si Jaroslav ještě dvoje cigarety „Dubina Extra“ (o 20% více tabáku), a poté, co blazeovaně přehlédne frontu naštvaných lidí, která se u pokladny během jeho monologu vytvořila, samoobsluhu opouští.

Cestou domů se snaží sladit řízení, kouření a pití „Coca-Coly“, zatímco jeho všetečné prsty šátrají po dalších chutných kouscích v balíčku brambůrek. Není proto divu, že jen pár metrů od domu málem srazí poštovní doručovatelku, která do jeho schránky právě vhodila značné množství reklamních letáků, nabídek úvěrových společností, upomínek a výzev k zaplacení dluhu. Odměnou je jí Jaroslavovo spílání do „krav, co neumějí chodit po ulici“ doprovázené zběsilým troubením a vysypáním většiny zbývajících chipsů pod sedadlo spolujezdce. Jaroslav zběžně prohlíží obsah schránky; v momentě, kdy narazí na písemné upozornění na hrozící exekuci, volá bez rozmýšlení mobilním telefonem redaktorovi nejmenované televize, jemuž plačtivě sděluje, že má pro něj námět na reportáž: je invalidním důchodcem, někde něco omylem podepsal a teď mu ti „gauneři“ hrozí exekutorem. Po krátkém smlouvání o částce, kterou bude muset zpravodajský štáb za tento exkluzivní materiál zaplatit, se domlouvají na detailech, Jaroslav vítězoslavně hází všechny upomínky do popelnice a s náručí plnou reklamních letáků, ve kterých ho na první pohled zaujala nová plazmová televize s olbřímí úhlopříčkou, mizí v domě.

K obědu má od ženy nachystanou zeleninovou polévku a sekanou z bramborem. Protože však ani na jedno nemá chuť, končí oba pokrmy na kompostu, kde se na ně nedočkavě vrhá hejno olysalých slepic. Jaroslav raději zapíná televizi a pojídaje rohlík s „krabím“ salátem, sleduje  reprízu svěžího pořadu TV Prima „Prostřeno“, který jej ale brzy začíná svou náročností nudit, takže raději vkládá do přehrávače čerstvě ukořistěné DVD „Horst na cestách“, při jehož sledování zažije několik skutečně šťastných chvilek, takže jej ani nerozčílí další skvrny od majonézy, které se mu během tohoto kulturního zážitku objevily na oděvu. Přemožen lavinou nových vjemů, počíná Jaroslav u televize klimbat a v momentě, kdy filmový Horst nastupuje do vlaku na hlavním nádraží v Brně, definitivně usíná, přičemž nešťastnou náhodou převrací lahvové pivo, které se kloktavě vylévá na sedací soupravu. Mohutné chrápání páně Jaroslava spolehlivě přehlušuje jak bzukot much hodujících na zbytcích piva a majonézy, tak také chlípné skřeky cestující středního půvabu, se kterou právě na červené kožence kupé vozu 2. třídy prožívá Horst další milostné dobrodružství.

Jaroslav M. procitá z luzného snění asi ve dvě hodiny odpoledne; po jedné zdravotní „Dubině“ ukončuje tlačítkem „stop“ Horstovo trápení a vyráží, jak říká, konečně něco dělat. Psojedy, stejně jako většina našich obcí, nabízí totiž nepřeberné možnosti k pololegálnímu osobnímu obohacení – oplocení pozemků je chabé, ves je přes den téměř vylidněna (zvláště teď v létě) a úcta k majetku druhých je u Jaroslava silně zakrnělá; jak tvrdí, kradou všichni a hlavně „ti gauneři nahoře“, takže jeho drobné počiny tohoto druhu jsou prý v celkovém kontextu „polistopadového marastu“ zanedbatelné. Tiše jako myška projíždí se zařazeným druhým rychlostním stupněm obcí a hned na rohu návsi se na něj široce usměje štěstí: u jabloní vroubících příjezdovou cestu jsou pečlivě srovnány pytle letních jablek, připravených projít po zkvašení křivulemi minilihovaru hostinského Rudolfa Zimy a proměnit se v místní vyhlášený „Kalvádos Summer Time“. Hostinský má u Jaroslava několik vroubků za to, že mu soustavně odmítá nalévat „na sekeru“, i když ten mu šermuje před očima svým průkazem invalidy, takže když tři z pytlů mizí v kufru Felicie, cítí se Jaroslav jako jasný morální vítěz. Za vsí padne jeho ostříží zrak na slámu v Pecháčkově poli. Je sice teprve srpen, ale Jaroslav již myslí dopředu: na podzim bude třeba zazimovat králíkárnu; králíci jsou jedněmi z mála živých tvorů, které má opravdu rád (reportáže z úspěšných vrhů samice „Fanči“ bývají ostatně ozdobou zpravodajství různých televizních stanic) a tento ušlechtilý pocit dokáže v jeho očích ospravedlnit i přesun téměř dvou kubíků slámy do společnosti pytlů s jablky. Nebýt proklatého odpoledního spánku, mohl by Jaroslav pokračovat ve své spanilé jízdě po Psojedech a okolí dále, ale téměř dvouhodinové zpoždění zavinilo, že jeho počínání zpozoroval nejmladší syn starosty Pecháčka a majitel pozemku Václav Pecháček, který se s traktorem a balíkovačem „John Deere 592“ na poli objevil. Jaroslav má co vysvětlovat; vychytrale se snaží vykroutit, když „Vašíka“, jak Pecháčka juniora důvěrně oslovuje, přesvědčuje, že mluvil dopoledne v samoobsluze s jeho „maminkou“ a ta mu výslovně dovolila, aby si něco té slámy pro ty svoje „králíčky“ vzal. Pecháček Jaroslavovi nevěří ani slovo, ale znaje svou měkkosrdcatou matku, která onehdy dala zdarma nanuk i Kassandře Červeňákové (13), která tvrdila, že nemá peníze, protože rodina žije z dávek, nemůže zcela vyloučit ani možnost, že má pan Jaroslav polní pych skutečně posvěcený rodinnou autoritou. Nevlídně mu proto naznačuje, že už má slámy dost a ať okamžitě vycouvá z jeho pole. Jaroslav poníženě děkuje a za tiché proklínání toho „nevděčnýho spratka Pecháčkovic“ odjíždí k Hadímu vrchu, kde se poněkud uklidní tím, když do auta přemístí několik zarezlých lešenářských trubek, které se bez dozoru povalují u zdi Červeňákovy rodinné farmy.

Zmožen vynaloženým úsilím a horkem, zastavuje se „na jedno“ v místním „Bistru Zmije“, kde jej přivítá opilecký halas jeho kamarádů, kteří zde popíjejí již od rána, a charakteristický pach cigaret, zvětralého piva, potu, moči a přepáleného oleje. Poslední vjem probudí v Jaroslavovi hlad, takže si objedná půl kila hranolek s tatarskou omáčkou. Během přípravy pokrmu zvládá Jaroslav hravě první tři piva a panáka rumu na uvítanou, načež zábava nabývá volnější formy. Přátelé se vzájemně překřikují, kdo z politiků je větší gauner, koho by nejraději pověsili a jak to všechno stojí za hovno. Jaroslav, po jídle dobře naladěn, vypije čtvrté pivo a druhý rum a podělí se s kamarády o svou odpolední příhodu na Pecháčkově poli, kterou zakončuje s pozoruhodným myšlenkovým pochodem větou: „Já to tomu frackovi řekl přímo do vočí: ty si tady hraješ na americkýcho farmáře nebo co, a přitom kdyby ti za komunistů družstvo ty pole nevobdělávalo, tak tady máš dneska les!“ Za obdivného přitakávání přátel („Tos mu řekl dobře!“ nebo „Jó, za komunistů, to si lidi trochu té slámy mohli vzít vždycky“) objednává další rum a s temnou předpovědí „však vono jim po volbách sklapne“ jej hází do sebe. Z dalšího průběhu přátelského posezení u „Zmije“ je nutno vyzdvihnout sledování jak odpoledních, tak večerních „Televizních novin“ TV NOVA (hlasitost na maximu), které Jaroslav M. s kamarády vulgárně komentují („gauneři“, „kdyby aspoň udělali něco pro vobyčejný lidi, jako sme my“ a „ti frajírci dneska jezdí jako hovada, to dřív nebejvalo“  apod.). Jaroslav je navíc speciálně vysazený také na zoufalého moderátora Reye Korantenga („zasranej negr“), kterého obviňuje, že bere „našim lidem“ práci, podobně jako pan Nguyen Tran Du-long („zasranej rákosník“), majitel „Domu levného textilu“ v Kurochodech. K jedenácté hodině začínají Jaroslavovi docházet peníze, neboť obsluha trvá na placení okamžitě po vyřízení objednávky, na což se jí dostává zuřivého spílání do „vydřidušských dacanů“; nikoliv nepodstatné je ale také to, že při cestě ze záchodu neoopomene Jaroslav nikdy vhodit několik mincí do výherního automatu, bohužel, aniž by si všiml, že je odpojen od sítě. Krátce před půl dvanáctou se ještě stává pomyslným vítězem slabomyslné soutěže o nejzdařilejší imitaci nenáviděného ministra Schwarzenberga („zasranej knížepán“), když usne na stole, ale to již je opravdu konec. Úderem půlnoci zastavuje Felicie smykem na dvoře a pan Jaroslav M. po krátké potyčce s manželkou, po které marně vyžaduje sex, za což jí na oplátku slibuje, že se tedy zuje, usíná v půl jedné zdravým spánkem opilce. Smyčka se uzavřela.