Svodka XI - Uprchlická

20.12.2015 22:55

Vážení čtenáři, příznivci naší obce. Jak jste jistě postřehli, dlouho jsme se ze Psojed neozvali. Důvodů se sešla spousta. Od přirozené lenosti našeho reportéra a jeho celkového vyčerpání polními a nádenickými pracemi, kterými je nucen si přivydělávat, po letní horka, kdy tetelící se vzduch zcela znemožnil objektivní pohled na dění v obci i jejím okolí. V neposlední řadě je to i neradostný vývoj, kterým se Evropa i tato nešťastná země (opět) ubírá a který psojedské obyvatele (opět) nabádá k ostražitosti a osvědčené taktice dávat o sobě vědět co nejméně. V posledním příspěvku roku jste si uvykli zemitým projevům starosty Pecháčka; v letošním roce tomu tak již nebude. Starosta totiž jasně konstatoval, že už všechno řekl a jen by se opakoval. Než jej (opět) pohltil výčep hostince "U Sněhuláka" stačil mezi dveřmi vzkázat alespoň toto: "Neblbněte a rozum do hrsti". My Vám proto alespoň přinášíme stručnou svodku toho, co se v Psojedech za poslední dobu dělo.

Jako celou republikou, tak i Psojedy hýbala a stále hýbá hysterie z tzv. migrační krize. Zde je na místě konstatovat, že stejně jako téměř všude jinde, ani v naší obci nikdo žádného migranta neviděl a tito se v místních lesích dle hlášení hajného Šišky ani nevyskytují. O to víc vášní však vzbuzují. Ostrůvek klidu představuje obecní úpřad a jeho neformální pobočka v hostinci "U Sněhuláka". Starosta, jehož rodina ostatně v padesátých letech sama okusila osudu vyhnanců, zaujímá i v náročných podmínkách výčepu poměrně střízlivý postoj formulovaný jako "Podívejte, my tady o nikoho z nich dvakrát moc nestojíme, no ale když přijde někdo, kdo si pomoc zaslouží, pomůžeme". Návrh Bedřicha Myšáka na přeměnu zasedací místnosti Obecního úřadu na nouzovou noclehárnu však odmítl jako prozatím neopodstatněný se slovy "Bedřichu, přestaň blbnout". Zlé jazyky tvrdí, že se tak stalo hlavně proto, že by musel demontovat své modelové kolejiště, které je ostatně jedním z hlavních důvodů, proč zasedání probíhají raději ve zmíněném výčepu, kde je klid k zodpovědné politické práci větší, než v rušném železničním uzlu měřítka 1:45. Při mohl rozhodnout místostarosta Zubatý svými poznatky ze semináře "Teze k řešení migrační krize na obecní úrovni" pořádaného Ministerstvem pro místní rozvoj v pražském hotelu Four Seasons, neučinil tak ale, neb byl již plně vytížen přípravami na summit "Protéger nos plages" konaném začátkem září v Saint Tropez. (Pozn.: summit "Ochrana našich pláží" se však pohříchu nezabýval uprchlickopu krizí, nýbrž bojem proti nudismu. Zubatý přesto setrval až do závěrečného rautu). 

Rodina Myšákova tak vzala věc do svých rukou a prostřednictvím Jindřicha Myšáka, známého pod uměleckým pseudonymem Zeno Závojný, který se svou družkou provozuje v bývalé obecná rasovně komunitní centrum. Útulna pro uprchlíky vznikla v prostorách jeho bývalého podniku "Pražská kavárna", který zde v jedné ze světnic v letních měsících krátce působil. Návštevnost však byla nízká: ze slušnosti se párkrát zastavil vlastně jen starosta Pecháček. Když však místo svého oblíbeného "turka" dostal jen alternativní kávový bio-nápoj z čekanky a březové kůry, jeho zájem o provozovnu drasticky ochabl a ta zanikla. Kavárenské stolky tak nahradily železné kavalce, lněné pokrývky a recyklovatelné nádoby s pramenitou vodou (vše v bio kvalitě), které stále čekají na našeho prvníhu uprchlíka. Sám Závojný jej marně vyhlíží už třetí měsíc u křižovatky s hlavní silnicí a přestože se snažil zvýšit atraktivitu svého uprchlického zařízení pořádáním večeních genderových seminářů a kurzů blízkovýchodní poezie, nedává mu nikdo příliš velké šance. Zoufalý dopis Ministerstvu vnitra, zde by mu alespoň jednoho nebo dva kusy za úplatu nezapůjčilo ze svých táborů, rovněž nenašel odezvy. Státní orgány mají totiž samy málo a těch pár náhodně zabloudivších nešťastníků tak tak stačí k tomu, aby udrželi celonárodní strach a paniku na úrovni plně vyhovující aktuálním politickým zájmům. 

Jistě nepřekvapí, že prapor národního odporu proti uprchlické krizi slavně zavlál nad místním "Bistrem Zmije". Zuřivě blikající obrazovka televize informující osazenstvo tohoto podniku o světě tam venku se tak stala impulsem k založení domobranecké organizace "Vlastency" (sic), tvořené v podstatě panem Jaroslavem M. a jeho kamarády. Ti si za tímto účelem vykoupili army shop v Kurochodech a oděni do slušivých, vesměs o číslo větších či menších vyřazených výstrojních součástek všech armád světa, scházejí se od té doby na hněvivých schůzích ve "Zmiji", které však mezi sebou bojovně nazývají "hlídkami". Na opravdové hlídky v terénu vyrážejí nyní již jen sporadicky a zásadně po setmění, a hlavní náplní činnosti tak zůstává jen pletení oprátek a nadávání na poměry. Důvodem jsou především počáteční neúspěchy, se kterými se "Vlastency" v otevřené krajině setkali a i když se nijak netají podporou, kterou se jim ve verbální rovině dostává z nejvyšších míst (GPS: 50.0903222N, 14.3995333E), na víc si prozatím netroufají.

Již první hon na uprchlíky dopadl neslavně, ač to zpočátku tak nevypadalo. Rojnice Vlastenců pročesávala tehdy lesní úsek v údolí říčky Psojedky - čistě náhodou se jedná o místo, kde i v letošních vedrech vyvstala jakás takás šance na houbařský úlovek a snad i proto se řada bojovníků vybavila kromě obligátních kapesních nožů také košíky. Úderná formace, bok po boku, neochvějně kráčela smrkovým mlázím aby chránil šťastný život nás všech, jak později zhodnotil Jaroslav M.! Úlovek byl však více než slabý: dvě scvrklé holubinky, pár chorošů a manželé Novákovi, penzisté-chalupáři ze sousedních Vyvrhel, kteří na své mykologické výpravě neuváženě překročili katastrální hranici Psojed, čímž dle rychlého právního rozboru Vlastenců překročili také zákon a narušili obecní suverenitu, kterou oni se zbraní v ruce hájili (míněny kapesní nože a francouzská hůl jednoho z bojovníků - notorických invalidních důchodců). Manželé Novákovi tak byli náhle obestoupení hloučkem můžů ve vyšisovaných maskáčích, kteří po nich nesmlouvavě a poměrně vulgárně požadovali osobní doklady a jali se též prohledávat Novákovic košík, přičemž objev tří pěkných klouzků (nepochybně psojedských) jen vybičoval jejich rozhořčení. Novákovi, kteří prožili dvě třetiny života v komunismu, se ze zvyku nechali bez řečí perlustrovat a svůj houbařský úlovek rovněž tiše oželeli, načež byli vyhoštěni zpět na pravý břeh řeky. "Vlastency" obrátili za zpěvu písně "Kde domov můj?" zpět k základně u Zmije, na lesní cestě je však záhy zastavila lesní stráž v podobě hajného Šišky, kterého kakofonický řev skupiny vyrušil při polední siestě ve stínu oblíbené jedle. Nehledanými slovy vykázal hajný statečné ochránce našich civilizačních hodnot z lesa, čímž si na umolousaném "Seznamu psojedskejch kolaborantů a nepřátel národa", který rediguje Jaroslav M., vysloužil čestné místo hned za Zenonem Závojným a před starostou Pecháčkem. Faktem však zůstává, že se od té doby "Vlastency" polesí takticky vyhýbají.

Druhý palčivý neúspěch zaznamenali Jaroslav M. a spol. při kontrole pískoviště na návsi. Jak byli televizním zpravodajstvím informováni, řada uprchlíků má tu drzost, že prchá i se svými dětmi, a podle velkého množství dětí se také dav uprchlíků pozná, to dá přeci zdravý český rozum, že. Není proto divu, že se pozornost "Vlastenců" zaměřila v další fázi právě na hlučící klubko dětí na nově zřízeném obecním pískovišti (za dodání kvalitního podkladu se na tomto místě sluší poděkovat obecní pískovně v moravských Polešovicích a tamnímu bagristovi Toníkovi...). Stateční národovci tak jednoho horkého dne obestoupili prosluněnou hrací plochu a po hlasitých výzvách ke klidu ("Držte huby, spratci"), začali děti třídit na "arabáče" (tj. černovlasé) a "naše" (tj. světlovlasé). Žvatlání nejmenších, které ostřílenám lingvistům od "Zmije" připomínalo syrské dialekty, utvrdilo Jaroslava M. o tom, že tentokrát jdou opravdu najisto. Přistavil proto svou Felicii Combi, kterou nezištně věnoval pro společnou věc, a začal do ní na sladkosti lákat děti určené k deportaci. Nyní již hlasitý dětský pláč vylákal se stínu lip dosud klímající rodiče, načež se karta razantně obrátila a zahnala "Vlastence" do defenzivy. Zvláště zuřivě si počínala paní Alena Pecháčková, snacha starosty a matka jeho dvou milovaných vnuků, jíž zdatně sekundoval pan Miklós Červeňák, jehož potomci (děti i vnoučata) právě plenili Jaroslavovy zásoby hašlerek v palubní přihrádce. Zle potlučená domobranecká hlídka ustoupila právě včas, potřísněna dětskou výživou, pískem a vlastní krví. Navečer zažilo bistro ještě neohlášenou a velmi hlučnou návštěvu starosty Pecháčka, přičemž během jeho proslovu opustila řada "Vlastenců" lokál raději zavřeným oknem. Nálada je v domobranecké organizaci přesto relativně dobrá a churchillovsky bojovná. Vidina (opět) zadrátovaných hranic s Rakouskem a honu na vnitřního nepřítele (když ten vnější se ne a ne dostavit), dostává spolu s alkoholem její členy do blaženého rozpoložení a je třeba přiznat, že celostátní (resp. celoevropský) vývoj kráčí pro aktivity "Vlastenců" víceméně příznivým směrem.

Jediným současným, byť jen dočasným obyvatelem Psojed, který se s imigranty setkal tváří v tvář, tak zůstává generál Agamemnonos Ilias, vojenský velitel skupiny ostrovů v Egejském moři při hranici s Tureckem. Ten je však momentálně na dlouhodobé nucené dovolené, kterou tráví u svého dávného přítele z mládí Josefa Pecháčka, t.č. starosty obce. Generál Ilias se na svém postu léta připravoval na tureckou, fénickou, německou či perskou invazi a byl by si s nimi vojenskými prostředky nepochybně poradil. Jeho statečné jednotky, jejichž hlavní síly jsou soustředěny na plážích ostrova Kos, byly připraveny poslat ke dnu ať už turecké fregaty či benátské galéry, chatrné nafukovací čluny přeplněné civilisty však řecké hrdiny zcela paralyzovaly. Ilias marně bombardoval generální štáb v Athénách (volací znak Perikles) dotazy, co s tím ("Střílet do nich nebudu a pomoc jim sám nemůžu"), hlavní město však mlčelo. V zoufalé snaze udělat alespoň něco, rozjel generál na vlastní pěst operaci "Poseidon" - když totiž během jediného dne pomáhal již po páté skupině uprchlíků z jednoho a téhož člunu, rozdal mezi své muže šnorchly, potápěčské brýle a trojzubce vz. 320 př. Kr. (v současnosti využíván řeckou brannou mocí převážně k lovu chobotnic), kterými se jim podařilo řadu vracejících se prázdných člunů diskrétně potopit a příliv uprchlíků skutečně znatelně poklesl. Právě v okamžiku, kdy se na dvorku jedné z místních taveren chystal Ilias vyznamenat vojína Protopapase Achillovým řádem za zničení patnácti pašeráckých raftů (v podstatě největší řecký námořní úspěch od bitvy u Salamíny), dorazila poštovní holubice s olivovou ratolestí a šifrovanou zprávou, že se má pan generál neprodleně dostavit na athénské velitelství.

V betonovém bunkru hluboko pod Propylajemi se Ilias ocitl tváří v tvář nejvyššímu politickému vedení země, jehož představa jakéhokoliv iniciativního generála silně děsí, a německému vojenskému poradci při řeckém generálním štábu plukovníkovi svobodnému pánovi von Schinkenspeck. Ten Iliase ve stručnosti seznámil s postojem německé spolkové vlády k uprchlické krizi: s příhlédnutím k historickým souvislostem je pro kabinet paní Merkelové velkou satisfakcí, že přišla doba, kdy se v Evropě lidé perou o místa ve vlacích jen proto, aby vzápětí skončili v Německu za ostnatými dráty. Z toho důvodu je operace "Poseidon" zastavena (od té doby, co Německo půjčilo Řecku pár drobných, má pan plukovník, zdá se, i jakési rozhodovací pravomoci). Šokovaný generál se zprvu nezmohl na odpor; až při následné recepci, kdy se k němu přitočil metaxou zmožený von Schinkenspeck, se plukovníka zeptal, co bude Německo dělat, až se do něj během pár měsíců nahrne milion migrantů (a za některé z nich by generál ruku do ohně rozhodně nedal). Plukovník mávl rukou, slupl olivu a pravil, že v Německu byl kdysi také milion Židů, und Wir schafften das auch...Pěst generála Iliase zasáhla jeho čelist tvrdě a přesně a poprvé od časů plukovníkova prastrýce polního maršála Schörnera tekla na Akropoli německá krev. Incident se samozřejmě nepodařilo utajit: generál Ilias byl odeslán na dlouhodobou dovolenou a na postu velitele ostrova jej zastupuje major Tzatzikis. Ochrana vnějších hranic schengenského prostoru v oblasti Dodekanéských ostrovů, vojensky tak jako tak nehajitelných, se tak smrskla jen na řecky standardní znuděné okounění ve vyloďovacích prostorech a to každý všední den mezi desátou a dvanáctou dopoledne a asi půlhodinku navečer.

Generál Ilias bloudí nyní vlezlou mlhovinou pozdně podzimních Psojed, příležitostně cucá se starostou v hostinci místní desítku a se směsí úžasu a znechucení sleduje tuzemskou imigrantskou hysterii. Bolestivé zranění nártní kosti pravé nohy, kterou si pochroumal o stydkou kost pana Jaroslava M., když se jej tento pokoušel jménem všeho lidu legitimovat, se mu již zahojilo.

Milí čtenáři a příznivci naší obce. Jménem redakčního kolektivu Vám přejeme klidné svátky a šťastný nový rok. Neslibujeme do něj nic, snad jen to, že pokud někdo něco ze Psojed ještě napíše, budeme to my. Vliv servisních novinářských organizací exponentů nové doby jako jsou "al-Hayat Media Center","TASS", nebo dokonce "MAFRA a.s." se budeme snažit udržet daleko na našimi katastrálními hranicemi. Rovněž pevně doufáme, že se naše obec vyhne upřímnému pohledu mediálního guru dneších časů pana Jiřího Ovčáčka; hajný Šiška a jeho medvědobijka jsou v tomto směru snad dostatečnou zárukou.